Z kroniky Tuláků – 4. část

V zimě dělali Tuláci výlety spíš po Praze. Protože ale Praha má hodně kulturních památek, v té době se dalo jít i velmi levně na velmi zajímavé filmy do kina, výlety byly stejně zajímavé.

      Výlet 7. 12. 1985

     Přijeli jsme autobusem do Podolí. Nejdříve jsme si šli koupit lístky do kina. Potom byl ještě čas půl hodiny, tak jsme šli na vycházku po Povltaví. Házeli jsme rackům, kachnám a labutím. Na výletě jsme byli čtyři - já, Zuzana, Tomáš a Martin. Když byl správný čas, šli jsme nazpátek do kina. V kině promítali “Vinnetou, rudý gentleman”. Film byl někdy humorný a někdy napínavý a smutný. Film se mi moc líbil a ostatním taky.

Eva Pazderková

      Na tento výlet jsme se sešli u školy a byli jsme celkem tři. Míla Fuček, Míla Zika a já, Radek Vošoust. Když už nikdo nepřišel, vypravili jsme se na autobusovou zastávku, z které nás autobus odvezl až do Kačerova. Kačerov jsme si prohlédli a potom jsme šli do kina na film “Sojky v hlavě”. Když film skončil, jeli jsme domů.

Radek Vošoust

      Oddíl měl svůj další oddílový pionýrský slib. Schůzku dost svérázně popsal Michal.

     Dne 18.12.1985 se konala schůze pionýrského oddílu. Tato schůze byla v klubovně číslo 2. Byly tam různé programy. Nejdříve se povídalo o tom, že se notesy mají nosit stále. Pak se zapisovala docházka a do notesu se zapisovaly informace. Na schůzce se fotili jednotlivci A potom se odevzdávaly šátky a průkazky. A když byl konec, tak si každý připravil scénu.

Michal

     Dvacátého pátého prosince ve středu se náš oddíl sešel za deset minut tři před školou. Ve tři už jsme byli všichni, mimo těch, kteří byli nemocní. Odebrali jsme se tedy k herně stolního tenisu na Skalku. Šli jsme rychlejším tempem. Na Skalku jsme dorazili za necelých patnáct minut. Před hernou jsme chvíli čekali, až přijde nějaký zaměstnanec. Asi po pěti minutách přišel uklízeč a zeptal se, až se s Mílou pozdravili, jestli máme dovoleno hrát v herně stolní tenis. Míla uklízeči ukazoval potvrzení, že to opravdu máme dovoleno. Ale uklízeč řekl: “O tom nic nevím.” Potom nastal kratší dialog. Uklízeč náhle odešel. Snad se někoho šel do herny zeptat. Když přišel, tak nás teprve pustil dovnitř.

      Vešli jsme do šatny, která byla asi deset metrů od hlavního vchodu. Byla to místnost, která se ještě předělávala. Po pěti minutách převlékání si Míla zkontroloval docházku. Potom jsme se odebrali do herny. V herně jsme byli v tomto školním roce poprvé. Herna je velký sál s dvanácti stoly. Dvojice se rozeběhly ke stolům a s chutí začaly hrát. Míla si volal děti po jednom k prvnímu stolu, kde zkoušel jejich znalosti ve hře. Já jsem byl spokojen s prostředím, až na hluk, který zbytečně hráči vyluzovali.

     Ve třičtvrtě na pět Míla hry ukončil. Někteří šli domů rádi, jiní by v herně ještě byli. V šatně jsme se převlékli, oblékli kabáty, bundy, nazuli boty a šli jsme k východu. Před hernou Míla ještě přepočítal žáky, ti, co měli písemné potvrzení, že můžou od herny domů, tak šli. Hrstka kluků a dvě děvčata šli ke škole. Po cestě jsme si povídali s Mílou, co se bude dělat příští schůzku. Ale to už jsme byli u školy. Tam jsme dostali rozchod. Každý šel ke svým domovům. Tato schůzka sportovní se mi velice líbila a je dobře, že padesát procent schůzek se právě bude chodit do herny.

Dušan H.

     Ve středu 8.1.86 byla schůzka na Skalce. V. Hodouš a M. Polanecký se svou mámou přišli dříve a proto na nás čekali. Když jsme přišli a udělali nástup, rozběhli jsme se ke stolům a začali jsme hrát. Míla si jednoho po druhém volal a zkoušel, jak umíme hrát. Zahráli jsme si výborně až na ten puch (někteří odborníci házeli prasklé míčky na kamna a těšili se z toho, jak pěkně to hoří a smrdí). Míla je napomínal, ale příliš ho neposlechli (zavřeli se do šatny a pálili dál a ještě víc). Bohužel se hernu nepodařilo vyklidit a již nás tam nechtějí pustit. A tak skončil náš Ping – pong.

