Človíček pomocníček Malého prince 25.10.- 28.10.2002 Radotín a Zbraslav

Dlouho jsme přemýšleli, kam nasměrovat podzimního Človíčka pomocníčka. Srpnové povodně ještě stále doznívají a je potřeba pomoci, kde se dá. Taková parta silných mládežníků může docela dobře pomoci.

     Sešli jsme se před gymnáziem Oty Pavla v Radotíně. Přes původní plány, že přijede asi 10 dětí z dětského domova Sazená, přijely nakonec jenom 4. Rychle jsme proto sehnali kluky ze Smíchova a doplnili děcákovskou partu.

     Rozložili jsme spacáky v jedné třídě v přízemí a šli si zahrát fotbal. Sazeňáci jsou sehraný tým a jejich hráčí “sázeli” jeden gól za druhým. Jiřka v brance byla prostě úchvatná a Tom zvaný Backham perlil před soupeřovou brankou. Po fotbale jsme hráli pingpongový turnaj na lavicích a postupně se kuklili do spacáku.

     Ráno nás probudila šílená vychřice. Skoro to vypadalo, že se nebude moci pracovat, ale počasí se vyčasilo. Přesunuli jsme se na Zbraslav k jednomu hotelu, kde voda poničila hřiště. Odváželi jsme sloupaný tartan a písek, kluci rozbíjeli betonové nánosy na sloupcích a holky sháněli kolečka a nářadí, kterých bylo nedostatek.

     Večer jsme šli do kina. Někdo chtěl vidět Dobu ledovou, protože mu nestačila kosa venku a někdo zašel na Minority report. Pozdě večer jsme se vrátili do školy a spali jako zabitý.

     V neděli dopoledne nás od práce vyhnal déšť. Jeli jsme domů a hráli floorball na chodbě školy (díky skvělému, hodnému a super panu školníkovi – jemu sto krát hurá, hurá....) a běhali jako magůrci po schodech na čas nahoru a dolů. Vyhrál to rychlonožka Tom alias Backham a potvrdil svou svěží sportovní kariéru.

     Někteří blázni ještě vyrazili po setmění na fotbal, ale zase to rychle zabalili. Večer jsme hráli ještě jednou floorbal a v divokém třeštění hokejek jsme nechtěně rozbili futrálek na klíček.

     V pondělí se uklízelo a šlo se ještě na dvě hoďky pracovat. Po obědě Smíchováci jeli na Smíchov (snad i trochu vysmátí) a Sazeňáci jeli vlakem do Sazené. Při vystupování se stala ještě veselá historka, kterou vám budou asi vyprávět její aktéři. Dunga si poškodil kazeťák a Tomáš omylem dojel o stanici dále a nepomohlo mu ani jeho sportovní nadšení (vlak je rychlejší než nohy). Všichni ale přežili.

     Díky Petrušce, Kláře, Ivanovi, Petře, Jiřce, Tomovi, Dungovi, Pavlovi, Ondrovi, Honzovi, Zdeňkovi, Lukášovi a Mirkovi za bezva atmosféru a střízlivý víkend. Myslím, že jsme pomohli druhým a to se cení. Kromě práce na hřišti jsme chytali i osmáky, kteří utekli profesoru biologie z akvárka a užívali si svobody po celé škole.

     Děkujeme Nadaci Terezy Maxové za podporu projektu, gymnáziu Oty Pavla, panu školníkovi, který nás neuškrtil i přesto, že jsme ho budili po nocích a dalším sponzorům a přátelům.