Role odměn a trestů ve výchově dítěte

Už potřetí pokračujeme v diskusi o odměnách a trestech ve výchově dětí. O toto téma je mezi diskutujícími zatím největší zájem a není vyloučeno, že jej ani dnes neukončíme. Ale třeba taky ano.

     V úvodu Majki reaguje na můj postoj šéfredaktora, který jsem vyjádřil před týdnem k tomu, kdyby dětský redaktor, z důvodu zakázaného Internetu, dodal pozdě slíbené články. Majki k tomu říká: "Bez pochyb, v tomto případě, by mohlo dítě při týdenním zákazu o svůj “job” přijít. (Otázkou samozřejmě je, za co by dostalo týdenní zákaz Internetu v případě, že Internet je jeho koníček, rozvíjí jej a má tam určité závazky – to už by opravdu muselo být hodně tvrdé porušení pravidel). Nicméně právě důsledkem nějakého velmi závažného porušení pravidel, by mohlo dojít třeba k tomuto zákazu, který by mohl mít za následek skončení např. redaktořiny. (Odpovídá to v životě vyhazovu z práce při závažném porušení kázně, …). Samozřejmě je to ale extrém. Za běžné věci by v tomto případě týdenní zákaz Internetu byl velmi neuvážený."

     Co na to Marťas: "Myslím, že omezení koníčku, který dítě rozvíjí a případně připravuje na budoucí povolání, by mělo být až mimořádný a hodně vyjímečným trestem za úmyslné prohřešky. Rozhodně by nemělo být za zapomenutí či věc, kterou udělalo dítě neúmyslně, i když třeba z lajdáctví. Jde totiž o to, že výchova má širší poslání a patří k ní i výchova a příprava na budoucí povolání. Takže v tomto případě jde jedna složka výchově proti jiné složce výchovy, což myslím není správné. Samozřejmě teoreticky to může být třeba, ale znovu opakuji ve vyjímečném případě, pokud by třeba dítě Internetu propadlo, nic jiného by ho nezajímalo a jiný trest by na něj neučinkoval. Pak bych to srovnal s případem, kdy je třeba zničit drahou věc kvůli záchraně lidského života. Ale, jen tehdy, není-li opravdu jiné řešení. Záchranář přece také nebude vyrážet dveře, v kterých je klíč.

     Ze zkušeností vím, že rodiče některé moje kamarády trestají za věci, které jsou sporné. Třeba i za poznámky, které jsou nespravedlivé. Zastane-li se kluk jiného kluka, který je šikanován a dojde-li k rvačce s oním šikanovaným, pak je nespravedlivé, když za to dostane poznámku či je jinak trestán. Nejenom, že nechtěl ubližovat, ale chtěl ubližování zabránit.

     Já mám naštěstí výhodu, že mi táta věří a tak, i když se mi podobný případ stal, věřil mě víc než poznámce a prostě mě nepotrestal. A to jsou důvody, proč stojí za to doma nelhat. Pořád je lepší, se nechat potrestat za drobné prkotinky, které by se jiný snažil zalhat, než potom podstoupit nespravedlivý velký trest proto, že rodič dítěti nevěří."

      Dobrým doplňkem naší diskuse bude anketa, kterou dělal pan učitel Oldřich Suchoradský mezi žáky 8. a 9. tříd v ZŠ Kopidlno. Vzorek 100 žáků nebude jistě přesně reprezentativním vzorkem, protože ten by musel mít více respondentů rovnoměrně rozložených podle velikosti obcí. Ale i tak jsou výsledky ankety velmi zajímavé a mají svoji vypovídací hodnotu. Proto do nich pojďme nahlédnout. Dnes vybíráme tu část ankety, která se týkala odměn a trestů v rodině.

1. Která forma trestu je pro tebe nejhorší ?
2. Když už jsi se provinil(a), jaký trest jsi ochoten(a) přijmout?
3. Jakou odměnu považuješ ze svého pohledu za nejlepší ?
4. Jak často a co jsi trestán(a)?

     Proberme jednotlivé otázky a odpovědi žáků. Vždy nejdříve několik typických příkladů odpovědí a pak sumární součet nejčastěji se vyskytujících názorů.

