Výchovná role a možnosti školy

Škola je jednou z důležitých složek dítěte ve výchově. Dítě zde tráví nezanedbatelnou část svého života, v dnešní době možná větší, než s rodiči. Jak by měla škola na dítě působit? Má k tomu dostatečné možnosti?

     Marťas, jak známo, chce být učitelem, takže nám o tomto téma jistě něco řekne zasvěceně. Co si o tom myslí?

     Myslím si, že výchovný vliv školy by měl být velký. Největší vliv mají jistě rodiče a to i tehdy, pokud dítě doma moc času netráví. O tom již byla řeč, rodiče jsou mu nejbližší a je na nich závislé. Ve škole zase tráví dítě hodně času. Škola by měla vedle vědomostního učení, dbát také na morálku a chování dětí.

     Otázkou ale je, zda k tomu má škola dostatečné možnosti. Jak občas sleduji některé články na České škole a i to, co se děje u nás ve škole, občas mi připadá, že tyto prostředky k tomu nemá. Není-li učitel dostatečně velkou osobností s přirozenou autoritou, myslím, že moc velkou šanci nemá. Podle školního řádu může totiž pouze napomínat, později dát důtku - třídní nebo ředitelskou, v závěru pak snížit známku z chování.

     Jak se na tento problém dívá učitel Oldřich Suchoradský: "Jako učitel se cítím být povinován vstoupit do debaty o výchovné úloze školy od samého počátku. Potěšilo mne, že Marťas výchovnou roli učitelů nezpochybňuje, dokonce ji srovnává do roviny s rolí rodiče.Vymezení výchovné role školy je věčný problém. Škola by měla být v prvé řadě místem získávání vědomostí a dovedností – tedy učení. Ale už J. A. Komenský zdůrazňoval také její úkol vychovávat, když říkal, že by škola měla být “dílnou moudrosti”. V historii však byla výchovná role školy spíše zneužívána. Církví, filosofy i politiky později politiky, se zřetelným záměrem šíření ideologií.

     Lze vůbec vymezit výchovnou roli školy? Marťas k tomu správně říká, že rodinnou výchovu nemůže škola nahradit, ale může ji vhodně doplnit. Myslím tím obecné cíle výchovy dítěte, jako je kázeň, smysl pro povinnost, základní morální návyky a životní postoje. Má tomuto cíli škola dostatek možností a vhodné podmínky? Každá škola si tvoří vlastní “školní řády”, jako soubor příkazů a doporučení, jak se žáci, ale i dospělí mají chovat. Řády jsou tvořeny na základě obecných výchovných plánů, které si sestavují učitelé, na příkaz (či doporučení) ředitele školy. Základem je však obecné společenské zadání. Společnost sama formuluje, jaké lidi potřebuje a chce vychovat a předává svůj požadavek škole. Ta pak hledá nástroje, jak žáky nebo studenty k tomu to obrazu vychovat.

     Tímto způsobem vznikl ideál člověka postavený církví, na základě mravního “desatera”. Církev tak jednoznačně formulovala vzor člověka, jeho charakterové vlastnosti a poslání. Na druhém pólu si ukažme ideálu vytvořený na základě politického zadání: Socialismus si vytvořil obdobné desatero - “morální kodex” – soubor požadavků na člověka v nové  společnosti. Bylo to v obou případech formální stanovisko. Jinak by to vedlo dávno k vytvoření ideální lidské společnosti. Že je to složitější, ukazuje celá historie lidstva. Přesto na takovém snažení není nic špatného. Dokonce si myslím, že dnešní problémy s výchovou mladých ale i dospělých vyplývají z toho, že takové zadání současné společenství nemá. Proto se improvizuje, objevují se pokusy o radikální řešení, které v extrémní podobě přerůstá v terorismus.. A to nejen v rodinné výchově, ale i ve školách. Jsou propastné rozdíly mezi požadavky na morálku v různých školách, třeba i stejného typu. Někde je prostředí velmi rigorózní a každý krok žáka je přesně vymezen školním řádem. Jinde je naopak velmi liberální a žáci si vlastně dělají, co sami chtějí. To samo o sobě není velké neštěstí. Vždyť v životě se také lidé neustále nevodí za ručičku a přesto společnost funguje.

