Popletená teplota

Trochu jsme vás napínali a vítězný příspěvek představujeme až dnes. Za toto vyprávění tedy autor vyhrává pěkný film darovaný firmou Davay.

     Tak jsem byl letos asi po 25-ti leté přestávce zase na letním táboře. Ne tedy jako účastník, ale tentokrát jako vedoucí. Byl to tábor malinkatý, co do počtu zúčastněných. Skoro by se dalo napsat rodinná akce. Jenže rodina jsme nebyli, alespoň ne na začátku. Na konci už jsem si ale tak jistý nebyl.

     Děti z dětského domova, které měly s námi jet, totiž z velké části onemocněly po předchozí prázdninové akci a tak na nás s kolegou zbyli jen čtyři kluci, kteří byli schopni náš sportovně – turistický tábor absolvovat. Při jejich přebírání jsme dostali instrukce o jejich zdravotním stavu a krabičku s léky pro ty, co se potřebovali doléčit.

    Tábor nám začal první den letošních velkých povodní, takže nám na cestu samozřejmě pršelo. Když jsme vlakem dorazili do cílové stanice, vydali jsme se téměř naslepo, vedeni instinktem a zaručenými radami místních obyvatel do našeho tábora. Patřičně obloženi neskutečným množstvím zavazadel jsme se pachtili po kopcích a kamenitých lesních cestách asi tři kilometry, až jsme narazili na krásnou velkou lesní ubytovnu, kolem které se to hemžilo dětmi. “Sláva”, zvolali jsme. “Už jsme tady!” Ale nebyli. Špatně jsme totiž odbočili a tak místo v našem táboře jsme se ocitli někde úplně jinde. Naštěstí zde byl ale přítomen správce toho “našeho” tábora i s autem a nabídl nám, že nás tam odveze. Dorazili jsme zcela vyčerpaní, uřícení a totálně propocení a začali se zabydlovat.

     Měl jsem obavy, jestli to všichni přežijeme ve zdraví. Měl jsem sice dobře vybavenou lékárničku, čímž jsem byl jednohlasně zvolen lapiduchem výpravy, ale přál jsem si, abych ji nemusel raději ani vybalovat. I přes nepříznivé počasí jsme byli ale všichni celkem v pořádku. Preventivně jsme užívali i vitamíny a tak jsme se mohli po dvou propršených dnech konečně věnovat našemu programu. Totiž turistice a výletům po rozhlednách a okolí a taky sportovním hrám.

     Vše probíhalo podle plánu, počasí nám přálo a tak došlo i na koupání. Tři dny před koncem tábora jsme uskutečnili nejnáročnější pěší túru, jejímž cílem bylo moc pěkné přírodní koupaliště uprostřed lesa poblíž Velkého Šenova. Koupání zde bylo příjemné, ale museli jsme se také vydat na zpáteční cestu. Tentokrát ne pěšky, ale naštěstí vlakem. Proč naštěstí? Po pár krůčcích za koupalištěm se nám totiž nejmladší chlapec rozplakal, že už nemůže jít. On, který jindy vytrvale šlapal mezi prvními? Žádné rozmlouvání, naložil jsem ho na ramena a na nádraží ho donesl. Ve vlaku už při pohledu na něj bylo jasné, že není ve své kůži. “Svezl” se proto i cestu z nádraží do naší ubytovny.

     Hned po příchodu jsem mu změřil teplotu. Bylo to jasné. 38,8°C. Tak jsme tomu přece jenom neunikli. Měli jsme maroda. Prášek, čajíček, pak obklady, hlídání a měření teploty. Pěkně dokolečka. Začala mi moje první táborová noční. Přehoupla se půlnoc a ozval se kašel. Ne od našeho maroda, ale od jiného kluka, který sice celý tábor pokašlával, ale ne už tak moc, protože dostával kapky. Jenže teď to vypadalo, jako by byl v posledním tažení. Šel jsem se na něj podívat, on se probudil a tak jsem mu dal pro jistotu taky teploměr. Po deseti minutách vezmu teploměr a nevěřím vlastním očím. 38°C! Hrklo ve mě. No to snad ne! Tak my máme půlku tábora nemocnou! Sáhl jsem mu na čelo, ale nezdálo se mi, že by měl horečku. Koukám znovu na ten teploměr. Je tam 38°C. 38°C? Moment, vždyť to je stejná teplota, jako měl naposledy náš marod. Sklepal jsem ten teploměr vůbec? Nemůžu si vzpomenout. Takže druhý pokus. Netrpělivě jsem čekal dalších deset minut na výsledek. 36,6°C. Uf! Tak takhle se mi už dlouho neulevilo. Naštěstí to asi nebylo nic vážného, protože zbytek noci už spal klidně.