     Pokud jde o tresty rodičů, vyskytovaly se odpovědi tohoto typu: když něco vyvedu
- rodiče mě zakáží chodit ven za klukma
- mám nadlouho zaracha, domácí vězení
- mám zakázanou televizi, počítač
- musím se učit
- nesmím na fotbal
- musím si to odpracovat
- mám za úkol uklidit celý byt, mýt celý týden nádobí
- nikdo na mně nemluví a chovají se ke mne jako, když nejsem
- vynadají mi, urážejí mě
- nafackují mi
- křičí na mě a mají vyčítavé pohledy
- nesmím za kamarády
- zakáží mi mé záliby, nemohu si číst knížky
- největším trestem je pro mě, když je máma smutná

     Součtem vychází, že největším trestem v rodině je pro děti omezení pohybu ve volném čase a zákaz odchodu z domu za zábavou (vedlo 27 respondentů), následuje zákaz sledování televize (11), nutnost vykonávat domácí práce (6), učit se (6), zákaz hry na počítači (5), nářez nebo pár facek(5), domluvy a kázání (3), 8 dětí uvádí, že je doma rodiče vůbec a za nic netrestají.

     Pan Suchoradský zjištěné poznatky komentuje: "Je třeba vyslovit uspokojení z obsahu i šíře trestů. Fyzické útoky na děti jsou ojedinělé, trestá se rozvážně, zákazem oblíbené činnosti. Některé děti ale mezi řádky naznačují, že jim rodiče trest často odpustí před vypršením uložené lhůty a že daná pravidla mají mnoho vyjímek. To nesvědčí o důslednosti rodičů a může se brzy projevit v tom, že děti s takovou benevolencí předem počítají a tresty se postupně stávají méně účinné. V některých rodinách je zřejmá nejednotnost rodičů. Co jeden zakáže, druhý povolí, nebo alespoň sleví. To je ta nejlepší půda pro to, jak z trestu lacino vyjít a někdy na něm i vydělat."

     Jaký trest uložit z pohledu žáků? Doma by si žáci sami uložili nejčastěji zákaz sledování televize (8x), zákaz volného pohybu venku (ZARACHA) - 7x, slovní domluvu 5x, domácí práce 5x, zabavit mobil 3x, počítač 3x, pár pohlavků 1x.

     Za nejlepší odměnu od rodičů považují žáci:
- když mi naši koupí kredit na mobil
- když mohu jezdit na motorce
- když dostanu nějaký dárek
- 100 Kč za to že jsem nezlobil
- stačí mi pochvala od táty
- dobrý je i úsměv od rodičů
- když jsou rodiče na mě pyšní
- když si mohu koupit novou hru na PC
- jakákoliv pěnežní odměna
- pěkný výlet s rodiči

     Součtem vychází jako nejžádanější odměna vyjádřena v korunách. Jeden žák dokonce píše o "výplatě” ve výši 3000,-Kč, které dostane, když dá měsíc “pokoj”. Peníze uvádí jako ideální a nejžádanější odměnu 19 žáků, pak 16 uznává morální ocenění – pochvalu, uznání rodičů. Dárek si přeje 12 žáků a sladkosti nebo dobré jídlo 5 žáků, nový mobil 3, počítač 2, televizi a motorku po 1 žákovi.

     V poslední otázce jsme zjistili jak často a zač jsou děti nejčastěji trestány nejčastěji trestány.

- Trestána jsem málo, ale vždycky mne to poznamená. Naši jsou ze mne zklamaní, vyčítají mi můj přestupek a pak se zase naopak se mnou vůbec nebaví.Je to horší, než kdyby mi dali facku a pak se už o tom se mnou vůbec nebavili.

- Docela se mě dotýká,když mě naši trestají zákazem toho co mám nejraději. To je zvláště čtení knížek, což je moje největší záliba. Také nesmím poslouchat rádio a své nahrávky na magneťáku. Je to potom smutný život. A nejen pro mne, smutná je z toho vždycky dlouho i mamka.

- Průšvih přijde, když se vrátím pozdě domů, což ale bývá tak jednou za 3 měsíce.

- Já doma nejsem vůbec trestána a jsem jen chválena, hlavně za školní prospěch. Moc mi to pomáhá a ráda se proto učím. Dává mi to chuť do školní práce.