     Domnívám se, že pro mladší školní věk je potřeba vedení dospělými větší. Dítě potřebuje jasného zadání a více důslednosti, lépe řečeno přísnosti, stanovení pevných zásad, aby si zvyklo na to, že v životě je důležité podřídit určitému režimu, plnit stanovená pravidla a při jejich porušení nést důsledky. Jen tak může jednou vyrůst z dítěte svobodný a samostatně uvažující člověk. Teprve ve starším školním věku a dospělosti, pokud mladý člověk dokáže schopnost uznávat pravidla a řídit se jimi, přijde doba kdy je možné pro něj normy uvolňovat a liberalizovat, bez toho aby vzniklo nebezpečí že podlehne okolnostem a náhodným vlivům z okolí.

     Kardinální otázkou vlivu školy na dítě je spolupráce mezi rodinou a školou. Ještě konkrétněji: Důvěra mezi rodiči a učiteli. Je slabinou současné školy, ale i rodiny, že je narušena a vztahy mezi oběma skupinami připomínají více skrytou a někdy zcela otevřenou válku. Pak nutně prohrává vychovávané dítě. Kde je viník takového stavu? Na jednoznačnou otázku není lehká a jednoznačná odpověď. Rozvoj společnosti, technické vymoženosti lidi navzájem odcizují a od sebe vzdalují. Zároveň je více a více zbavují závislosti jednoho na druhém. Každý všechno zvládne sám. Jen on zná a umí nejlépe všechno vyřešit a má absolutní pravdu. Názor druhé strany není respektován. Chybí chuť domluvit se, jít na kompromisy. A to se promítá i do vztahů školy a rodiny. Obě soupeřící skupiny by si měly uvědomit, že výchova dětí není nejvhodnější pole na soupeření, nebo hledání vlastní identity a ztraceného sebevědomí. Tím méně stavění autority směrem k dítěti. Určitě nejde o to, kdo to s dítětem myslí lépe a je ve výchově důležitější a prioritní.

     V této chvíli musím objektivně přiznat, že v této válce troubí k útoku častěji škola a její bojovníci - učitelé. Zvláště ti, kteří nechtějí naslouchat názorům rodičů ke způsobu vedení svých dětí ve škole. Berou připomínky jako ohrožení vlastní autority a zpochybnění své učitelské role. Někteří rodiče jsou zase z učitelů příliš vystrašení. Chovají se pokrytecky, aby svým dětem před učiteli kritikou jeho přístupu k dítěti neublížili. Bojí se otevřeně popsat problém, věcně argumentovat a nemají snahu a trpělivost v klidu se s učiteli dohodnou o vzniklé situaci. Jiní rodiče se chtějí před svými dětmi, ale i veřejností více zviditelnit a jsou na to radikálně. Postaví se do role jakýchsi policajtů a vyhrožují škole i učitelům nejrůznějšími sankcemi které použijí, pokud se bude s jejich dítětem jednat podle jimi kritizovaného způsobu vedení a výchovy.

     Tím nechci říci, že těžiště spolupráce je v tom, že rodiče i učitelé působí na dítě  naprosto stejně a vždy a ve všem se vzájemně podporují. Podstatnější je, aby před dítětem obě skupiny vystupovaly po vzájemné dohodě a v jednotě. Neměly by komentovat a nekritizovat opatření a způsob výchovy druhé strany. To neznamená, že ve vzájemné diskusi nemohou mít jiný názor. Ale měli by se domluvit tak, aby před vychovávaným dítětem opatření druhé strany neoslabovali a nepodrývali. Přitom většině učitelů nejde v této dohodě o nic víc než o běžné a denní aktivity rodiny, jako je kontrola domácích cvičení a domácí přípravy žáka, kontrola potřeb a pomůcek nutných k výuce ve škole. Rodičům by zase stačilo, kdyby učitelé projevili obyčejný lidský zájem o denní starosti dítěte. Dali zřetelně najevo svoji snahu v tom,že se dítěte při potížích zeptají jak je na tom se svým zdravím, zda nemá rodina ve které dítě žije problémy, se kterými by učitel mohl rodičům nějak pomoci.

