Výchova - její cíle a meze

Začíná nové téma diskusního stolu, který je věnován výchově dětí. Na úvod si vymezíme pojmy, co to vlastně výchova je, jaké má cíle a jaké má meze.

     Názor na výchovu se může lišit. Někdo chce vychovávat dítě plně ku obrazu svému, aniž by bral ohled na samotnou osobnost dítěte a jeho názory. Důsledkem toho pak může být nesamostatnost dítěte. Někdo ale naopak, může dát dítěti až příliš velkou volnost a vlastně ani nevychovávat. Takže pravda bude asi někde uprostřed. Co si o tom myslí skoro patnáctiletý Marťas?

     Způsob výchovy se určitě mění s věkem dítěte, ale je to individuální záležitost. Některé dítě je samostatnější dříve, jiné později. Výchova by měla vést od věku, kdy začne dítě přemýšlet, k zodpovědnosti a přiměřené samostatnosti. Neměly by v ní být slepé zákazy, vždy by se mělo dítěti vysvětlit, proč to či ono nesmí nebo naopak musí dělat.

     Mlsoun se plně ztotožňuje zejména s tím, že by dítě mělo mít určitý stupeň samostatnosti. "Výchova by měla pouze dotvářet jeho osobnost, nikoli ji vytvářet". Jinak Mlsoun nemá k tomuto úvodu žádné výhrady a věří, že detaily se rozeberou v příslušných bodech, které budou následovat.

     S Marťasem souhlasí i Míša. Zatím nic nedodává, protože jeho zásadní body se bodu týkat určitých konkrétních témat, které obsahuje naše osnova a nechce je tedy předbíhat.

     Názor Pavla Kábrta můžeme znát už z článků, které publikoval v našem magazínu, z nichž některé se výchovy týkaly a celkem se kolem nich i diskutovalo. Co k tomu říká nyní: "Jak mnozí vědí, jsem zásadně pro přísnější výchovu – těžko o tomto námětu diskutovat s dětmi. I když i mezi nimi jsou takové moudré, že to chápou. Ale jako si kapři nevypustí svůj rybník, tak si děti nebudou v diskuzi žádat větší výprasky a více facek. Ano, říkám facek, protože ty vůbec nevadí, i když je to na tvář. Ale to jsem odbočil – prostě: ohýbaj ma mamko, dokud jsem já Janko, keď já budem Jano, nezohneš ma mamo.

     To platí pořád – o čem uvažovat? Chytrý a psychicky normální (hodný) rodič nedává svému dítěti výprask rád, ale protože není jen hodný, ale i chytrý, tak ví, že musí. Musí se překonat – výprask je hořký lék, ale velmi účinný lék, schválený v dlouhém schvalovacím procesu, který trval staletí, nejpřísnějšími medicínsko-vychovatelskými komisemi předchozích generací. Nemá žádné vedlejší účinky, samozřejmě to není “všelék”. Ale u většiny zabírá bezpečně.

     Až “chytré” 20. století tento lék označilo za nevhodný – ale jak je vidět na chování dnešních dětí, žádný jiný jej nenahradil a vyvinut nebyl!! Tedy nemoc – špatné chování, se šíří lavinovitě jako infekce. Lék - rákoska ve škole a doma, není na skladě. Farmaceutické firmy (rozuměj výrobci rákosek) krachují, protože tento lék byl všude přísně zakázán. Krachují, stejně jako nakažené děti.

     Marťas dal dobrý příklad s chozením na červenou na křižovatce. Já si všímám zase křížků kolem silnic – vesměs mladí lidé. Ani trochu nepochybuji, že by tyto mladé lidi zachovala při životu přísnější výchova. Jejich rodiče však dali přednost smrti svých dětí před “nepřiměřeným, ponižujícím a nemoderním ” výpraskem. Raději jim koupili silná auta a dovolili vše, co svým miláčkům na očích viděli. Běda, kdyby jim v době, kdy jejich děti ještě žily, někdo radil do výchovy – to by byl nepřítel č. 1! Toť vše."

