Jaká je role školy ve výchově dětí?

I když jsou Vánoce, je středa a tak pokračujeme v diskusi kolem možností a vlivu školy na východu dětí. Tato diskuse začala před týdnem a nyní pokračuje.

     V diskusi dnes pokračujeme příspěvkem Majkiho, který si o pozici školy ve výchově myslí: "Jak již zde bylo zmíněno, škola by neměla pouze poskytovat vzdělání, ale i dítě vychovávat a vést. V dnešní době je generace dětí pod větším tlakem, než tomu bývalo v minulosti. V televizi, filmech i jinde jsou obklopovány násilím, v ulicích měst (v trafikách atd.) erotikou a pornografií, v rodinách v důsledku zaměstnanosti rodičů dětí nepochopením, nedostatkem pozornosti nebo i nezájmem (byť mnohdy "vykoupeným" materiálním zabezpečením), už ve velmi nízkém věku jsou oslovovány nabídkami drog a podobných látek. Žel často v prostředích velkých státních škol (přes upřímnou snahu pedagogů) se nedaří na tyto výzvy reagovat a dětem dávat potřebné osobnější zázemí. Naopak mnohdy se přidávají ještě problémy ve vztazích, utlačování slabších a někdy dokonce rozvoj sociálně patologických jevů (např. v podobě nabídky drog, šikany atd.) přímo na školách.

     Přes posuny v rozvoji školství stále přetrvává "ovzduší", v němž děti vstřebávají hlavně objem informací, aniž by se učily samostatně uvažovat, hledat řešení a rozhodovat. Navíc vůči méně nadaným jedincům je školou nechtě podporovaná orientace na výkon (na to být úspěšný) jedním z prvků, které vnitřně nabourávají jejich osobnost, sebedůvěru a schopnost se prosadit. Schází individuální přístup a důraz na věci, které se netýkají jen holého předávání vědomostí.

     Nejen na základě těchto věcí se již delší dobu zabývá jeden tým (jehož jsem součástí) myšlenkou založení nové základní školy (ZŠ Sion J. A. Komenského) a nyní je již v plném proudu příprav na její zaregistrování u MŠMT a otevření počínaje zářím 2003.

     V práci s dětmi navazujeme a rozvíjíme myšlenky učitele národů a biskupa Jednoty bratrské J. A. Komenského. Jeho dodnes nepřekonané způsoby výuky chceme nabídnout i našim dětem.

     Chceme přispět k rozvoji dětí ve zdravé osobnosti, které jsou kvalitně připraveny na život ve "světě dospělých" jak po stránce vědomostí, tak zejména po stránce celkového rozvoje zahrnujícím to, aby byly schopny kvalitních a zdravých vztahů, aby se učily navzájem se přijímat a respektovat i přes různé odlišnosti. Chceme, aby rostly v rozvoji charakteru i schopnosti samostatně uvažovat, řešit problémy a rozhodovat se. Chceme stát po boku ostatních škol, které respektujeme, a zaplnit prázdné místo, které v našem vzdělávacím systému vnímáme. Chceme dát rodičům (i dětem) vhodnou alternativu, kterou do určité míry v Hradci Králové dosud postrádají. Naše zkušenost se založením a zatím dvouletým provozováním Dětského centra Sion, zařízení podobného běžným mateřským školám, to jen potvrzují.

     Z těchto věcí vyplývají i hodnoty školy, na jejichž základech chceme školu postavit a které chceme budovat. Za celý přípravný tým mohu říci, že je nám jasné, že je tento úkol je nesnadný, ale za celou dobu naší společné práce jsme rozjeli mnoho jiných odvážných projektů (mezi nimiž je mj. i soukromá školka - Dětské centrum Sion - fungující již 3. rokem, která je postavena na obdobných hodnotách).

     To, jaké má škola možnosti, souvisí s tím, jací lidé se na působení v ní podílí, na jejich možnostech, kapacitě, vztahů s dětem a trochu méně i na finančních možnostech školy. Myslím, že je moc dobré, když škola může nabízet různé zájmové aktivity i nějaké kluby, kde by děti mohly smysluplně trávit svůj volný čas."

