Odpovědnost a sounáležitost dítěte s rodinou

A zase jsme v naší diskusi o výchově pokročili dále, tentokráte k dost konkrétnímu tématu. Kdy začít učit dítě odpovědnosti za své činy a kdy by mělo vnímat sounáležitost s rodinou.

     Dítě je součástí rodiny a to by jistě mělo vnímat. Nebude-li to vnímat, patrně z něj bude sobec. Proto by to asi mělo být součástí výchovy. Co si o tom myslí Marťas?

     Odpovědnost a sounáležitost s rodinou, ale vůbec i společností jsou myslím velmi důležité výchovné složky. Dítě má v rodině své práva, ale zákonitě musí mít i své povinnosti. Poměr práv a povinností samozřejmě opět závisí na věku a schopnostech dítěte. Hodně malému dítěti nemůžeme ukládat žádné povinnosti, přesto práva má, aby jej třeba maminka nakojila, aby se o něj postarala v době nemoci, aby mu rodiče koupili oblečení apod.

     Mlsoun si o tom myslí: "Odpovědnost a sounáležitost jsou dvě snad nejdůležitější složky výchovy. Pokud se je lidi nenaučí v dětství, pak totiž nemůže vůbec fungovat lidská společnost. Lidé nebudou mít sounáležitost ani se společností jako celkem a pokud nebudou mít nějaký jiný tvůrčí hnací motiv, nebudou mít ani potřebu se zapojit do tvořivé práce. Proto je tolik nezaměstnaných lidí na podpoře, kteří nemají zájem si práci hledat, protože jim podpora stačí. Chybou tedy je, pokud člověk pracuje pouze pro peníze a chybí mu sounáležitost a zodpovědnost. Pak je mu i zatěžko komukoli pomoct. Tento člověk pak ale nebude umět k podobným vlastnostem vychovat ani své děti."

     Pavel Kábrt k tomuto téma říká: "Sounáležitosti – tedy pocitu odpovědnosti za druhé, se člověk učí od mala až do stáří. A může se to učit kdekoli. Bylo asi snadnější učit se to dřív, kdy rodiny žily a trávily více času pospolu, jak o tom píše pan Suchoradský. Lidé byli tehdy více na sobě závislí a prostě si pomáhat museli, aby přežili. Dnes je to jinak. Ale učit se lásce ke druhým může člověk pořád i ve změněném životním stylu.

     Pro někoho byly nedávné povodně jen povyražením a vzrušením při pohledu na rozběsněný živel, jiný sice cítil s postiženými, ale moc to s ním nepohnulo, a pak bylo mnoho (mladých!) lidí, kteří pomáhali, jak se dalo. Myslím, že u každého z nás jde o motiv. Já k síle poručit svému tělu musím mít motiv – jinak mu neporučím a podlehnu diktátu těla. A ten je vždy stejný: dělat to, co je pro mne příjemné, pohodlné, nestojí to pot a sebezapření. Mám-li ale motiv pro někoho něco nezištně udělat, dostatečně silný motiv, pak se nejprve donutím, abych udělal to, co zpočátku není příjemné, a pak najednou, jakoby zpětnou vazbou zjišťuji, že jsem rád, že jsem to udělal, že to vlastně příjemné je a mám z toho radost – získali jsme tedy oba. Tím motivem může být už dříve diskutovaný kladný vzor. Ale často také jen výzva, pozvání. Při těchto povodních jsem toho moc neudělal, ale při těch minulých, na Moravě, mi kamarád řekl: pojď, pojedeme tam pomoct. Nechtělo se mi, ale jel jsem a byl jsem rád.

     Nevím, asi to takto není u každého a není tomu tak vždy, ale u mne to tak často funguje. Potřebuji motiv, prostě jasně a silně vědět, že to takto udělat musím, i když se mi nechce. A ještě to důležité: když pak v určité oblasti života tento motiv mám dost silný a stálý, stává se mi takové zodpovědné jednání přirozeností, samozřejmostí, už to pak jde snadněji, tělo už se tak nebrání, jako zpočátku. Zvyk je železná košile a druhá přirozenost, říká se. Bohužel jsem si dobré zvyky vypěstoval jen v určitých oblastech života, v jiných stále kolísám a tělo smlouvá s mým svědomím: “snad to není tak nutné, když tak až příště, nic se nemá přehánět, snad pro tentokrát mohu ještě udělat výjimku”. To asi znáte. Člověk si tím ale oslabuje vůli k dobrému činu a podkopává si kvalitu charakteru."

