Jaké výchovné metody jsou kdy a kde nejvhodnější?

Výchovné metody jsou různé a asi najdou různé výchovné opodstatnění v různém věku dítěte, ale i v různém postavení vychovávající a vychovávané osoby. Nad tímto tématem se tedy zamýšlíme dnes.

     Toto téma se už stává zjevně konkrétnější, než byly dvě úvodní témata, které byly spíše teoretické. Uvidíme tedy, k jakým závěrům se v diskusi dobereme. Co k tomu na úvod Marťas?

     Jisté je, že výchovné metody se mění s věkem. S malým dítětem asi nejde moc diskutovat, protože ještě mnoho nechápe. Výchova je tady spíše autoritativní. Když dítě začíná chápat, měla by být výchova spíše rozumová, tedy formou diskuse a vysvětlování, než formou příkazů a neodůvodněných zákazů.

     Na Marťase navazuje pan učitel Suchoradský: "Kdyby na to existoval jednoduchý recept, pak by věda o výchově - pedagogika, byla pro rodiče nejčtenější literaturou. Ale jak správně říká Marťas, každé dítě je jiné a v průběhu let se proměňuje. Na to musí vychovatel (ať rodič, nebo učitel či vedoucí) umět reagovat, chce-li výchovný vliv uplatnit.

     Dobrý rodič nebo učitel nepotřebuje ke svému působení příručky, ale většinou se řídí znalostí povahy dítěte, dokáže zhodnotit situaci ve které se s dítětem nachází a podle svých zkušeností rozhodne o formě výchovného zásahu. Aby to byl zásah úspěšný, s očekávaným výsledkem, k tomu potřebuje vedle uvedených schopností a znalostí, mít nezbytné osobní předpoklady. Tím je určitě na prvém místě takt, umět se vcítit do situace druhého, třeba i malého dítěte. To je tajemství úspěšných učitelů i vedoucích a nedá se naučit. S takovými schopnostmi se člověk už musí narodit.

     Přes všechny záhady existují zásady, které jsou nezpochybnitelné. Marťas je ve své úvaze uvedl. Jednou z hlavních je osobní příklad vychovatele. Není možné, aby vychovatel požadoval na dítěti to co sám nedodržuje. Trefný je příklad s kuřákem, který vede svého potomka k nekuřáctví. Ale často nejde o tak zásadní problém, někdy jenom o maličkosti. O nezavřenou pastu na zuby při ranní hygieně, neuklizeném nádobí po snídani, pohozených svrších při ranním oblékání, které rodiče tak vytáčejí, aniž si všimnou toho, že se ve svém jednání projevují obdobně. Obecně platí, že chceme-li vychované děti, pak musíme být v prvé řadě vychovaní rodiče. A stejně to platí i o učitelích. Ne nadarmo se mezi učiteli říká: Jaký třídní, taková je jeho třída. Pravda, nemusí to platit vždycky, ale něco na tom určitě je! To, že je dnes tolik nevychovaných dětí, souvisí s tímto problémem nevychovanosti nás, dospělých. Ten problém nevznikl včera, ani před několika léty. Je odrazem vývoje společnosti a ztráty určitých hodnot a norem. Někteří lidé dnes nemají žádné zábrany, před jakýmkoliv jednáním, které se neslučuje s obecnou morálkou. Jednají podle nálady a ve svůj prospěch. Na okolí se neohlížejí. A ke stejnému vedou i své děti. Urvi si od společnosti (rodiny, školy, přátel…) co můžeš pro sebe. Zdá se, že takto programově zaměřených lidí ve společnosti přibývá a tlaky, které by proti ním působily (výchova, náboženství, osvěta, represe…) jsou příliš chabé.

     Dnes někdy vzpomínám na slova své kolegyně, zkušené učitelky, která před více než 20 léty pronesla nezávaznou úvahu: Nechci se dožít doby, kdy děti, které dnes ve škole vychováváme, budou mít své děti. To teprve poznáme, jaká řehole je být kantorem.” Na její slova došlo a učitelské povolání, zvláště v některých typech školských zařízení, se stává rizikovým povoláním, kde jde doslova o život. A nemyslím tím zdaleka jen život učitelů."

     Mlsoun v podstatě souhlasí s Marťasem i Oldřichem Suchoradským. "Osobnost dítěte by měla být respektována, ale v rámci rozumných mezí. Neměli bychom pod záminkou, že respektujeme osobnost dítěte, přecházet na modely ze západu, kde je dítěti dovoleno vše a kde jej prakticky nikdo nevychovává."