     Mlsoun dodává ještě pár poznámek: "Myslím, že v možnostech školy hraje nemalou roli i ochota rodičů ke spolupráci. Vím, ze zkušenosti několika učitelů, že se jim učí lépe ve školách menších obcí než velkých sídlištních, protože tam je větší anonymita a i horší přístup většiny rodičů. Dokonce jsem slyšel, že ještě před sametovou revolucí se velmi špatně učilo např. i na pražském Jižním Městě, kde bydleli prominenti a jejich děti věděly, že jim projde téměř vše, např. i facka ředitelce školy. Myslím, že v takové škole by mohli být sebelepší učitelé, nějaké extra vztahy by zde k dětem asi nevybudovali. Prostě pokud vypadne nejdůležitější složka výchovy, ostatní složky to nejenom že nezvládnou, ale ještě to na ně má negativní dopad.

     Druhou poznámku bych měl k tomu, že škola by neměla suplovat zájmové činnosti. Samozřejmě odborně zaměřené kroužky, které využívají nezbytné vybavení školy, zde jistě mají své místo. Jistě bude v pořádku, když bude vybavená počítačová učebna využívána i v odpoledních hodinách. Ale jinak vím, že děti potřebují jiné prostředí a například schůzka oddílu ve vlastní klubovně mimo školu se nedá vůbec srovnávat se schůzkou ve školní třídě. samozřejmě se zde například uplatní sportovní kroužky, protože využijí tělocvičnu či hřiště školy. Jako vedoucí se zde může realizovat tělocvikář, který to vnímá jako nadstavbu nad hodinami tělesné výchovy.

     Škola ale není připravena k financování všeobecných aktivit, jako je třeba turistický kroužek. Tomu se lépe daří v občanském sdružení či středisku volního času či domu dětí a mládeže, které jsou pro takovéto činnosti zřízeny. Občanské sdružení má možnost zisku dotací a podobně. Pokud je fandou do turistiky učitel, nic mu nebrání, aby vedl takový oddíl pod občanským sdružením. Klidně si jej může i sám se svými kolegy založit, najde-li se jich víc s podobnými zájmy. Výhodou občanského sdružení je, že může do oddílu přijímat různé děti, zatím co školní kroužek se zpravidla omezuje pouze na žáky své školy. A tak například sourozenec, který je už na osmiletém gymnáziu, může mát najednou smůlu, protože už není žákem školy."

     Na předchozí příspěvky nyní reaguje pan Oldřich Suchoradský: "Nemohu jinak, než se ještě jednou zapojit do debaty k výchově žáků na školách. Reaguji na Majkyho, který v duchu současných mediálních kampaní kritizuje školu za nadbytek informací, kterými jsou děti ve škole zavalovány, na úkor možností samostatně uvažovat a rozhodovat se. Toto schéma, opakované několika reformátory stále dokola, aniž by uvedli, jak žáky naučit bez toho, aby se naučili nejdříve základní fakta a pojmosloví, bez nichž není žádný člověk, natož žák seznamující se základy věd, schopen o ničem uvažovat. Jsem si vědom toho, že tato debata jde mimo téma našeho diskusního stolu o výchově. Přesto se k věci musím alespoň stručně vyslovit.

     Nátlakem těchto vizionářů, kteří většinou na běžné škole nikdy neučili, došlo za posledních 10 let k významné redukci učiva ve všech předmětech (hovořím o učebním plánu základní školy). Nevšiml jsem si, že by tato redukce (v matematice ji odhaduji asi o 1/3 objemu osnovami určeného učiva v učebnicích před 15 lety), dětem nějak významně pomohla k tomu, aby učivo lépe zvládaly, nebo aby měly školu rády. Zdá se mi, že je tomu právě naopak. Přibývá těch, kteří zaostávají a školu nemají rádi. A učitelé, aby nemuseli žáky hodnotit nepříznivě, nebo je nechávat propadat, často pod tlakem rodičů, jdou s nároky na žáky dolů. Ukazuje se, že důvod proč bylo a dnes ještě více je tolik žáků neúspěšných, bude někde jinde. Snížením požadavků se určitě nezvýší chuť a zájem o učení. To je zásadní omyl všech radilů a mudrců, kteří dnes učitelům dávají poučení, jak to dělat. Přitom proces učení a vše co je s tím spojené, znají tak ze svého dětství, z docházky do školy.