Saša

     Na schůzce nám vedoucí řekl, jak se dělají uzle. Pak nám říkal, jak má vypadat vizitka dobré pionýrské práce. Potom jsme se učili podle čeho poznáme světové strany. Seznámili jsme se také s turistickými značkami a ukazateli směru. Na konec jsme projednali oddílové záležitosti, např. úkoly zadané oddílovou radou.

     Dne 15.2.1986 se pro členy našeho oddílu konal výlet, na kterém byla plánována prohlídka Petřína, návštěva výstavy “Kouzlo nejmenšího míčku” v Muzeu tělesné výchovy a sportu a na závěr shlédnutí filmu “Fantomas” v kině Pilotů.

     Když jsme přišli pod Petřín a uviděli, že lanovka je v provozu, s radostí jsme se svezli. Při zpáteční cestě na stanici “Nebozízek” lanovka zastavila, ale už se nemohla rozjet. Řidič vzal mikrofon a zavolal do něho: “Mám přerušený signál.” Posléze vzal knihu a četl si. Zanedlouho se však lanovka rozjela a tak jsme šťastně a bez katastrofy dojeli dobře.

      Naše další cesta vedla k muzeu, kde jsme zjistili, že je otevřena jen výstava, což nám přišlo celkem vhod. Kromě vrátné, která nám ukázala cestu, jsme byli v budově sami. Vešli jsme do místnosti plné pinkponkových pálek, starých novin, fotografií, knih, diplomů, pohárů atd. Nejvíce mě zaujal pohár Ilony Voštové. Na fotografiích byly obrázky největších osobností pinkponku, např. M. Orlowski, M. Hrochová, J. Panský, B. Váňa atd. Byly zde i fotografie hokejových hráčů, ty však naprosto zapadly mezi dokumenty z historie pinkponku. Výstava byla moc hezká.

     Po obědě jsme se šli podívat na program kin. Dohodli jsme se na kinu Květen s programem “Fantomas se zlobí”. Protože však bylo vyprodáno, rozhodli jsme se pro film “Fantomas” v kině Pilotů. Po skončení filmu jsme se loučili spokojeni, protože se nám program celého dne velice líbil.

Robert

     Dne 16. března jsme byli na výletě v Řevnicích. Na výlet jsme jeli celkem čtyři. Sraz byl v 6.50 u školy. Jeli jsme metrem na Smíchovské nádraží, odkud jsme jeli do Řevnic.

     V Řevnicích jsme si prohlédli ukazatele a vydali jsme se po zelené. Cestou jsme hráli hru “Kompasové dřívko”. Hra spočívá v tom, že se položí klacíček na zem a buzolou se určí, jakou má odchylku. Odchylky se sečtou a kdo má nejmenší, vyhrál.

     Dále jsme došli na paseku, kde ležely stromy. Tam jsme hledali Babku, ale nenašli. Na jednom krásném paloučku jsme se zastavili a posvačili. Opět jsme určili sever. Potom nás Míla vyfotil všechny a potom jak rajtujeme já a Roman na deskách z umělé hmoty.

     Pokračovali jsme cestou, až jsme došli k zřícenině domu. Tam jsme určili sever, hráli hru s dopravními značkami a naobědvali jsme se. Radili jsme se, že bychom šli na národní výbor, aby nám ho prodali (dům). V domě jsme si určili místnosti, kde by mohlo co být. Nakonec jsme si v domě zapálili ohníček.

     Když ohníček dohořel, sešli jsme kopec a na takové placce jsme hráli hru Miriši (viz. Pionýrská. encyklopedie). Po hře jsme pokračovali v cestě na Jezírko. Na Jezírku jsme hráli hru “Kdo uhodil?” a “Ano-ne”. Potom jsme sešli kopec a byli jsme na nádraží. Tam jsme nakonec určili sever a šli jsme si koupit jízdenky.

     Na nádraží jsme dojedli poslední zbytky jídla. Potom jsme dojeli na Smíchovské nádraží. Metro bylo šíleně nacpané, ale dobře jsme se vrátili domů.

Tomáš Mk.

     Na tuto schůzku jsme se sešli jako vždy ve 3.00 hodin u školní zdi. Potom jsme šli do klubovny, kde jsme hráli různé hry, např. Židle chytrosti a hlouposti. Na konci schůzky byla ještě schůzka oddílové rady a po ní jsme odešli.

Radek

     26.3.86 byla schůzka na hřišti. Nejprve jsme hráli fotbal a jiné míčové hry. Když si Míla udělal vše potřebné, hráli jsme moc pěknou hru “Miriši”. Nic zvláštního se kupodivu nestalo a schůzka došla udaným tempem až do cíle.

Robert