Z kroniky Tuláků - 8. část

Týden se s týdnem sešel a prohlížíme si zápisy kroniky Tuláků s podzimu roku 1986. Copak Tuláci dělali v říjnu a listopadu?

Hřiště      8.10.1986

     Sraz byl v 15.00. Měli jsme na plánu skok daleký. Když jsme přišli na hřiště, tak si Míla udělal docházku. Na schůzku se dostavilo jedenáct členů a to: Tomáš, Pepa, Vašek, Roman, Marek, Vláďa, Robert, Roman, Dušan a Roman. Když jsme chtěli jít už skákat, tak nám Míla řekl, že každý má tři pokusy. Každýmu se počítal nejlepší výkon. Míla nám ještě řekl, že prvních pět bude mít nárok na další tři skoky, aby si výkon ještě zlepšili. Když jsme doskákali první kolo, tak byl nejlepší Roman výkonem dva metry čtyřicetsedm centimetrů, druhý byl Marek, třetí byl Vláďa, čtvrtý Tomáš a pátý Roman. Když jsme skákali druhé kolo, tak se nic nezměnilo. Celkové pořadí bylo: první Roman, druhý Vláďa, třetí Marek, čtvrtý Roman a pátý Tomáš. Potom jsme si šli zahrát kopanou na malé branky, protože velké hřiště bylo obsazeno. Když se velké hřiště uvolnilo, tak jsme si šli zahrát tam. Po skončení schůzky jsme se rozešli.

     Vláďa Hes

     Dne 11.10. jsme se vydali na výlet: pochod Praha – Karlštejn. Šli jsme jen tři osoby. Sraz byl v 8.00. Ale čekali jsme tam dýl a báli jsme se, jestli nám neujede autobus. Autobusem jsme dojeli na metro Družby. Metrem jsme dojeli na Sokolovskou a přestoupili jsme na trasu B. Metrem jsme jeli na Smíchovské nádraží. Pak jsme čekali na vlak, který byl hrozně plný. Když jsme dojeli do Zadní Třebáně, šli jsme přes Berounku. To snad víte, že je to řeka. Pak jsme šli po cestě, kde jsme se předbíhali s lidma. Když jsme jim utekli, tak Míla řekl, že půjdeme pomalu, abysme se měli s kým předbíhat.

     Šli jsme pomalu až jsme došli na místo, kde byl vidět Karlštejn. Byl tam krásný plácek na svačinu. Dali jsme se do jídla. Dušan dojedl dříve a řek: “Mílo, já jdu dál”. A tak šel. Já a Míla jsme hráli hru Miriši se stéblem trávy. Když Míla dojedl, tak jsme šli dál. Přišli jsme na rozcestí a měli jsme jít po značce. Šli jsme ale opačnou stranou, protože Karlštejn byl nahoru a cesta dolů. Nahoře jsme našli Dušana a šli jsme na prohlídku hradu. Když skončila, šli jsme jinou cestou na vlak. Zabloudili jsme a tak jsme se museli zeptat. Došli jsme na vlak a museli jsme hodinu čekat. Vlakem jsme dojeli na Smíchovské nádraží a přestoupili jsme na metro. Dojeli jsme na Družby a z Družby na Sádku. Na Sádce náš výlet skončil.

     Roman B.

     Patnáctého října tisíc devět set osmdesát šest jsme plnili odznak zdatnosti. Mladší žáci běhali padesát metrů a vytrvalostní závod na dvanáct minut. Starší žáci běhali šedesát metrů a tisíc pět set metrů. Nejdříve běhali mladší žáci padesát metrů a starší žáci běhali šedesát metrů. Někteří z nás běhali dvakrát. Když jsme doběhali, přesunuli jsme se na chodník mimo areál školy. Tam mladší žáci běhali vytrvalostní závod a starší žáci běhali tisíc pětset metrů. Nejdříve běželi starší žáci. Někteří z nás nevydrželi celých tisíc pětset metrů a vzdali se. Po starších žácích běželi mladší žáci vytrvalostní závod na dvanáct minut. Když mladší žáci doběhli, šli jsme znova do areálu školy. Tam starší žáci skákali do dálky s rozběhem a mladší žáci bez rozběhu. Nejdříve skákali starší žáci, po starších žácích skákali mladší žáci, ale bez rozběhu. Každý si mohl skočit třikrát. Když se doskákalo s měřením, mohli si starší žáci skočit bez rozběhu a mladší žáci s rozběhem. Když jsme doskákali, tak bylo pět hodin a šli jsme domů.

     Jirka

     Dne 22. října se konečně vyplnilo naše přání – dostali jsme místnost ve škole pro trénink stolního tenisu. Využili jsme hned této možnosti a ještě toho dne jsme pilně trénovali. Zatím tedy máme místo a prostor v naší školní budově. Je to ovšem jen prozatímní řešení. Musíme doufat, že stavební práce v budoucím klubu stolního tenisu TJ na Skalce skončí podle plánu koncem ledna příštího roku.

     Irena