     Uznávám, že se pokrok ve všech oborech lidské činnosti posunul natolik, že jeho obsah nemůže zrcadlit žádná učebnice a osnovy školy. Pak je ale třeba rozhodnout, co je v historii a současnosti vědního oboru důležité a podstatné, aby se dostalo do školních učebnic. A co zase zbytečné, aby se děti ve škole učily. K tomu, aby někdo učinil takové rozhodnutí máme přece dost povolaných odborníků výzkumu i v praxi, ověšených tituly vpředu i vzadu, schopných rozhodnout, co máme žáky ve školách učit. Ale to nemůže nikdo chtít na nás, učitelích.

     A ještě ke sporu mezi výchovou a učením v současné škole. Domnívám se, že škola nemůže suplovat rodinu ani celou společnost a dohánět to, co rodiče a instituce působící na děti nezvládají. Škola už ze svého pojmenování má především “školit” – tedy učit. Konečně i slovo učitel svým významem takovému zaměření školy pomáhá. Přitom by učitel měl, tam kde k tomu je vhodná příležitost, na základě situace ve třídě a možnosti působení na určitého žáka, využít vykládané učivo pro výchovné působení na něj. To ale musí vyplynout nenásilně ze vzniklé situace. Jinak se takovou snahou učitel může zesměšnit a ve svém výsledku může dosáhnout u dítěte pravého opaku.

     Chci se kladně vyjádřit k činnosti Dětského centra Sion v Hradci Králové, o kterém se Majky zmiňuje. Každá taková iniciativa, která hledá a nalézá efektivní a netradiční cesty k výchově dětí, je dobrá a je třeba ji podpořit. Je však třeba vidět, že jde zatím o výjimečnou iniciativu, která zasahuje velmi malou část populace dětí. Může působit jako dobrý příklad, návod, ale zatím nic víc. Tím spíše, že nejsou známy dlouholeté výsledky takové snahy, které prověří a potvrdí teprve sám život a uplatnění absolventů takových škol a sdružení.

     Ještě k Mlsounově poznámce o mimoškolních zájmových aktivitách školy. Je pravda, že na mnohých školách v posledních letech tato činnost upadala a dále upadá. Je to dané tím, že učitelé již nemusí jako dříve, vedle svých povinností při výuce, dále pracovat s dětmi i mimo školu. A pokud chtějí a pracují, tak na základě čistě osobním rozhodnutí. V zásadě je to dobře, nikdo se do takové činnosti nemá a ani nemůže nutit. Ale někdy si to učitelé vykládají tak, že kromě svého úvazku, nemusí pro děti dělat již vůbec nic. Mám osobní zkušenost: Jako nastupující učitel jsem byl ředitelem vyzván, abych se věnoval žákům školy v Pionýru. Nevěděl jsem jak honem jeho představy naplnit, tak jsem slíbil, že na škole povedu šachový kroužek, protože šachy byly tehdy má největší záliba. Po několika málo měsících jsme s dětmi vyjeli na prvý turnaj a tam vyhráli všechno, co se dalo vyhrát. A to rozhodlo o tom, že jsem u této činnosti zůstal po celých 35 let své učitelské dráhy. Časem jsem přišel na to, že mi taková práce s dětmi velmi pomáhá i v mojí učitelské roli. Někde jsem popravdě prohlásil, že bez této činnosti bych byl jen polovičním učitelem.

