Tuláci - 24. část

Kluky nalezená kronika zaujala a rozbíhá se dobrodružné pátrání.

     Kluci se shromáždili v jeskyni kolem ohně. Každý si přinesl něco, na co si sedl nebo lehl. Nejdříve prostudovali kluci kroniky. Zjistili, že ta, kterou našel Zdeněk, je poslední. Navrhli, aby Pavel, který našel první a druhou kroniku, z ní četl. Pavel byl tou poctou potěšen. Vašek mu dal lampu. Pavel si lehl na deku na břicho a začal číst.

     První zápis je z roku 1873 z 15. října. Ten den byl oddíl založen. V úvodu kroniky je charakteristika zakládajících členů. Vůdcem party byl Martin Řehák, řečený Márty. Pavlovi Francovi říkali Ždiblík, Michalovi Koutnému Pinďa, Davidovi Böhmovi Cvalík, Radkovi Kudrnovi Silák a Petrovi Sýkorovi, který byl kronikářem říkali Písmák. Parta se ustavila na tomto ostrově, který nazvali Ostrov přátelství. Druhý ostrov pojmenovali Ostrov záhad.

     Parta se pojmenovala Stopaři. Nebyl to vlastně oddíl, ale parta, protože neměli dospělého vedoucího. Nejstaršímu Mártymu bylo dvanáct, nejmladšímu Cvalíkovi devět. Kluci zkoumali oba ostrovy a našli studánku a všechny tři jeskyně. Pavlovu jeskyni objevil Ždiblík a jmenovala se Ždiblíkova jeskyně a Míšovu jeskyni objevil Pinďa a tak ji nazvali Pinďova jeskyně. To, že jsou obě jeskyně spojené, objevil Pinďa až o dva dny později a tuto chodbu nazvali Pinďovou cestou.

     Ráno se klukům moc vstávat nechtělo, ale vstali. Všichni Poutníci a Lvíčata začali po snídani plnit bobříka hladu a Robinsoni a Kočovníci začali hned po budíčku s bobříkem mlčení. Druhý den si to prohodí.

      Budíček byl ráno v půl osmé a krátce po osmé už Tuláci vyráželi na tůru. Přeplavili se na břeh a vydali se směrem k vesnici, kde bydlí Pavlův dědeček. Přes tuto vesnici ale nešli. Odbočili více na východ. Kus šli po silnici, než sešli opět na lesní cestu. Asi po hodině cesty došli do malé vesničky. Tady navštívili zříceninu hradu. Potom ušli asi tři kilometry a byli v malém městečku, kde se podívali do muzea a na rozhlednu. Odsud jim Vašek ukázal ostrov, kde táboří. Byla odtud vidět i vesnice, kde bydlí Pavlův děda a Pavel ukázal Míšovi rybník, kam se chodil koupat. Kousek od něho je statek, kde jezdil Pavel na koni. Ten ale odsud není vidět. Ivan, který Pavla slyšel, řekl, že na tom statku se můžou zastavit, protože půjdou kolem. Pavel si až teď uvědomil, že to vlastně není tak daleko, protože statek, dědův dům a ostrov neleží v přímce. Od dědy k ostrovu je to skoro třicet kilometrů a na statek dobrých dvacet. Při tom ze statku na ostrov to není ani třicet kilometrů. Ivan to Pavlovi upřesnil, je to přesně pětadvacet.

     Ještě je čekal jeden kopec a pak už se šlo celou cestu z kopce a po rovince. Lesní cestu vystřídala luční cesta. Prošli další obcí, kde se kluci u pumpy napili. Teď se šlo asi kilometr po silnici. Rozcestník jim sdělil, že do Lhoty je to pět kilometrů. Však už taky byla pokročilá hodina. Chvíli šli podle trati, pak cesta uhnula doleva a najednou Pavel zjistil, že to tu zná. Asi po kilometru se objevil statek. Kluci tu ale bohužel nebyli. Tak se šlo dál. Prošli kolem rybníka, kde se Pavel koupal. Teď to měli na nádraží už jenom něco přes kilometr. Šlo se polem a potom kousek lesem. Když vyšli z lesa uviděli před sebou Lhotu. Kus šli luční cestou a kousek po silnici. Vašek koupil lístky a asi za čtvrt hodiny přijel vlak, kterým dojeli až do Loukovic.