Jak a proč se mění děti?

Před týdnem jsme nedokončili diskusi o tom, zda jsou dnešní děti horší než byly dříve. Dnes budeme v této diskusi pokračovat a pokusíme se tuto otázku zodpovědět.

     Hned v úvodu nechám reagovat Marťase na několik otázek, které na něj směřovaly z posledního příspěvku Oldřicha Suchoradského. Marťas k tomu říká: "Nemám možnost srovnávat dnešní děti s dětmi před třeba dvaceti lety, kdy jsme ještě nebyl na světě. Vycházím však z logiky a poznatků, které se říkají. Dost často se používá rčení, že nově narozené dítě, je čistá, ničím nezkažená duše. Proto nevidím důvodu, proč by se třeba před dvaceti lety měly takové duše rodit ještě měně zkaženější, než dnes. Může zde působit nějaký genetický vliv, ale určitě ne plošně, ale individuálně. Ostatně důkazem toho může být i to, že i v dnešní době najdete děti, které jsou stejně dobře vychované, jako děti před dvaceti a více lety. Proto si myslím, že tím rozhodujícím vlivem na to, jaké dnešní děti jsou, má výchova v tom nejširším slova smyslu.

     Osobně si nemyslím, že by se měnilo poslání rodiny. Rodina má jako jeden z úkolů vychovávat děti a to v tom nejširším slova smyslu. Pokud to v některé oblasti neplní, je to myslím chyba, která se dříve či později obrátí proti nám všem. Rodiče by si měli na své děti udělat dostatek času. To, že děti dojížděli do školy, kde byly v internátu, není nic nového. Takto studoval např. i F. L. Věk a mnoho dalších. Problémem může být, pokud jeden z rodičů pracuje trvale někde jinde a jezdí domů pouze na víkend. Pak je tíha rodiny na druhém rodiči a je otázka, jde-li to dlouhodobě vhodné, protože se s dětmi vzájemně odcizuje. Dost lidí se třeba kvůli zaměstnání přestěhuje."

     Poměrně brzo reagoval i Mlsoun: "Myslím si, že role rodiny je stále stejná, a že si pouze lidé namlouvají, že se mění, aby si zdůvodnili svůj neustálý spěch. Myslím, že jde spíše o posun morálních hodnot celé společnosti nesprávným směrem, od duchovna k materii. Kolik lidí je ochotno zvolit možnost se poněkud uskromnit za cenu toho, že budou mít více času na své děti? Mnohdy by k tomu uskrovnění stačilo málo, třeba přestat kouřit nebo prostřídat zahraniční dovolenou tuzemskou a do zahraničí nejezdit každý rok apod. Mnozí rodiče nahrazují nedostatek času tím, že si děti kupují dražšími hračkami či větším kapesným. Je to správné? Není to naopak další chyba, která umocňuje tu předchozí, kterou je nedostatek času?

     Nemyslím si, že by zájmové organizace byly nahrážkou. Byly zde i v minulosti, tradice některých dětských sdružení jako např. Junáku, je velmi stará. O této složce výchovy zde bude řeč samostatně, proto ji nechci detailně rozebírat. Je to ale nezastupitelná složka, protože dítě vedle rodičů potřebuje i svoje vrstevníky, které má právě v takovýchto oddílech.

     I v pionýrských oddílech našly některé děti kladné uplatnění. Záleželo na vedoucím, zda to dělal proto, že ho to bavilo a dětem připravil zajímavý program a vedl je k tomu, aby se na něm podílely a výchovně na ně působil a nebo, zda to dělal pouze kvůli čárce a všechny schůzky probíhaly tak, že s nimi šel na hřiště, dal jim míč a nechal je hrát fotbal a sám si při tom přečetl třeba noviny. Takovýto vedoucí naučil děti formalismu, i když fotbal jistě některé děti bavil a některé na to třeba i vzpomínají v dobrém, tak ale v takových oddílech byly i děti, které to nebavilo. Z těchto dětí jsou dnes rodiče, kteří nedokáží pochopit smysl a poslání sdružení dětí a mládeže a s kterými se vedoucím velmi těžko spolupracuje. Zatím co s rodiči, které sami dobrým oddílem prošli, je spolupráce vesměs dobrá a sami mají zájem na tom, aby jejich dítě do podobného oddílu chodilo.

     Dnešní doba snad objektivně může ovlivnit pouze pozice prarodičů. Jejich věková hranice totiž statisticky klesá a tak zatím co dříve bylo běžné, že dědeček či babička hlídali děti, dnes to nejde, protože chodí do práce. Vliv tu má samozřejmě i prodlužování věkové hranice pro odchod do důchodu."

     Majki na to namítá: "Nemyslím, že by malé novorozeně byla čistá nepokažená duše. Je prokázané, že již kojenec dokáže se svými rodiči cvičit (např. nechce pít z jednoho prsu, protože je to namáhavější než z druhého, pláče - hlásí se o pozornost - ač ji v ten okamžik nepotřebuje.) Nicméně na tom, že to dnes vypadá, že děti jsou zkaženější, je nějaký kus pravdy, ale jak už zde bylo zmíněno, tak je to věcí dospělých, kteří výchovu mnohdy vypouští.

