Jak být úspěšní?

Měl jsem možnost se zúčastnit menšího mezinárodního sezení pro malé neziskové organizace a z něj jsem si odnesl několik zajímavých podnětů.

     Polooficiální sezení pro malé neziskové organizace, zejména klubařského typu, inicializoval nedávno čechoangličan František Procházka. Konalo se v Rakousku, kde se sešlo asi třicet lidí, zástupci převážně ze zemí bývalého východního bloku.

     Problém číslo jedna bych nazval Píseček. Spočívá v tom, že v organizaci, která je členěna na nižší organizační články, občas rozlišujeme vlastní píseček (středisko, skupinu, oddíl,…) a společný píseček (ústředí). Tento problém nepostihuje větší sdružení, jako u nás například Junáky či Pionýry, ale i další Tomíky, ČTU, Duhu apod. Zde mají určitou sounáležitost s ústředím, hrdost na příslušnost ke spolku. Toto ale dost často chybí u malých sdružení. A to je právě problém jejich menší úspěšnosti.

     Co je to ústředí? No zkuste si na to odpovědět. Jasně, ústředí jsme také my. Pouze já, jako vedoucí střediska, nejsem vedoucím tohoto ústředí. Středisko či skupina je tedy obrazně řečeno moje, zatím co ústředí, je naše. Ale je-li něco naše, je to částečně i moje. A to si mnohdy neuvědomujeme.

     Čím je sdružení větší, tím je práce jeho vedoucího náročnější a zpravidla se už nedá zvládnout společně s přímou prací s dětmi. A to je další problém. Mladý vedoucí, který ještě není vyhořelý, má nápady a chce aktivně pracovat s dětmi, pokud je současně na tomto postu, tak na svoji přímou práci má málo času a zanedbává ji. Jeho oddíl je pak méně úspěšný, rozpadá se, až se třeba i rozpadne. Pak sice tento člověk má více času na práci na ústředí, ale spokojený není.

     Bude-li stát v čele takového sdružení už starší člověk, řekněme vyhořelý vedoucí, který už svůj oddíl někomu předal a sám už nemá ambice na přímou práci s dětmi, je tento problém vyřešen. Je pak ale otázka, jaký bude jeho pohled na tuto práci a jak dobrá bude jeho komunikace s mladými vedoucími. Nestane se z něj mentor? Neměli by na těchto postech být spíše mladí lidé?

     Takže dilema k zamyšlení, které jsme zde nevyřešili. Je to individuální věc. Lepší ale je, pokud ústředí pracuje týmově a všichni, kdo v něm dělají, mají čas na vlastní přímou práci s dětmi. Starším funkcionářům se samozřejmě nebudeme bránit, ale měla by být věková prostupnost. Podobně to třeba mají ve svých střediscích Skauti. Ano je tam člověk i sedmdesátiletý, ale vedle něj pak funkcionáři šedesátiletí, padesátiletí, čtyřicetiletí, třicetiletí, ale i zástupci mladých dvacetiletí. Případné názorové konflikty sedmdesátiletého s dvacetiletým pak mohou pomoct řešit ti, kdo jsou věkově mezi.

     Druhým tématem bylo financování. To spočívá v tom, že musíme z něčeho financovat jak přímou činnost s dětmi, tedy střediska, skupiny,… tak i ústředí. A opět na oboje peníze bychom se měli dívat jako na naše. Vidíte, jak to úzce souvisí s problémem písečku, s kterým jsem začal?

     Co se tedy týká financování, tak do této oblasti spadají členské příspěvky. Z nich jsou vlastně ústředí a případné organizační mezistupně financovány. Bohužel sponzorských darů je málo, protože nejsou vhodné daňové zákony, které by sponzory motivovaly.

     Třetím tématem byla demokratičnost. Ta klubaře zajímala nejvíce, protože kluby potřebují největší volnost. Dělat z pozice ústředí povinné akce? Nebo nedělat? Jak moc vadí, když se neznají všichni členové sdružení navzájem? Tolerovat, že se nesejdou ani na valné hromadě? Takových otázek padalo hodně. Víte, že tento problém se řešil i v SKSK ČR a nakonec jej vyřešila náhrada valné hromady konferencí.

     Je lepší udělat akci s povinnou účastí a nebo dobrou akci s nepovinnou účastí? V tom druhém případě akci nedělá ústředí, ale pověří jejím uspořádáním některý z článků, financuje ji a zaštítí ji. Je na ostatních, zda přijedou či ne. Akce ale musí být připravena tak, aby neúčast ostatních neohrozila její úspěšnost. Pořádám-li akci, počítám s tím, že se zúčastní vlastní členové a případně, že přijedou hosté. Nepřijedou-li hosté, zasoutěží si naši členové. Byla-li akce opravdu dobrá, má ohlasy, protože se o ní píše a mluví, a příště třeba někdo dorazí. Bude to pár lidí, ale i tak se nám akce bude líbit. Jen si nesmíme kazit náladu tím, že např. z osmi středisek přijelo jen jedno. Proč? Jejich smůla. My si náladu kazit nebudeme.

     Jinými slovy řečeno, dobrá akce se rodí třeba i pět let, než má tradici a velkou účast. Ale malá účast přece nemusí zkazit úroveň akce a nákladu na ní, pokud si ji nezkazíme sami.

     Zmínil jsem tato tři témata z více témat, protože se dotýkají i našeho sdružení SKSK ČR. Takže teď máme i jisté mezinárodní zkušenosti a vidíme, že to není problém jenom u nás. Spíš je to problém, který se objevuje v regionálních sdruženích. Nemají ho místní sdružení, protože tam se znají dobře a nemají ho ani velká sdružení, protože tam je jiný přístup ke sdružení jako takovému. Proč? Tak to nevím a na to jsme odpověď nenašli. Vliv na to může být tradice sdružení, kterou u nás z velkých sdružení mají bezesporu největší Junáci.

     Kluby byly svého času sdružovány v tzv. stovkách, ale ani ty, jak známo, dlouhé trvání neměly. Je to dáno relativně krátkou životností klubů. Děti si v deseti letech založí klub, v patnácti mají jiné zájmy a klub zanikne. Organizovanost ve sdružení tuto životnost relativně prodlužuje. Menší soudržnost takového sdružení je ale asi potom daní toho, že kluby sdružilo. Bylo by to téma a na delší povídání. Na našem setkání jsme mu věnovali hodně času, ale přesto jsme nic nevymysleli.