     David Zámek si o tom myslí: "Diskuse se zatím vyvíjí směrem, jakoby bylo cílem výchovy jen naučit dítě dodržovat určitá pravidla. Těch cílů je samozřejmě mnohem víc, například pomoci dítěti poznat jeho schopnosti a rozvíjet je. V tomto případě bych za hlavní metodu považoval společnou činnost s dítětem, upřímný zájem o to, co dítě dělá a sdílení radosti dítěte z dosažených výsledků. Těžko něco dokáže dítě odradit od kreslení víc, než rodič ohrnující nos nad obrázkem, který mu dítě se zářícíma očkama přišlo ukázat. Různé hmotné odměny tu také mají své místo, ale neměly by převládat. Tam, kde jde o rozvoj schopností nebo dosahování nějakého výkonu (což je i případ školního prospěchu), neměly by se až na vzácné výjimky používat tresty.

     Také já za jednu ze základních výchovných metod považuji příklad - ať osobní, nebo převzatý třeba z literatury. Na stejnou úroveň bych postavil například povídání si s dítětem. Tím nemyslím vysvětlování co a proč dítě smí a nesmí, ale rozhovor třeba o tom, co dítě vidělo v televizi. Třeba už jen dítěti říct, že když se dvě kreslené postavičky mlátí přes hlavu pánví, je to nadsázka a ve skutečnosti to není žádná legrace a zatraceně to bolí. Nemůžeme
dítě izolovat od světa, v kterém vždycky bylo a bude řada nepěkných věcí, ale
musíme mu pomoci se v tomto světě orientovat.

     Jinak souhlasím, že dítěti (v závislosti na jeho věku) je třeba stanovit určitá pravidla a meze, vyplývající jednak z potřeb jeho bezpečnosti, ale hlavně z faktu, že žije a bude žít mezi lidmi. Tato pravidla nesmí být samoúčelná a v rámci možností musí ponechat dítěti dostatek prostoru pro jeho vlastní rozvoj. Co se má dít při porušení pravidel závisí mimo jiné na tom, proč k porušení došlo. Jinak se bude postupovat, pokud dítě pravidlo nepochopilo (neví, jak má správně jednat), jinak pokud zkouší, co se bude dít při jeho překročení a jinak pokud pravidlo nedodrží z nedostatku sebeovládání. Může jít také například o snahu upoutat pozornost dospělých nebo o reakci na pocit křivdy. Tam, kde jde o dodržování pravidel, se také mohou uplatnit odměny, ale uplatní se tu i tresty. Ale k diskusi o odměnách a trestech bude více místa v některém z příštích témat."

     Majki na toto téma dodává: "V otázce vzorů a vlastního příkladu nelze jinak, než souhlasit s Marťasem a s p. Suchoradským. Obecná zásada, že nedovedu sám dítě dále, nežli jsem, je stará jak lidstvo samo. Děti nevnímají tolik to, co se jim říká, ale to, co je “za tím”. Platí to téměř ve všech oblastech (různých zdravých i nezdravých návycích, chování s vrstevníky, chování k autoritám, …). Nevychovaný dospělý těžko vychová vychované dítě.

     Vnímání dítěte toho, co je “za tím” lze ukázat i na jiném příkladu. Maminka chce po dítěti, aby šlo spát. Již si zvykla, že dítě poslouchá asi až na šesté zvolání, kdy už je maminka mírně podrážděná. Řekne nejprve svému dítěti: “Tak Petříku, běž již do postele” – jenže Petřík nemá důvod chodit! Taky proč, když ví, že mu to maminka ještě pětkrát zopakuje a to je přeci jenom nějaký čas navíc. Příkazu tedy rozumí takto: “Do postele ještě nechoď, protože já Ti to ještě párkrát zopakuji, pak se rozčilím a potom už bude lepší, abys šel, protože bys mohl jednu chytit”. Jak jednoduché a děti jsou natolik chytré, že znají své vychovatele a moc dobře ví, co si u kterého mohou dovolit a co ne.