     K Marťasově poznámce, že by se lidstvo muselo samo vyhubit - takto přímo to postavené není, ale je možné se podívat do mnoha zemí - jsou země, kde nebyla mnoho let válka a teď tam je (ať už občanská nebo běžná). Ovšem válka je na jednu stranu velmi hrozná smutná věc, která však řádně zatřese s lidskými hodnotami. A faktem je, že se mnoha lidem při ní rozsvítí a ukáže, o co v životě jde a nejde."

     Mlsoun se na problém novorozeňat dívá takto: "Každý novorozenec se rodí jako sobec, který zná pouze své EGO. To je všeobecně známo. Zná sebe se svou maminku, která je jenom jeho. Vše ostatní se dociluje až výchovou, která odpoutává novorozence od maminky, aby dokázal být nejprve chvíli, posléze déle, bez ní. Z jeho strany to rozhodně nejsou nějaké úmyslné intriky, ale v první fázi pouze pudové jednání. Veškeré pozdější vypočítavé jednání se dítě učí od dospělých. Jde o jednání, které vidí kolem sebe a odkouká ho. Je to tedy působení výchovy a to v tomto případě výchovy příkladem. Takže takto bylo patrně myšleno to, že novorozenec je čistá nepokažená duše. Jediné vlivy, které mohou působit, jsou genetické, pak, pokud někdo věří na reinkarnaci, tak ze zkušeností z minulých životů, které se ale přenášejí pouze částečně a v podvědomí. To jsou ale vlivy individuelní, takže rozhodně nemohou ovlivnit plošně celou generaci."

     I Míša si myslí, že dnešní děti by se neměly posuzovat jako celkem, ale individuelně, protože každé dítě je jiné. "Třeba je jich více nevychovaných, ale myslím, že není správné je házet do jednoho pytle s těmi, které vychované jsou."

     Pan Suchoradský dále vysvětluje svá stanoviska: "Musím stručně reagovat na odezvu diskutujících na mé názory. Asi jsem se nevyjádřil dost jasně, někde i nepřesně, protože pokud jde o reakci Marťasne, v žádném případě jsem nikde nenapsal, že se s postupem času rodí stále více zkažené děti. Snažil jsem se vysvětlit, jak je těžké chování dětí posuzovat a že je to generační záležitost. Starší generace vidí na mladých spíše to negativní, protože je posuzuje měřítky své vlastní výchovy, která je ale zpravidla víc než 20 let historicky zpátky. Společnost mezitím pokročila a tvoří si nové postoje a normy a nastupující mladí žijí podle nich. Ale i oni zákonitě dojdou do etapy, kdy se jimi vyznávané normy přežijí a oni přejdou do role kritiků nastupující generace. Je to zákonitý a stále se opakující proces.

     Pokud jde o genetiku, tak o tom bych mohl leccos vyprávět!? Ale to třeba až někdy jindy. Zatím jen tolik, že se na formování mladého člověka má značný podíl (odhaduji tak z 1/3). Proto její vliv nelze pominout.

     A ještě k postavení rodiny. Napsal jsem, že se mění poslání rodiny. Tady jsem měl raději napsat slovo postavení rodiny. Poslání rodiny všichni označili ve shodě s mým názorem. Ale postavení rodiny se mění. Role rodiny je významně oslabena. Jinak by se nemohlo běžně stávat, že  nám do školy přicházejí rodiče 10 -13 letých dětí a přiznávají, že své děti nezvládají. Žádají nás – učitele – o radu a pomoc. Někteří nás dokonce vyzývají k fyzickému trestání svých konfliktních potomků, v naději, že tímto způsobem zlomíme jejich odpor a nahradíme tak jejich ztracenou autoritu. Rodiče svoji výchovnou roli nezvládají a rodina tím ztrácí jednu ze svých klíčových rolí. Že jde o vážný problém, dokazuje stále stoupající křivka rozvodů. Je smutnou skutečností, že v každé třídě máme určitě víc než třetinu dětí, jejichž rodiče se rozešli nebo jsou v rozvodovém řízení. To nemusí být vždycky tragedie pro výchovu dětí. Ale máme děti, které mají již třetího tatínka a každý ze sourozenců má jiné příjmení. Mohu zcela konkrétně zdokladovat, že právě z těchto rodin se vyvíjejí problémoví žáci. Přitom nový tatínek může být dobrým otcem nevlastních dětí, ale nikdy nejde zcela pominout přetrvávající vliv vlastního otce (někdy i těch následujících). Krize současné rodiny a ztráta schopnosti rodiny plnit výchovnou roli směrem k dětem je vážný celospolečenský problém, který dnes řeší sociologie ve všech vyspělých státech.

     Vliv mimoškolních aktivit dětí jsem trochu necitlivě nazval náhražkou rodiny. Ale skutečně, tyto organizace nemohou výchovný vliv rodiny plnohodnotně nahradit, tak jako ústavní výchova v dětských domovech se nemůže rovnat účinností výchově v rodině."

     Mlsoun k tomu dodává: “Mimoškolní aktivity ani nemají nahradit výchovu v rodině. Ale stejně tak rodina nemůže nahradit je a nebo jen velmi omezeně. Zejména pak s ohledem na to, že dnešní rodiny mají méně dětí než dříve. V rodině s mnoha dětmi mohlo dítě komunikovat se svými vrstevníky i v rodině. V současné době je však tato možnost podstatně menší. Mimoškolní aktivity mají tedy vedle rodiny a školy své nezastupitelné místo ve výchově dítěte. Těžiště by samozřejmě mělo být, jak již bylo řečeno, v rodině.”