Jak nejlépe odměňovat a trestat?

Minule jsem nedokončili diskusi kolem odměn a trestů ve výchově dětí a proto budeme dnes v tomto téma pokračovat.

     Na diskusní příspěvek Pavla Kábrta z minulého týdne reaguje ještě Marťas: "Já myslím, že by bylo lepší postihovat rodiče za to, když děti nevychovávají, než za to, když dítěti přiměřeně naplácají, pokud zlobilo (viz příklad z Anglie). A nebo se jednou dostaneme do doby, kdy se rodiče budou bát mít děti, protože se je budou bát jakkoliv potrestat, aby to nebylo považováno za bití dítěte či psychické týrání. Na druhé straně se ale budou bát, že když dítě provede nějakou škodu, že za ni budou odpovědni. Pokud za ni odpovědni nebudou, kdo za ni bude odpovědný?

     Taky by se mohlo v brzké době stát, že by se těžiště výchovy dětí přesunulo do různých ústavů, kam by rodiče děti radši odkládaly. Jsou ale tyto ústavy schopné děti vychovávat nebo pouze hlídat do doby jejich plnoletosti? Jak vlastně mohou výchovně působit na dítě, s kterým si neporadí vlastní rodiče? Chápu jejich roli v případě, že se rodiče o dítě nestarají, ale nechápu ji v případě, že se rodiče budou chtít starat, ale díky postupnému omezování jejich výchovných možností, na to nebudou stačit."

     Zajímavý názor má učitel Oldřich Suchoradský, který říká: "Vděčné téma, které dnes a denně plní stránky novin a časopisů. Příběhy o týraných a zneužívaných dětech jsou určitě pravdivé, ale jsou jenom zrnkem spektra složitosti výchovy dětí. Právě proto, že je téma tak favorizováno, stává se středobodem výchovy, věří se, že právě tresty a odměny vychovávají. Je to však velká iluze a klam. Zvláště, když se trestá špatně.

     Těžko mi uvěříte, ale za více než 30 let pedagogické práce jsem tělesné tresty nepotřeboval. Stejně tak v roli rodiče svých dvou dcer jsem fyzický trest nemusel použít. Možná i proto, že jako dítě jsem také nikdy nebyl tělesně trestán . Myslím si, že tělesný trest je akt zoufalství a rezignace vychovávajícího. Přesto nechci popírat, že tvrdší tělesný kontakt (pohlavek, vytáhání za vlasy nebo za ucho, šťouchanec do zad…), provedený s citem a hlavně v pravý čas, vydá za všechny další formy vysvětlování a moralizování a je každému postiženému jenom ku prospěchu. Takových výchovných “cviků” jsem několik ve své učitelské kariéře rozdal, ale nehovořil bych v této souvislosti o tělesném trestu.

     Jak se většina diskutujících shodla, trest je pro každého trestaného negativním zážitkem. A zůstává jím nejen v dětství, protože i dospělí se mezi sebou různě a často trestají. Aby byl trest účinný, (a zase to mnozí z diskutujících píší), musí být proveden tak, aby postižený věděl zač je trestán. Trest by měl následovat co nejdříve po provinění a měl by ho dát ten, který byl nejvíce poškozen, nebo kdo byl blízko poškozeného. Proto neuznávám školní poznámky v žákovských knížkách a přenášení zodpovědnosti učitele trestat na rodiče svých žáků.

     Na druhou stranu je dnes pro učitele trestání žáků značným rizikem. Každý známe případy,

kdy učitel, který se neovládl a uhodil žáka, byl za to potrestán. Znám případ učitele, se kterým byl z tohoto důvodu rozvázán pracovní poměr. Znám několik učitelů, kteří se po takovém incidentu byli nuceni přemístit na školu v zeměpisně opačném pólu okresu.

     Ještě jednou zdůrazňuji: Sám osobně fyzicky netrestám. A to ne proto, že bych se bál konfliktů s rodiči a případných služebních následků. Ale prostě proto, že jsem se nikdy (ani jako dítě) nějak zvlášť nepral a fyzický útok na slabšího (fyzicky i psychicky) pokládám za zbabělost a výchovné selhání vlastní osoby, ať v roli učitele nebo rodiče.