     Sami vidíte, že výsledky ankety jsou zajímavé. Možná by stálo za to, položit stejné otázky v nějaké pražské škole, abychom zjistili, jaký je rozdíl mezi žáky v menší obci a velkoměstem. Ale tato anketa může být zajímavým podnětem pro další diskusi. Pak Suchoradský celou anketu shrnul takto: "Poznatky z ankety mezi kopidlenskými žáky z 8. a 9. tříd potvrzují domněnku, že největším trestem pro pubertální mládež je nebýt oceněn a pochválen. Motivace pro jednání a chování odměnou a pochvalou se jeví jako nejefektivnější způsob vedení těchto mladých lidí. Tresty zraňují, ale odměnu motivují a posilují aktivitu a zájem. Na to by měli myslet rodiče i učitelé pokaždé když rozhodují o formě trestu provinivších se dětí či žáků."

     Marťas upozorňuje na co jsme v diskusi k tomuto téma zapomněli: "Podíval jsme se do osnovy a zjistil jsem, že součástí tohoto téma je také diskutovat o tom, jakou by měly mít tresty míru a kde je hranice mezi trestem a týráním. Trestů, které lze použít při výchově dítěte, je myslím hodně a žádný z nich myslím nejde obecně zavrhnout a považovat za týrání. Naopak jakýkoliv trest, je-li u něj překročena míra, může být týráním.

     Nejmírnějším trestem může být třeba domluva. Ale i při domluvě jde hrát na city dítěte takovým způsobem, že to může být citové týrání. Jistě by se našly děti, které jsou tak psychicky zdeptané přehnaně dlouhým a častým kázáním, že by byli ochotni raději přijmout jiný trest, třeba pár na zadek.

     Když už jsme se zmínil o tělesných trestech i tady bych chtěl vymezit určité meze, který by tělesný trest nikdy neměl překročit. Předně, jak už zmiňoval Míša, měl by být veden výhradně a jenom přes zadek. Měl by být prováděn nástrojem a v intenzitě přiměřené věku a provinění. Děti by nikdy neměly dostávat na holý zadek, minimálně by při výprasku na sobě měly mít trenýrky, lépe ale normální oblečení, tedy ještě kalhoty či tepláky. Ve většině případů si myslím, že měl být výprask prováděn v ústraní, ne tedy na veřejnosti nebo před kamarády dítěte. Připouštím ale, že někdy může mít třeba účinek, když dítě dostane symbolicky na zadek třeba před třídou nebo když ten, kdo surově šikanuje, dostane na zadek před postiženými. To je ale nutno posoudit vždy individuelně, protože každé dítě je jiné. Zároveň bych doporučoval, pokud bude mít dítě z tělesného trestu panickou hrůzu, zvolit i druhou variantu jiného trestu, kterou mu dát na výběr.

     Dost často se diskutuje o trestech zákazem. Tady již myslím byla řeč o tom, že zákaz může mít ještě další důsledky. Podle mě by se nemělo zakazovat to, co vede k rozvoji osobnosti dítěte, jeho vzdělávání a přípravě na možné budoucí povolání. Zákaz by měl být volen tak, aby nepřevyšovaly negativní dopady dopady pozitivní. Například domácí vězení o prázdninách mi moc dobré nepřipadá, zejména, je-li třeba delší než jeden až tři dny. Naproti tomu zákazy pasivních věcí jako televize, myslím škodlivé být nemohou. V anketě byl zmíněn zákaz čtení, který mi také vhodná nepřipadá. Obecně se říká, že děti málo čtou.

     Dále se často trestá tělocvikem. Zejména na táborech nebo v tělocviku bývají častým trestem dřepy nebo kliky. Odpovídají-li míře provinění a tělesným schopnostem trestaného, nevidím na nich nic špatného. Pokud se ale stanou pravidlem, je vidět, že nejsou účinné a měl by je vystřídat jiný druh trestu.Na některých táborech například oceňuji, že stejný trest platí pro všechny. Někde mají třeba za sprosté slovo deset či dvacet dřepů nebo kliků. V některých oddílech to platí i pro vedoucí. Vedoucí samozřejmě má na táboře spoustu vyjímek, ale důvod, aby směl mluvit sprostě nevidím.

     Zabavování věcí je podobné zákazům. Těžko o tom hovořit v obecné rovině, protože zabavené věci mohou být hodně různorodé. Tady bych hlavně zdůraznil, že není dobré zabavovat cizí věci, které dítěti někdo půjčil. Opět je nutno ale dávat pozor na to, aby toto pravidlo nebylo zneužíváno."