     Pracovat jako učitel v zájmové činnosti při škole není snadné. Jsou to desítky a stovky hodin navíc. Nejen během týdne, ale i při zájezdech na turnaje o víkendech (hovořím o své práci s šachovou mládeží). Protože taková činnost je kolegy, ale i řediteli chápána jako pokračování osobní záliby, je zcela samozřejmě bez nároků na nějakou soustavnou podporu. A protože školy byly a jsou chudé, tak veškeré náklady na zájezdy, cestování, ubytování jsem si po celé roky, stejně jako děti, platil sám a ze svého. To mnoho lidí kolem nechápalo a hledalo motivy, proč to takový člověk vlastně dělá? Stalo se mi, že jsem byl za takovou práci označován za podivína a stal se předmětem posměšků těch, kteří pro děti mimo svoje povinnosti, nehnuli ani prstem.

     Vím, pro některé učitele je těžké být dopoledne v roli učitele a odpoledne, se stejnými dětmi pracovat jako vedoucí zájmového oddílu. Napsal jsem o tom úvahu na eKamaráda, kterou si můžete přečíst ZDE. Najde-li se ochotný rodič nebo jiný dospělý, který je schopen s dětmi mimo školu pracovat, je to ideální situace. Přesto i pak by škole taková iniciativa kohokoliv mimo školu neměla zůstat lhostejná. Měla by vytvářet zájmové činnosti materiální a organizační podmínky. Pomoci řešit problémy s kázní a docházkou dětí na společné schůzky.

     Podpora mimoškolních občanských aktivit není jenom personální, ale i finanční. Často nám s účastí na šachových turnajích pomáhali nejen sponzoři, ale také obecní úřad a tělovýchovná jednota. Výsledek spojené spolupráce byl po všech stránkách přínosem, hlavně pro samotné děti."

     Mlsoun k téma ještě dodává: "To, že se část učitelů věnuje i mimoškolní zájmové činnosti, považuji za zcela přirozené. Pokud je baví práce s dětmi, mají v této činnosti zase zcela jiné možnosti, než ve škole. Pan Suchoradský zmínil financování této činnosti, pokud probíhá při škole. To je samozřejmě problém, protože škola peníze nazbyt nemá. Proto je ideální, pokud se učitel této činnosti věnuje v rámci nějakého občanského sdružení, které má možnost na tuto činnost získat peníze. Jde-li o sport, bývá dobré spojení s tělovýchovou, která na tom také není finančně špatně. Škola zase má výhodou, že může na takovou činnost zdarma zapůjčit třeba tělocvičnu nebo hřiště, či jiné vhodné prostory. Na druhé straně jsou kroužky odborné, které do školy samozřejmě patří a mohou využívat třeba počítačovou učebnu, učebnu fyziky či chemie a nebo školní dílny."

     Do diskuse se znova zapojuje Majki: "Rád bych velmi krátce reagoval na pana Suchoradského. Objem učiva je asi na jinou diskusi, ač ne tak úplně. Je jasné, že děti nějaký základ potřebují, ale můžeme se ptát, jak je možné, že v západních zemí je mnoho učených, přestože jejich osnovy ve srovnání s našimi jsou o poznání tenčí! Proč naše děti zpravidla nejsou schopné samostatného uvažování na rozdíl od mnoha jejich západních vrstevníků! Samozřejmě redukce obsahu učiva to sama o sobě nikdy nevyřeší (Ani v rámci koncepce “národní škola”, kterou jsme zvolili, není možné učivo nějak významným způsobem redukovat). Musí to jít totiž ruku v ruce s přístupem učitele k učivu a učení!

     Téma vypadá jako off-topic, ale s výchovou úzce souvisí, protože škola, ať už se to někomu líbí nebo ne, připravuje děti v mnohém na život, což je součástí výchovného procesu.

     Osobně si myslím, že by měla být zodpovědná i za to, jak děti tráví přestávky, co se děje v šatnách, na záchodech, ve třídě a v jiných místech, protože právě přestávky a volné chvíle mohou být a často také bývají ohnisky ponižování, šikany, psychického týraní i jiných patologických činů, ale zrovna tak přestávka může být čas pro děti, který si společně užijí, zahrají si něco, popovídají si trochu neformálněji (i třeba s učitelem) apod."

     Téma o roli školy ve výchově dětí je velmi zajímavé a tak budeme v diskusi o škole pokračovat opět za týden.