     Jak tedy trestat? Říkám jednoduše: Netrestat vůbec, ale naopak chválit, odměňovat. Už to, že někoho ocením a jiného žáka ne, je pro toho, kdo nebyl pochválen vlastně trestem. Mám v tomto směru zajímavou zkušenost z naší školy. Dozory na chodbě o přestávkách, kdy jeden učitel hlídá 4-6 tříd se 30 žáky – to jsou galeje, které prožívají učitelé naší školy a prožíval jsem je i já, jeden den v týdnu, kdy na mně vyšla povinnost vedle výuky podle rozvrhu hodin, ještě navíc dozorovat. Nevěděl jsem, kam dříve skočit, koho rovnat ve třídě, na chodbě nebo na WC. Přemýšlel jsem, jak na to?! Pak jsem zkusil pochvaly. V přelomový den jsem ráno ve všech třídách ohlásil, že na konci dne dám pochvaly žákům, kteří se během přestávek po celý den budou chovat příkladně. Čekal jsem, že se tomu ti největší darebáci vysmějí. Ale kupodivu to byli právě oni, kteří se zázračně změnili. Najednou se procházeli po chodbě pomalu a s rozvahou. Svačili v lavici, nehonili se a nekřičeli a ještě se mně přišli zeptat, zda jsou dost dobří a v čem by se měli ještě zlepšit, aby si zasloužili pochvalu. Prvý den jsem v těch 6-ti třídách dal jenom dvě a dostali je právě ti dříve nejvíce konfliktní žáci. A zaslouženě, nebyla v tom žádná moje taktika. Byli šťastni, a když jsem jim napsal do žákovské knížky, že se ve škole přestávkách chovali příkladně, sdělili mně, že je to prvá pochvala za 7 let školní docházky. Další týden jsem pochválil další a kupodivu ty ocenění se “nezkazili” a už u svého stylu chování zůstali. Až do konce školního roku.

     Bohužel, i pedagogické zkušenosti jsou nepřenosné. Když stejnou metodu vyzkoušela mladší kolegyně u stejných žáků v jiný den, nějak to nefungovalo a očekávaný efekt se nedostavil. Zdá se, že celý mechanismus je složitější a stejná metoda u různých vychovatelů nemusí přinést stejný výsledek. Ale to platí i doma, v rodinné výchově. Asi je třeba přistupovat k dětem tvořivě, neopakovat již jednou vyzkoušené, ale stále hledat nové a originální přístupy, které je překvapí a zaujmou. V tom je smysl práce a tajemství úspěšných vychovatelů a učitelů. Přesto trvám na tom, že největším trestem pro dítě je nedat mu očekávanou pochvalu v okamžiku, kdy zklamalo naše očekávání."

     Majki říká: "Jak již tu zaznělo, je vhodné, aby ve výchově převládaly odměny, zejména pak odměny pochvalou. Americký autor Sal Severe v tuším v knize knize "Co dělat, aby se vaše děti správně chovaly" hovoří o tzv. pozitivní zpětné vazbě, která spočívá v tom, že potřebuji "přistihnout" dítě při správném chování a říci mu to, že takhle je to moc fajn. Dobrou odměnou za některé větší věci může být i společná večeře v restauraci, kino, něco netradičního, co má dítě rádo.

     Pokud se dítě cítí po nějakém trestu (např. výprasku) ukřivděné a je tomu tak i s určitým odstupem (druhý třetí den), má pan Kábrt pravdu v tom, že to dítě to nemusí vidět správně. Je to ale něco platné, když se stejně cítí ukřivděné a narušuje to jeho důvěru v rodiče? Myslím, že by mělo být v zájmu rodiče si s dítětem ve chvíli klidu o tom více popovídat. Trest má totiž pozitivní účinek v případě, že dítě porozumí tomu, které jednání bylo nežádoucí a za co je trestané.

     Reagoval bych trochu i na Marťase - myslím, že v některých případech může být vhodným trestem právě omezení určitých koníčků. Vzpomínám třeba na případ, kdy Marťas psal, že na nevhodný je zákaz Internetu v případě, že má dítě určité odpovědnosti - např. napsat článek do elektronického časopisu, ... V případech, kdy jsme s dítětem takto dohodnuti, že když udělá to a to, bude den bez Internetu, tak je to problém dítěte, že nedodrželo pravidla a musí nést důsledky svých rozhodnutí. Dává mu to dobrou průpravu do života (když utratím špatně peníze a nezbude mi na cestu na dohodnutou schůzku v Brně, tak prostě nejspíše do Brna nepojedu a budu muset porušit svůj slib - nesu důsledek svých špatných rozhodnutí a život je už takový, že to často odnesou i ti, kteří za to nemohou)."

