Z městečka se ozvalo dvanáct úderů kostelního zvonu. Hodina duchů právě začala. Milan sebou otřásl - touto dobou bývá doma zachumlaný v posteli. Jenže Marek, vedoucí oddílu, rozhodl jasně: tuto noc se bude lovit tmavěhnědý bobřík odvahy. Kdo nepřijde, tomu samozřejmě budou strženy docházkové body. Takže zde byli všichni. Rejsek se sice vymlouval, že ho už pár dní "ňák škrábe v krku", ale to byla jen jedna z jeho dalších hlášek.

     "Sice to tady všichni znáte, ale raději vám celou trasu ještě jednou zopakuji," spustil Marek. "Aby se zase někdo nezatoulal, že - Robe?"

     Ještě že je tma, utěšoval se Rob. Jinak by totiž všichni viděli, jak se v tu chvíli červená až za ušima. Když před měsícem na velikonoční výpravě lovil bobříka samoty, zatoulal se v lesích daleko od tábořiště a pak nemohl trefit zpátky! To se může stát jen jemu...

      "Půjdete tady po pěšině kolem lesíka - až ke koupališti," naštěstí už Marek pokračoval. "Tam sejdete dolů na louku, po které se vrátíte. Jasný?"

     Kluci hromadně přikyvovali.

     Milan se zahleděl mezi stromy. Opravdu se mu moc nechtělo. Vždyť tím úsekem kolem lesíka se pomalu bál jít i ve dne. Byl to takový skoro tunel - na jedné straně neproniknutelné houští, na druhé husté jehličnany. I za jasného slunce tam mnoho paprsků neproniklo. Těšil se na chvíli, až to bude mít za sebou. A proto by mohl jít hned teď...

     Nenápadně hlesl: "Já bych to snad zkusil..."

     "Výborně!" ihned ho vzal Marek na vědomí. "Můžeš vyrazit, Milane!"

     Šel. Spíše se loudal. Dokud slyšel hlasy kluků, bylo to v pohodě. Ale ty brzy utichly. Milan osaměl. Moc se kolem sebe nerozhlížel a postupně zrychloval. Těšil se, až bude tam u koupaliště, na rozlehlé louce, kde už na něj nemůže znenadání nic vyskočit...

     Dal se do klusu a za pár vteřin se již bezhlavě řítil vpřed. Za každým stromem jakoby viděl nějakého ducha či jiné strašidlo. Vzpomněl si, jak mu nedávno Rejsek půjčil videokazetu s děsivým hororem o partě mladých lidí, která se v horské chatě skrývá před smečkou krvežíznivých vlkodlaků... Ale to byl jen film a navíc přece nejsem žádný strašpytel, dodal si hned odvahy. Pokusil se všechny děsivé představy vyhnat z hlavy a ještě více zrychlil.

     Tenhle tísnivý pocit brzy skončí. Ano, křoví nalevo řídne a vpředu vidí hladinu koupaliště třpytící se ve svitu měsíce, který právě na chvíli vykoukl.

     Zastavil se na hrázi a oddychoval. Konečně! Nepříjemný úsek stezky má za sebou. Seběhl dolů na louku a po ní se vydal zpátky ke klukům. Už se viděl, jak mu Marek předává tmavěhnědé kolečko.

     "Hej!" prořízl noční ticho hluboký hlas.

     V Milanovi by se v té chvíli krve nedořezal. Znovu se mu vybavil horor o vlkodlacích... Polekaně se otočil a uviděl tmavou siluetu neznámého muže. Kde se tu vzal? Musel být někde schovaný!

     "Počkej přece, neutíkej!" mluvil na něj podivín dál.

     Milan vzal nohy na ramena. Už se vůbec neohlížel a nasadil co nejrychlejší tempo. V rekordně krátkém čase se ocitl zpátky u oddílu.

     “Je tam nějakej chlap, takovej divnej, ať už tam radši nikdo nechodí. Může to být třeba zločinec!" sděloval překotně.

     "Ále - kdo ví, co jsi viděl," zchladil ho Marek. "To byla asi nějaká halucinace ze strachu!"

     Normálně by se ostatní kluci nejspíš dali do smíchu, kdyby ovšem už zkoušku odvahy měli za sebou. Začali se Milana vyptávat, koho že to přesně potkal a přemlouvali Marka, zda by se lov bobříka nedal nějak odložit - třeba na zítřek. Ten však odmítal jakkoliv diskutovat a v dvouminutových intervalech posílal na stezku další členy.

     Přiběhl druhý úspěšný lovec bobříka - Racek. I ten byl docela vystrašený: "Objevil se u mně chlápek a ptal se, kde by v městečku našel radnici. O půlnoci!"

     "Nestraš! Kde by se tam vzal?" nevěřil mu Marek. A poslal na stezku Zrzyho.

     I další navrátilci toho muže potkali. Páťa ho prý viděl poskakovat a pískat na píšťalku. To už byla docela silná káva!

     Ale Markovi pořád jakoby to bylo jedno. Neustále klukům říkal, že si vymýšlí a zdá se jim to! Kdo by se prý v tuto dobu potuloval venku... Až když přišel Mojda, který bobříka lovil jako poslední, rozhodl: "Tak dobře. Půjdeme se teď na toho neznámého podívat. Vyrážíme!"

     V oddíle to zašumělo. Ano, chytnou ho a vyslechnou! Bude jim muset hezky vyklopit, proč je tak strašil! Začala panovat téměř bojovná nálada. Strach nikdo neměl - teď jde přece celý oddíl!

     "Podívejte, on nám jde naproti!" vyjekl Rob.

     Skutečně, po louce proti nim kdosi kráčel.

     "Vítejte, hrdinové!" vítal je bodře.

     Přiblížil se až úplně k nim. Rozeznali v něm muže, který každého z nich nějak vystrašil. Byl to asi padesátiletý pán.

     "Nezlobte se na mě, prosím, ale museli jste si bobříka přece nějak zasloužit, ne?" spiklenecky se na ně usmál.

     Začínalo to být jasné. Marek už vysvětloval: "Dovolte, abych vám představil pana Blažka, svého tchána. Byl té laskavosti a stezku vám trochu zpestřil..."

     Kluci chvíli nevěřícně koukali, aby vzápětí propukli do sborového smíchu. Vlastně to mohli od svého vedoucí čekat - to by nebyl on, aby na ně něco nevymyslel!

     Společně s panem Blažkem se vydali zpátky do městečka. Při cestě se Rejsek přidal k Milanovi a nenápadně mu pošeptal: "Moc se mi to nezdá - ten chlapík, co na mě u koupálka vybafl, totiž narozdíl od tohohle neměl plnovous..."

     Milan na něj vyděšeně pohlédl.

     "A taky mu z pusy čouhaly dva dlouhý tesáky..." dodal Rejsek s naprosto vážnou tváří.