Fronta

Fronta byl fenomén dřívějších dob, kdy se čekaly fronty na maso, fronty na nové knihy, fronty na pořadníky na auta, fronty na vstupenky do některých divadel a fronty na kdo ví, co ještě. Jak to vypadá dnes? Jsou firmy, které si ve frontách zřejmě libují a před jejich okénky vesele přetrvávají dál.

     K napsání tohoto článku mě inspirovaly události v úterý 3. října. Připravuju vybudování a otevření internetstudia pro děti a současně musím tenhle týden napsat a odevzdat několik projektů na dotace pro MŠMT ČR. Takže mám práce nad hlavu. O dalších úkolech, které mě čekají, se radši ani zmiňovat nebudu, protože ty lze zatím odložit. Na dnešní den jsem si musel sjednat schůzku s majitelem stavební firmy, která bude dělat stavební práce v budoucím internetstudiu. Domluvili jsme se tedy ráno na devátou hodinu, abych byl brzo doma a odpoledne stačil psát projekty pro MŠMT ČR a pak ještě abych stihl pracovat na další aktualizaci eKamaráda.
     Vše dopadlo nakonec trochu jinak. Schůzka proběhla dle předpokladu, trvala skoro dvě hodiny. Probrali jsme všechny práce, které bude třeba v prostoru udělat. Dle očekávání jsem byl v půl dvanácté na konečné metra Háje, kde mě čekal další úkol, koupit si čtvrtletní kupón MHD. Zapomněl jsem však, že Dopravní podnikl hl. m. Prahy si libuje ve frontách a tak jsem zde vystál dvouhodinovou frontu. Za tu dobu jsem mohl mít skoro napsaný jeden projekt. Ty dvě hodiny byly zbytečně ztracené. Prostál jsem je v prostorách metra, kde to v jednom místě profukovalo tolik, že budu rád, pokud další čas neztratím nemocí. Půl hodiny z toho čekání byla přestávka, kterou měla prodávající úřednice na oběd. Já tam čekal v zimě, hladový a ještě mě bolely nohy, protože je mám příčně ploché (pro ty, kdo to neznají, tak mě nevadí chodit, ale vadí mě stát na místě - ve frontě se bohužel procházet nedá). Všichni zde zůstali a poctivě tu půlhodinku vystáli před zavřeným okénkem, protože věděli, že frontě stejně neuniknou a stáli by zde ještě déle.
     Pamatuju časy, kdy se plnohodnotné kupóny, na které se nevztahuje žádná sleva, daly kupovat i v trafikách či jiných stáncích. Krátce po sametové revoluci však Dopravní podnik hl. m. Prahy tuto šanci zrušil. Tím skončila moje možnost unikat hodinovým frontám a kupovat si kupon v trafikách buď zcela bez fronty a nebo třeba s pěti až destiminutovou frontou.
     Pamatuju doby, kdy byly velké fronty například i v České spořitelně. Ta však již není monopolem, neboť bankovní služby pro občany už provozují i jiné peněžní ústavy, tak začala vnímat lidi jako zákazníky a situace na většině pobočkách se lepší. Většinou zavedli strojek s čísly a klienti jsou pak voláni k přepážkám podle čísel. Mohou tak čekat vsedě v pohodlných křeslech a nebo si i odskočit něco vyřídit či koupit a využít tak čas, než přijdou na řadu. Rozhodně nečekají venku v nepříznivém počasí.
     Kdo je chudý, má smůlu a několikahodinovou frontu čeká každý měsíc. Já sice moc bohatý nejsem, ale kupuju si čtvrtletní kupón, takže mě tato útrapa čeká čtyřikrát ročně. Šťastlivci, kteří mají na přelomu roku 4.000,-- Kč, si koupí roční kupón a frontu stojí jenom jednou ročně. A ti nejbohatší si koupí auto a mají po starostech. Nemůžeme se ale pak divit, že je Praha přecpaná osobními auty.
     Řešení by při tom bylo několik. Pokud by Dopravní podnik hl. m. Prahy chtěl opravdu ušetřit, pak by asi bylo nejjednodušší městskou dopravu hradit formou daní. Podíleli by se na ní všichni, tím pádem by určitě ubylo v Praze i osobních aut, což by určitě napomohlo ekologii. Odpadly by fronty, ušetřilo by se na platech lidí, kteří prodávají jízdenky a kupóny do legitimací. Ušetřilo by se i na platech revizorů, kteří by tím pádem nemuseli být. Ušetřil by se i čas městských strážníků, kteří dost často revizorům asistují. Doprava by tedy mohla být o dost levnější. Tím by se mohla zvýšit její úroveň.
     Druhé řešení by třeba mohlo být v rozložení platnosti časových kupónů. Okénka, kde se prodávají, zejí přes měsíc prázdnotou a na přelomu měsíce jsou u nich nepředstavitelné fronty. Tímto opatřením by fronty byly rovnoměrné. Náročnější by asi bylo označování platnosti kuponů a jejich kontrola. Ale to by jistě vyřešit šlo.
     Třetí řešení je řešení, které tady už bylo z dob dřívějších. Plnocenné kupóny se prodávaly i v trafikách. Tím pádem si frontu vystáli pouze ti, kdo chtěli slevu. Vzhledem k tomu, že čas jsou peníze, bylo by to myslím spravedlivé. Chápu, že Dopravní podnik hl. m. Prahy chce mít kontrolu nad poskytovanými slevami, aby jich nebylo zneužíváno. Navíc prodej těchto kupónů by byl pro případné prodejce nelukrativní, protože by z nich byl malý rabat a mnoho práce navíc kolem toho. Bohužel Dopravní podnik hl. m. Prahy poskytuje obecně svým prodejcům tak malý rabat, že dost trafik neprodává aní jízdenky MHD. Ti, kdo je prodávají, tak to mají spíš jako doplněk pro zákazníky, kteří je potřebují a většinou si s jízdenkami koupí třeba i noviny či jiné zboží.
     Na závěr ještě zajímavý postřeh. Fronty na kupóny jsou na přelomu měsíce téměř stejně dlouhé v kteroukoliv hodinu. Myslel jsem, že dopoledne budou lidi v práci a žáci a studenti ve škole, a že si kupón koupím s menší frontou. Omyl. Buď je u nás tolik nezaměstnaných a nebo si lidi berou dovolenou? Asi ne. Většina lidí si odskočí koupit kupón prostě v pracovní době. Já bohužel takové štěstí nikdy neměl a vždy jsem pracoval v zaměstnáních, kde to nešlo. Nebo u nás dělá tolik lidí na vlastní živnostenský list? Inu zajímavý jev.