     Majki si o odpovědnosti myslí: "K odpovědnosti by se mělo vést dítě již od mala. Samozřejmě vždy s ohledem na jeho možnosti a schopnosti. Už např. 1-2 leté dítě, které je rodiči vedeno, že na ně nebude dělat “Ty-ty-ty” a ono to udělá, je odpovědné za toto chování a v případě, že to udělá, obdrží také příslušný trest (např. na zadek), protože již zkrátka rozumí tomu, co se po něm chce, a přesto si udělá, co chce. Takovéto dítě nemůže mít samozřejmě odpovědnost v tom, že nepřišlo v 18 hodin k večeři ke stolu aj., protože těmto věcem nerozumí.

     Čím je dítě starší, tím by větší by mělo mít odpovědnost za své chování s cílem, aby v dospělosti z něj byl vychován člověk, který je schopen se odstěhovat a vzít odpovědnost za svůj život.

     Pocit sounáležitosti vnímám tak, že dítě potřebuje vědět, že někam patří. V případě rodiny to platí dvojnásob. Potřebuje zažívat, že je to místo bezpečí, kde jej přijmou, kde mu rozumí, kde se o něj zajímají. Potřebuje se rovněž učit myslet na druhé a na jejich potřeby. Umět přemýšlet i v rovině, co mohu dělat, aby se ten druhý cítil dobře!"

     Co k tomuto téma přidá Oldřich Suchoradský? "Otázka odpovědnosti člověka za sebe a své činy je vyloženou slabinou současného člověka. Zdaleka to není problém jenom dětí. Mohl bych uvádět desítky příkladů lidské nezodpovědnosti, lajdáctví a lhostejnosti, které vidím denně kolem sebe. Od nedodržování slibů, dohod, až po vy vyložené a vědomé podrazy, za účelem získání osobních výhod. Do stejné kategorie bych zařadil obhajoby pracovníků Dopravních podniků v Praze, které jsem dnes ráno viděl v televizi, jak se vykrucují ze zodpovědnosti za zatopení metra a způsobení miliardových škod.

     Souhlasím, že nezodpovědnost, neplnění povinností a slibů skutečně vzniká v poměrně v ranném vývoji dítěte. To když mu projdou drobné přestupky, rodiče za něj řeší důsledky jeho nepořádnosti a nezodpovědnosti. Vést dítě k zodpovědnému plnění svěřených povinností a nést v plném rozsahu důsledky jejich nesplnění, patří k nezastupitelnému úkolu každé rodiny vychovávající děti.

     Vzpomínám na vyprávění přítele, který dostal v tomto směru celoživotní výchovnou lekci od svých rodičů, když mu bylo asi 10 let. Měl denní úkol zajistit nákup chleba pro celou rodinu. Jednou zapomněl a rodina se v době večeře ocitla bez této tehdy většinou jediné a nutné potraviny. Večerky tenkrát nebyly, takže rodina usedla ke stolu na kterém bylo prostřeno a na prázdných talířcích byl před každým kousek másla. Jinak nic. A otec k mamince, malé dcerce a provinivšímu synovi v ztichlé kuchyni pronesl: ”Milá rodino, protože na náš Láďa nesplnil svoji povinnost a nezajistil nám chléb k večeři, nebývá nám nic jiného, než vzít za vděk kouskem másla a jít spát s hladovým žaludkem”.

     Přítel Láďa situaci po létech komentoval těmito slovy: “Při slovech svého tatínka jsem se za sebe strašně styděl a hanbou bych nejraději zalezl pod stůl. Zvláště, když jsem viděl na mně upřené vyčítavé oči svých nejbližších. Věřte, že od toho večera jsem na svoji rodinnou povinnost nikdy nezapomněl."