     Vracím se k úvodní úvaze Marťase - velmi se mi líbí jeho postřehy k hodnocení chování. Rozvinout k této otázce diskusi, to by chtělo další díl naší debaty. Vůbec otázka hodnocení a klasifikace žáků, spojená se spravedlivým přístupem učitele k žákovi, je věčným námětem jakékoliv školy v nejrůznější době. Přidám k tomu jen jednu myšlenku: Tak jako v životě lidském neexistuje absolutní a všeobecně platná pravda, neexistuje učitel, který by mohl prohlásit, že je v každém směru ke všem svým žákům spravedlivý.

     Také jsem si přečetl článek na České škole o problému “poškoláctví”, související s právy a povinnostmi učitelů. Zdá se, že děti dnes mají nejrůznější zastání v  poradnách, na linkách důvěry a v listinách práv. Tak trochu se ale při tom zapomíná na práva a ochranu učitelů před neukázněnými a nezvládnutelnými žáky, při výkonu svého povolání. Může se časem stát, že na školách zůstanou, a to nejen pro špatné finanční ohodnocení, pouze lidské trosky, nebo profesí opotřebované a poničené osobnosti. Prát se za práva učitelů a jejich potřeby společnost nepovažuje za nutné. Zato se stále dokola hovoří o penězích, slibuje se, co jak a kdy učitelé dostanou přidáno na platech. A přitom jejich průměrná mzda se stále více propadá pod průměrnou mzdu ostatních profesí. Politici mají alespoň o čem tlachat, učitelům to ale nepomůže. Společnost to nezajímá a může docela dobře přijít doba, kdy již bude na řešení postavení učitele a jeho pozice před žáky pozdě."

1. Která forma trestu je pro tebe nejhorší ?
2. Když už jsi se provinil(a), jaký trest jsi ochoten(a) přijmout?
3. Jakou odměnu považuješ ze svého pohledu za nejlepší ?
4. Jak často a co jsi trestán(a)?

- kvůli jednomu darebákovi píšeme všichni písemku, nebo jsme po škole
- vyrušovala jsem a dostala jsem referát z dějepisu
- musím desetkrát opisovat celý článek z učebnice
- vyloučení z kolektivu třídy do jiné třídy
- přeřazení na jinou školu
- mimořádné zkoušení u tabule
- pozvání rodičů do školy k pohovoru
- trestem je už samotná docházka do školy.

     Nejčastějším školním trestem je poznámka do žákovské knížky, (vedlo 27 žáků), dále pětka nebo jiná nepříznivá známka (8), ředitelská nebo třídní důtka(8), dvojka nebo trojka z chování (7), poškola (6), přeřazení žáka na jinou školu (5), opisování textu (4), zvláštní domácí cvičení (3), vyhlášení žáka školním rozhlasem (2).

     A co odměny ve škole? Tady se žáci projevili ve vzácné jednotě. Vlastně tu objevily jenom 4 návrhy:

- pěknou známku (jednička s hvězdičkou, podtržená hvězdička (45 žáků)
- pochvalu do žákovské knížky, před třídou, na vysvědčení si přeje 30 žáků
- úsměv a radost učitele si přejí 2 žáci
- jeden žák považuje za největší odměnu když odpadne nějaká vyučovací hodina.

     V poslední otázce jsme zjistili, jak často a zač jsou děti nejčastěji trestány.

- Ve škole nemám s tresty potíže, jsem spíše chválena za účast v soutěžích a různých jiných školních i mimoškolních aktivitách
- Když už jsem trestána, tak za nějakou pitomost, jako je mluvení při vyučovací hodině nebo za vlastní zbrklost. Je to ale výjimka a po napomenutí, nebo dokonce trestu si dávám velmi dobrý pozor, abych to nezopakovala.
- Ve škole si dávám pozor, abych plnila všechny své úkoly a chovala se podle představ svých učitelů. Za skoro celých 9 let docházky do školy si vzpomínám jen na jeden trest, který mi byl ve škole uložen. Byla to poznámka za nepozornost při hodině. Moc jsem si to pamatovala a už se to více neoplakovalo.
- Jsem rád, že na naši škole se více chválí, než trestání. A to mi pomáhá mnohem víc, než kdyby mi stále někdo hrozil.

     Touto anketou dnešní diskusi o škole uzavřeme, ale téma jsme samozřejmě nevyčerpali, proto v diskusi kolem výchovné role školy budeme pokračovat opět za týden.