     Míša má tyto výhrady: "Děti by se neměly být nikdy přes hlavu, protože je to nebezpečné. Toho příkladem může být to, co se stalo ve třetí třídě mě a z čeho jsem byl velice nešťastný já i můj táta. Těžko asi říct, kdo jsme na tom byli v té době hůře. Kdyby mě byl v té době táta místo facky radši dal výprask na zadek, byli by jsme si ty trable ušetřili. Nechci opakovat svoji historku, protože se mi o tom špatně mluví, ale popsal ji Marťas v článku Míša opět vidí. Sice je pravda, že takovéto nešťastné příhody se nestávají často, ale při facce se stát mohou, zatím co při výprasku na zadek ne. Proč tedy zbytečně riskovat. Já, kdybych měl na výběr jednu facku nebo pět výprasků na zadek, bych ani na chvíli neváhal a vybral bych si ty výprasky. Ty čtyři roky nevidění, nejistoty o tátu, když byl nejdříve ve vězení, potom mě s ním máma zakazovala styk a nakonec byl v cizině, kde vydělával peníze na operaci mých očí, byly hrozné, a víckrát bych je už zažít nechtěl."

     Co si o problému myslí Majki? "Osobně vnímám výchovu, podobně jak popsal Marťas v prvním odstavci, jako vedení dítěte k postupné samostatnosti spojené s předáváním zdravých životních hodnot. Tyto hodnoty totiž ovlivňují chování a jednání dítěte v dětství i v dospělosti. V oblasti vztahů s lidmi se jedná např. o to, aby se děcko učilo myslet na druhé, řešit konflikty, odpouštět, poslouchat autority (rodiče, učitele, vedoucí, …) apod.

     Cíl pak je, aby v brzké dospělosti vyrostl z dítěte člověk, který je schopen vést svůj vlastní život, založit rodinu, který zná svou hodnotu, umí vycházet s ostatními a zkrátka je připravený na život.

     Rozumím Marťasovi v tom, že je dobré, když dítě ví, proč je nějaký zákaz nebo příkaz, ale nemyslím si, že by se vše mu to muselo vysvětlovat za každou cenu nebo by to muselo vždy vědět dříve než to udělá. Zdravý se mi zdá princip poddanosti, že děcko by mělo poslechnout, protože to rodič řekl, bez ohledu na to, jestli v ten okamžik tomu rozumí nebo ne. Mělo by být vypěstován vztah důvěry dítěte ve vztahů k rodičům, že oni vědí, co dělají a proč to dělají. Poté třeba někdy později v klidu to může rodič dítěti vysvětlit.

     Meze výchovy jsou pro rodiče v tom, že by měly respektovat osobnost dítěte a nastavovat mu věci tak, aby dítě samo vidělo, že se vyplatí poslechnout a že za neuposlechnutí bývá trest."

     Marťas s Mlsounem podporují názor, že by se děti nikdy neměly být přes hlavu. Jejich argumenty jsou téměř stejné. Marťas to vysvětluje takto: "Hlava je hodně složitá a snadno zranitelná. Je v ní mnoho životně důležitých orgánů, které by mohly být poškozeny. Není to jenom zrak, ale taky sluch a hlavně mozek. Příznaky na něm se mohou objevit i až po určité době a mohou způsobit problémy, které již žádní doktoři nikdy odstranit nedokáží.

     Rodič, který chce dítě potrestat tělesně, by k tomu měl využít výhradně zadek, který je nejmasívnější a nejméně zranitelný z celého těla. Je samozřejmě nutno dávat pozor, aby rány dopadaly opravdu na zadek a ne nad něj, kde je opět méně chráněná páteř a ledviny. Podle mě je k tomu zadek nejvhodnější a hlava naopak nejméně vhodná. Ale o trestech vůbec a tedy i o tělesných trestech, bude řeš v úplně samostatném tématu."

     Ale já chtěl říci něco o měřítkách. Ta v dnešní společnosti chybí. Co je dobré a co je zlé si lidé vytváří sami, dle svých představ a přání a zkušeností, a pak je diskuse o tak vážné věci, jako výchova, obtížná, protože je v kruhu. Každý má nějaký názor, odlišnou zkušenost, ale kdo nám řekne, který ten názor je správný? Vypadá to sice zdánlivě jako demokracie – ale ve skutečnosti to není demokracie, ale chaos a bezradnost, co je vlastně správné. Neříkám, že by bylo lepší, aby to někdo “shora” nařídil. Ale jsem přesvědčen, že by bylo dobré prostě jasně vědět, jak to má správně být – stejně jako každý ví, co je to faul ve fotbale, a co je fair play. Protože jsou daná určitá pravidla – o těch se nediskutuje. Dám vám takový příklad, zajímalo by mne, co si o tom myslíte?