     Napadá mě, že k případu nedodaného článku do internetového magazínu, bych se mohl jako šéfredaktor jednoho podobného magazínu vyjádřit. Zde totiž, a to i u amatérského magazínu, platí i jakési provozní hledisko. Přijde-li článek o jeden den později, budiž, většinou se to dá snést, protože si dáváme větší rezervy. Dá-li rodič ale zákaz na týden či déle, pak to může vadit a takovýto redaktor, byť bude sebetalentovanější, bude-li za něj náhrada, bude mít dveře zavřeny. Možná to zní tvrdě, ale život je takový a šéfredaktor nedělá zázraky na počkání. Prostě pozvánka na akci, která se konala před týdnem, je nepoužitelná. Bylo-li dohodnuto z provozovatelem akce, že pozvánka vyjde, je to problém šéfredaktora, který to musí řešit. Někdy je totiž třeba provozovatelem oné akce právě sponzor magazínu a ta pozvánka prostě musí vyjít stůj co stůj, byť by ji nakonec měl psát sám šéfredaktor třeba o půlnoci se čtyřicetistupňovou horečkou. Je pak na rodiči, aby uvážil, zda dopad nebude neúměrný, třeba ve formě přerušení spolupráce s dotyčným dětským redaktorem. Chce-li se v budoucnu opravdu stát žurnalistou, asi bych takovýto krok jako rodič zvážil, protože vím, že já jako šéfredaktor bych donekonečna neústupný nebyl. Nedokáže-li totiž odpustit rodič vlastnímu dítěti a zvolit jiný trest, těžko to můžeme chtít po šéfredaktorovi.

     Co na to Mlsoun? "Raeguji na diskusní příspěvky pana Suchoradského a Maikiho. Nejprve tedy k onomu netrestání a nahrazení ho odměnami. Mám obavy, že to stoprocentně nefunguje a že jsou skutky, které je třeba potrestat. Podporujeme vznik dětských klubů, které vznikají z dětských part. Takhle vzniklo několik klubů z velké obávané party Mafiáni. Už jméno party myslím napovídá, co ta parta dělal. V čele byli kluci ve věku kolem devatenácti let a ve struktuře party pak byly v různých vedoucích místech kluci až do dvanácti let. V partě byli zapojeni ale i mladší. Parta byla opravdu postrachem okolí. Kluci z našich klubů s těmito kluky občas komunikovali prostřednictvím např. Zorra, který měl kdysi také podobnou partu. Vysvětlovat, proč ji měl, by bylo asi složitější, proto to zkrátím a řeknu, že v době, kdy si Zorro vyřešil své vnitřní problémy a poznal, jak pracují kluby v našem sdružení, svoji partu rozpustil a věnuje se klubové činnosti v našem sdružení. Pro jeho minulost ale má jeho hlas o mnoha kluků velkou váhu.

     Pak došlo k tomu, že Mafiány rozprášila policie a většině těchto kluků hrozil výchovný ústav. Někteří se ale už v té době zapojovali do různých soutěží s našimi kluby a bylo vidět, že nyní, po rozprášení Mafiánů, by rádi byli v klubech našeho sdružení. Na konec se nám podařilo prosadit, aby nebyli do výchovného ústavu posláni a dostali ještě šanci. Tu někteří využili a jsou velmi dobrými veliteli klubů s velmi dobrými výsledky, kteří úspěšně konkurují v soutěžích a dovednostech i Marťasovým Ochráncům. Někteří ale tuto příležitost nepřijali a ti ve výchovném ústavu skončili.

     Těžko lze podle mě aplikovat způsob popsaný panem Suchoradským např. v případě šikany. Systém, budu Tě chválit, když nebudeš šikanovat, nebude celoplošně fungovat. Avšak zcela určitě v některých případech zabere. Důležité je tady poznat příčinu, proč to dítě šikanuje ostatní. Někdy může být důvodem, že je samo šikanováno. Setkal jsem se s případem, kdy kluk šikanoval mladší, proto, že byl sám šikanovám staršími. Když jsem mu pomohl problém jeho šikany vyřešit, postupně přestal i on šikanovat. Nebylo to ze dne na den, ale stačilo s ním promluvit, aby si uvědomil, že jemu jeho šikana nebyla příjemná a stejně to prožívá i ten, koho on šikanuje. Stal se pak naopak kamarádem tohoto mladšího kluka a několikrát jej i chránil před staršími, kteří jej chtěli šikanovat. Jako pravý opak uvedu přiklad kluka, který dost surově šikanoval ostatní a neplatilo na něj skoro nic. Nakonec to dopadlo tak, že ho otec jednoho z šikanovaných kluků na hřišti, kde právě šikanoval, přehnul přes koleno a před všemi těmi malými kluky, mu za to pořádně napráskal řemenem na zadek. Kluk odcházel se slzami v očích, ale pomohlo to. Prostě každý je jiný a na každého platí něco jiného.

