Tuláci - 36. část

Ani na ubytovně se Tuláci díky velké zásobě her do místnosti ani chvíli nenudili.

     Zdeněk vysvětlil další hru, Kde je míček? Kluci si sedli do kruhu a Zdeněk se snažil najít pinkponkový míček, který si kluci přendávali za zády. Do kruhu se postupně dostali Pavel, Marek, znovu Zdeněk, Rosťa, znova Pavel, Lukáš a nakonec i Míša. Když pak Míša našel míček u Zdeňka, přešli k další hře. Matematiko jim připadalo moc složité, tak ho přeskočili. Zahráli si Honičku slepých. Míšovi a Pavlovi zavázali oči a postavili je ke stolu, každého z jedné strany. Pak Zdeněk řekl: "Pavle ty máš babu a chytáš Míšu." Oba se při tom museli držet stolu. Když se Pavel Míši dotkl, honil Míša Pavla. Když Pavlovi babu vrátil, šla další dvojice. Když se vystřídaly skoro všechny dvojice a zkusil si to i Zdeněk, zahráli si hru Na komáry. Lukášovi zavázali oči a dostal do rukou srolované noviny. Ostatní na něj bzučeli, popřípadě ho i píchli prstem. Koho Lukáš zasáhl, odcházel ze hry. proti Lukášovi byl nejúspěšnější Zdeněk. Nyní zavázali oči Markovi, který vypadl jako první. Při téhle hře se také všichni vystřídali alespoň jednou.

     Nejvíce kluky zaujala v pořadí patnáctá hra Kdo udeřil? Zdeněk ji klukům přečetl: "Hry mají podivnou minulost, jsou zpravidla hodně staré, některé dokonce celé věky. Víc než dva tisíce let se menší i větší kluci baví drsnou drou, o níž teď bude řeč. Jeden hráč se opře předloktím o zeď a na složené paže přitiskne oči. Ostatní rozestavení za jeho zády do půlkruhu, se mlčky domluví, kdo bude mít první "ťafku". Vybraný hráč pak pleskne odvráceného kamaráda přes zadek. Ten se hned nato obrátí a hádá, kdo ho udeřil. Označí-li správně útočníka, vymění si s ním místo. Neuhodne-li, otočí se zpět ke zdi a čeká na novou ránu.

     Možná se ti tahle hra zdá podle popisu primitivní, hrubá a málo zábavná. To je ovšem klamné zdání. Snad se tu může projevit u někoho nedostatek sebeovládání, ale hráči, kteří dovedou zachovávat míru, nikdy nepřekročí onu neviditelnou hranici, dělící veselou zábavu od hrubosti. Málokterá hra dovede tak pobavit jako tahle. A navíc má "něco do sebe". Udeřený hráč musí prokázat dobrý postřeh a úsudek - hodně se dá vyčíst nejen z pohybu a postavení hráčů, ale zejména z jejich tváří. Hlavní půvab tkví v ustavičné nejistotě. Vyplácet druhého, to je náramná legrace, ale vzápětí se může situace obrátit, a ten, kdo ještě před sekundou s chutí pleskal jiné, dostává od nich "na pamětnou". S výpraskem to ovšem není tak zlé, rány jsou spíš symbolické, i když někdy pěkně štípou.

     Ještě k té zdánlivé primitivnosti. Nemysli si, i tady lze hru patřičně rozvinout, někdy to je skutečné divadlo a v pohybu jsou při něm všichni hráči, nejen ten, kdo odvráceného pleskl. Ostatní se snaží klamným pohybem ruky i těla odvést pozornost od skutečného útočníka. K zamaskování slouží i povinné "salutování" - všichni hráči po úderu přiloží prsty pravé ruky ke spánku.