     A jsme u té sounáležitosti. Je to vědomí, že někam patřím a že jsem ochoten pro ty, kteří patří do tohoto společenství, vykonat jen nejlepší. Sounáležitost není vlastnost potřebná jen v rodině. Uvedu pocitu sounáležitosti k určité zemi, národu. To pak hovoříme o vlastenectví. Nebo vztah k místu svého zrození, dětství – můžeme nazvat lokálním patriotismem. Sounáležitost je vlastní všem fandům sportovního klubu, členům zájmového oddílu, nebo organizace, politické strany. Samozřejmě i škole a rodině. Aby takový vztah k vlasti, městu, klubu, oddílu, škole či rodině vůbec vznikl, musí existovat silná citová vazba, která se tvoří postupně, léty zkoušek a soužití s místem a lidmi, kteří prostor ke kterému se vážeme, zabydlují. Jsou to ty nejpevnější životní vazby, které přetrvají léta, různé životní i sociální zvraty a pohromy.

     Sounáležitost v rodině vzniká obdobně a opravdovou prubou její síly jsou vypjaté okamžiky v jejím životě. Může to být nemoc nebo dokonce smrt některého z jejich členů, která dokonale prověří sílu soudržnosti rodiny. Nebo to může být paradoxně i rozpad rodiny rozvodem rodičů, živelní pohroma (záplavy, autonehoda, oheň apod.) která rodinu postihne. Jindy to jsou události na opačném pólu lidského žití, jako je svatba a život s novým partnerem (rodičem), nebo nečekaná výhra v loterii, třeba vydařený prázdninový zájezd, nebo jen pěkný nedělní výlet. Právě takové okamžiky odhalí to podstatné, co členy rodiny spojuje a určuje, že jsou společně rádi a umí se podpořit a vzájemně si pomoci. V takových situacích není malých rolí a dítě může sehrát právě v takových okamžicích klíčovou roli sjednotitele rodiny. Průsečík, který vyvede rodiče z krize a dá jim motivaci k dalšímu životu, jak to velmi pěkně popisuje ve své úvaze Pavel Kábrt.

     V této souvislosti bych zdůraznil motivující faktor rodinných, školních, oddílových, národní a dalších tradic. Opakujících se rituálů, které si rodina, škola, oddíl i země pěstují k tomu, aby na modelových situacích daly možnost zopakovat a zobecnit vzory chování a jednání v rodině, škole, oddíle i vlasti užitečné a typické. Sem patří nádherná tradice Vánoc, se všemi obřady a kulty s nimi spojenými. Nebo státní svátky a oslavy k nim organizované podporují vlastenecké cítění a pocit náležitosti k národu. Podobně školní soutěže, oddílové akce, které k jeho činnosti neustále vracejí i ty co již dávno odrostli dětskému věku. A konečně rodinné tradice, dospívajícími často nesnášené, třeba i zesměšňované a přesto neustále opakované a všemi členy rodiny dodržované. K takovým tradicím rodiny mého dětství patřily nedělní odpolední procházky, kdy jsme se na určitých místech každý týden setkávali se stejnými lidmi a povídali si o tom, co jsme v uplynulém čase prožili a co nás čeká v tom příštím týdnu.

     Mělo to svůj smysl a scénář, který se nedal a nikdo ho také nechtěl měnit. Půvab tradic byl a je v tom, že svým zavedeným obsahem, někdy pro nás pro děti tvrdošíjně dodržovaným scénářem, nás vedly k zodpovědnosti, smyslu pro pořádek a poznání řádu věcí rodinných i veřejných. A tak jsme od sounáležitosti zpět u zodpovědnosti. Jedno bez druhého nefunguje. Kde není zodpovědnost, tam není sounáležitost a obráceně. Kdyby si Láďa, který nekoupil pro rodinu v ten jeden den chleba, neuvědomil na vyčítavých pohledech členů své rodiny svoji zodpovědnost, asi by pro něj celá situace nikdy nebyla celoživotní zkušeností, na kterou nezapomněl ani v dospělosti. A díky této zkušenosti z dětství se třeba jen o malý dílek posunul k osobnosti, která je okolím uznávána jako příklad zodpovědného a spolehlivého člověka."

     Ještě nám k tomuto tématu neřekl nic Míša. To, co chtěl říct, řekl již v závěru minulého téma. Takže by bylo asi zbytečné to opakovat, když nám to minule udělalo pěknou tečku za diskusí.