     Nedávno jsem třeba slyšel o libereckém dětském gangu, který přepadává školáky a krade jim mobily a další cennosti či značkové oblečení. Mnohdy to dle zprávy probíhá tak, že dítě pod pohrůžkou násilí přesily onu věc vydá samo, aniž by kladlo odpor. Vše se děje nenápadným šuškáním, které dospělým, kteří stojí celkem blízko v okolí, není nápadné. Také nejsem přesvědčen o tož, že systém, že budeme tyto kradoucí děti chválit, by zabral.

     K Majkimu příspěvku bych chtěl říct to, že rodiče by měli v případě trestů, rozlišovat v případě koníčku dítěte, zda jde o zábavu či o přípravu na budoucí povolání, která je zábavnou formou. Píše-li dítě do nějakého magazínu a je-li zde předpoklad, že se bude v budoucnu věnovat žurnalistice (je jedno, zda se tento předpoklad za pár let naplní či ne, protože to nemůžeme v tuto dobu nikdy vědět), neměli by rodiče takovýto zájem omezovat formou trestů. Dáte-li dítěti domácí vězení, také se to jistě nevztahuje třeba na angličtinu, na kterou dítě dochází. Tam to většinou rodič snáze pochopí, protože tu angličtinu poměrně draze platí.

     Chtěl bych ale vůbec apelovat za zájmovou činnost, jako takovou. Chodí-li dítě do oddílu či kroužku, není dobré mu tuto činnost za trest zakazovat, protože to má negativní dopad na celý kolektiv oddílu a kroužku. Dítě si v tomto oddílu či kroužku nejenom hraje, ale i se něco naučí. Nepřijde-li třeba na schůzku šachového kroužku, kde vedoucí třeba právě vysvětluje určitou fázi hry, přijde o tento výklad a těžko jej samo dožene. Jinými slovy, rodič trestá současně vedoucího, který mu to musí individuelně v čase navíc vysvětlit. A to myslím není v pořádku. Z vlastní zkušenosti vím, že rodič, který sám podobnou činnost dělá, k takovémuto trestu dítěte většinou nepřistoupí.

     Z vlastního dětství si pamatuji situaci, kdy jsme měl od rodičů domácí vězení a šlo o to, jestli budu moct jít na akci našeho klubu. Nebyla to pravidelná schůzka a tak rodiče na zákazu trvali. Byl to mimořádný sběr papíru, který jsme si s klukama domluvili, abychom si vydělali na nějaké zařízení do klubovny. Byl jsem rád, když se mi nakonec podařilo umluvit tátu a dal mi na vybranou, že mi domácí vězení na ten jeden dne přeruší výměnou za pětadvacet na zadek řemenem. Samozřejmě jsme to přijal, přesto, že sbírat starý papír nebyla žádná lukrativní zábava, ale byli jsme parta a měl bych pak divný pocit, při používání věcí, které jsme měli v klubovně za takto vydělané peníze. A myslím, že to byla fér výměna, i když byla o to tvrdší, že nešlo o výměnu jednoho dne domácího vězení či zbytku trestu za výprask, ale o pouhé přerušení domácího vězení na jeden den.

     Vezmu-li to jako analogii na Majkiho, pak by to bylo třeba, že nemám peníze na schůzku v Brně, ale jsme podnikatel a ta schůzka je pro mě životně důležitá, protože jde o zakázku, která mi zajistí další příjmy a zachrání mě před bankrotem. Jistě, bylo mojí chybou, že jsem peníze utratil a špatně si vše propočítal. Ale je zde možnost si půjčit, vzít si úvěr. Ten je samozřejmě dražší, zaplatí se z něj úrok. Takovou šanci by mělo dostat i dítě, jako jsme ji dostal tenkrát já, když mi táta na den domácí vězení přerušil a tím úrokem byl výprask na zadek."

     Protože v nejlepším se má končit, budeme v této jistě zajímavé diskusi pokračovat opět za týden.