1. výprava na hrad Pravda aneb jak vznikl 9. KSK Černý baret

Už potřetí nahlížíme do čísla 4 Kamaráda z roku 1994, který byl prvním ročníkem. V tomto čísle se sešlo hodně zajímavých článků, které stojí za připomenutí.

     Naše výprava začala srazem v šest hodin ráno u Václavky. Na sraz přišli: Delfín, Michal Bradáč, Radek Bradáč, a já Šťoura. Na vlakovém nádraží na nás čekala vlčata, která s námi jela. Vlakem jsme dojeli do Loun a vlčata stále ještě zlobila. V Lounech jsme přestoupili a čekali na vlak na Beroun.

     Vystoupili jsme v Konětopech a odtud nás čekala sedmikilometrová cesta na Pravdu. Bylo již celkem horko a tak cesta byla úmorná. Naštěstí převážná část cesty vedla lesem, kde proti nám vlčata vyhlásila šiškovou válku.

     Potom jsme udělali poradu starších a poslali jsme vlčata napřed po turistické značce a chtěli jsme jít zkratkou přímo k vrcholu, ale zbytečně jsme si cestu zkoplikovali. Vlčata byla na Pravdě asi o deset minut dřív.

     Rozdělali jsme oheň na opékání. Zatím, co si vlčata hrála na dobývání hradu a my jsme nosili dříví, tak jsem si zapíchnul třísku pod nehet, Radek si poškrábal nohy a Michal naštěstí bez úrazu sekal dříví. Potom jsme si já, Delfín, Radek, Michal a dva kluci z postoloprtského klubu zahráli proti vlčatům dobývání hradu.

     Při téhle hře procházelo hlavní branou několik školních výletů i malých skupinek návštěvníků a také jeden skautský oddíl – pražská 145. Po seznámení se skautama jsme si s nimi zahráli hru Trojnožka, která nás všechny zaujala.

    Po hře řekl jeden ze skautů Delfínovi, že zde budou spát a budou pálit čarodějnice, tak jsme se s Delfínem, Radkem, Michalem a se mnou domluvili, že tu přespíme. Tak jsme se sbalili, protože nám v půl třetí odjížděl vlak do Žatce. Tentokrát jsme už nešli do Konětop, ale do Domušic, protože je to bližší – asi jen 3 km.

     Vlak byl na stanici za chvíli, nasedli jsme a jeli domů v myšlenkách, že se my čtyři zanedlouho vrátíme. Ve vlaku jsme se rozhodli, že Delfín vystoupí na hlavním nádraží a předá vlčata rodičům a my tři pojedeme až na západní nádraží a půjdeme ke mně na zahradu zeptat se rodičů, zda budu moci na noc na Pravdu. Naštěstí to dovolili. Strejda nás naštěstí odvezl domů, jinak bychom si nestačili zabalit a ujel by nám vlak.

    Měl jsem špatně v batohu kotlík – zrovna na zádech – tak jsme zdržoval. V Domušicích jsme šli skoro v šeru lesem, po cestě se šlo dobře, ale pak do prudkého kopce to bylo horší, ale na hrad jsme došli ještě za světla. Než jsme si našli vhodné místo na nocování, byla tma.

     Našli jsme jen místo s pískem, kde byly ostré kameny a kořeny. Nanosili jsme si tedy z lesa ze spadlého stromu co nejvíce větviček a nastlali jsme si je pod sebe. Bylo to dobré. Postavili jsme si prozatímní přístřešek ze dvou celt a pak jsme šli k táboráku ke skautům, kde jsme seděli asi do půlnoci, protože zde zpívali písně, které jsme neznali.

     Noc byla studená a klidná. Ráno Michal rozdělal oheň a udělali jsme si snídani. Skauti se pomalu balili. Když měli hotovo, zahráli jsme si s nimi na schovávanou. Oni pak museli odejít. My si ještě hráli s lasy a pak jsme si udělali čaj, při kterém Delfín navrhl, abychom si založili KSK. Návrh se nám zamlouval a tak jsme souhlasili. Vymysleli jsme si název a plánovali další vývoj. Pak jsme si zabalili a odešli na vlak, ve kterém jsme se samozřejmě bavili o klubu.

     Podle Šťourova zápisu do kroniky sepsal Pavel Kvapil - Delfín