     Co se týče výchovy, kdy už je možné s dítětem diskutovat, jsem toho názoru, že zdravé pro dítě je, když se naučí poslouchat bez ohledu na to, jestli tomu v ten okamžik rozumí. Přijde mi zcestné, kdyby rodič po každém příkazu diskutoval s dítětem, jestli něco udělá nebo ne a podle toho, jak by se děcko rozhodlo, by to udělalo či ne. Je však zrovna tak dobré, když třeba někdy v klidu (klidně pár hodin/dní po této věci) si o ní může rodič a dítě popovídat a diskutovat o tom (ovšem ne v tom smyslu, jestli to příště bude dělat nebo ne, ale o tom, proč je to dobré).

     Při výchově je důležitý faktor přátelství s dítětem, porozumění jeho prožívání a potřebám. Podobně jako Marťas vidím důležitost důvěrného vztahu zejména mezi rodičem a dítětem. Dítě daleko snáze poslechne někoho, o kom ví, že mu na něm záleží, nežli někoho, u něhož cítí, že mu na něm vlastně nezáleží."

     Marťas opět dodává: "Jenže jsou rodiny, jako například u nás, kde se příkazy prakticky nepoužívají. Připadá mi, že příkazy do rodiny nepatří, to je spíš věc vojny. Pokud se týká vysvětlování, myslím samozřejmě případy, kdy je to opodstatněné, ne kdy dítě chytračí a účelově ze sebe dělá hloupé a tváří se, že nechápe. Mě se například několikrát podařilo tátu v diskusi přesvědčit o různých věcech, takže mi dal za pravdu. I dítě má své zkušenosti a v určité oblasti může mít lepší nápad než rodič. A když to rodič dokáže uznat, tak to to dítě velmi potěší. Má pak větší sebedůvěru a myslím, že rodič tím rozhodně autoritu neztrácí. Samozřejmě, bude-li nějaký případ, kdy se spěchá a je třeba něco řešit rychle, pak souhlasím s tím, že by se dítě mělo podřídit a spokojit s dostatečným vysvětlením. Když třeba bude hořet barák, je jasné, že záchranné práce může řídit jenom jeden a ostatní musí bezpodmínečně poslouchat, protože jinak by byl chaos."

     A co si o tom myslí Mlsoun? "Model absolutní důvěry dětí v rodiče a tedy i absolutní poslušnosti si myslím, že může fungovat pouze u malých dětí. S dospívajícími dětmi je ale třeba již komunikovat jinak, protože puberta sama je jakýmsi vzdorem dítěte vůči dospělým. Výchovou ji můžeme pouze zmírnit, nikoli odstranit, protože je to vývojové období člověka. V té době si myslím, že je hodně důležité s dítětem komunikovat formou diskuse a příkazům se pokud možno vyvarovat. Myslím si, že v této věkové kategorii je takovýto přístup mnohonásobně účinnější a dospělí, kteří s dětmi v tomto věku takto jednají, s nimi zpravidla nemají výchovné problémy oproti třeba i zkušenějším kolegům, kteří jsou více autoritativní. U těchto dětí totiž autorita spočívá v něčem jiném než v klasické autoritě. Tyto děti nejvíce ocení, jsou-li brány jako rovnocenný partner, je-li vyslechnut jejich názor a případně jim i umožněno jejich nápady zrealizovat."

      Mlsoun zde narazil na známý problém, že výchovný přístup k dítěti se s věkem výrazně mění. Proto někteří vedoucí dokáží dobře zabavit malé děti, ale mají problémy s náctiletými a zase naopak, někteří jsou vynikající v práci se staršími dětmi, ale neumějí to zase s malými. Profesionál by sice měl zvládat všechny věkové kategorie, ale nejsem si jist, zda to tak v praxi vždy je. Role rodiče je tady těžká, protože ten si nemůže vybrat a prostě své děti musí zvládnout od narození až do dospělosti. Učitel může věkovou skupinu omezit typem školy, na kterou jde učit (základní 1. nebo 2. stupeň či střední) a vedoucí oddílu si prostě specifikuje věk dětí, pro které oddíl zakládá.

     Co nám k tomu řekne Míša? "Taky si myslím, že výchovný přístup rodičů, ale i učitelů, by se měl měnit s věkem, ale hlavně s tím, jak začínají být děti samostatné. Budou-li rodiče, ale i učitelé, respektovat názory samostatnějších dětí, bude to pro ně motivací se snažit, být co nejsamostatnější a nejzodpovědnější. Jistě je pohodlnější si hrát na hloupého, ale je-li to vyváženo větší důvěrou, pak nějaká ta námaha za to stojí."