     Jeden mladý chlapec, kterého dobře znám, měl výborné výsledky ve škole a moc si přál jít na Vysokou školu a rozvíjet dál svůj talent. Učení ho bavilo a na Vysokou ho vzali bez zkoušek. Ale již v prvním semestru zjistil, že nesouhlasí s tím, co se musí učit. Šlo o povinný předmět (jednalo se o medicínu), on však nesouhlasil s praxí, která se běžně v této oblasti prováděla, hrozně se mu to příčilo. Nemohl se však tomu vyhnout a měl jen dvě možnosti: potlačit svoje svědomí a tvářit se, že je vše v pořádku, nebo odejít ze školy. Opravdu jiná možnost nebyla. Zkusil diskusi, ale nikam to nevedlo.

     Co vy na to: odejít či zůstat? Jedna skupina lidí řekne: talentovaný člověk, s geniálními schopnostmi, měl zatajit svůj nesouhlas, potlačit své svědomí, protože mohl pro lidi mnoho vykonat. Mohl být výborný lékař, mnoha lidem pomoci, skoro by se dalo říci, že to bylo sobectví od něj, že pro svůj nesouhlas zmařil svůj talent. Měl dostudovat a pak by se vidělo, co dál.

     Druhá skupina lidí nesouhlasí. Pravdomluvnost, čisté svědomí, je ta nejvyšší hodnota, říkají. Je to více, než být dobrý lékař a pomáhat lidem ke zdraví. Zapřu-li své svědomí jednou, je to první krůček k další falši, dalším ústupkům, je to šikmá rovina, cesta do pekel. Lékařů výborných je dost, ale chybí nám ve společnosti lidé pravdiví, poctiví, čestní, jejichž svědomí není poskvrněné. Těchto lidí je zoufale málo.

     Doufám, že chápete, že to velmi souvisí s výchovou dětí. Totiž, kdo má právo říci, co je prioritou? Vždyť často na každém postoji je něco logického, jako na uvedném příkladu. Odejít s Vysoké pro své svědomí má co do sebe, ale zůstat tam také má svoji logiku. Přísná výchova má co do sebe i jasné výsledky, ale není bez rizika – viz Míša nebo případy, kdy i nabití na zadek způsobilo třeba to, že si dítě vzalo po výprasku život, stejně jako když dostal někdo špatnou známku ve škole. Není to bez rizika. Kdo to rozhodne?

     Já tvrdím, že to je otázka autority – ne výpočtu či silných argumentů. Kdo do toho vidí nejlépe a jeho rada je nejlepší? Když pak řekne: prioritou je čisté svědomí, ne talent, tak je to vyřízené a jasné a je třeba se tím řídit. Je to “mantinel”, pravidlo jako u fotbalu. A když řekne: talent má přednost, vše ostatní musí jít stranou, i svědomí, tak je třeba se tím řídit. Myslím, že tato autorita ve společnosti chybí. A proto se často demokracie a tolerance a otevřená diskuze berou jako důležité, ale jen proto, že jsou prostě lidé zmateni a nevědí kudy kam, jak se věci mají a co je správné a co špatné. Já jsem tu autoritu našel v Kristu a v Bibli. Věřím, že stvořitel světa, rodičů, dětí i genů ví nejlíp, co je správné a co špatné. Ale asi to nebude pro řadu lidí přijatelné a zůstanou u vlastní výroby “dobra a zla” s pocitem, že je to svobodnější, zralejší, náročnější atd., než si to nechat od někoho nadiktovat. Mohu v tom jen popřát mnoho štěstí, já manuály a návody a rady od výrobců raději čtu – ale také je vždy neposlechnu, to musím přiznat. Ale alespoň si je přečtu, protože si říkám, že nejsem nejchytřejší."

     Vypadá to, že jsem téma vyčerpali, takže za týden se budeme věnovat tomu, zda jsou dnešní děti horší než tomu bylo před deseti, dvaceti či více lety.