Před posledním zvoněním…

Prázdniny se blíží. Prázdniny jsou časem, který očekávají nejenom žáci, ale i učitelé. Nemají té dovolené nějak moc? A nebo ji opravdu potřebují?

     Už jenom pár dní chybí k poslednímu školnímu zvonění. S koncem června se uzavře školní rok. Přijdou dětmi ale i učiteli očekávané prázdniny. Domnívám se, že právě teď je nejvhodnější doba k zamyšlení nad rolí dnešního učitele. Většina lidí vnímá úlohu učitele povrchně, jako víceméně zajímavou činnost s dětmi. Nechybí narážky na prázdniny, malý počet vyučovaných hodin v týdnu. Jiní zaznamenávají učitele jako večné nespokojence, volající po stále větších penězích. Brzy uzavřu 35 let souvislé kantorské práce a domnívám se proto, že mám proto k tématu co říci. Přitom bych nerad, aby moje zamyšlení vyznělo jako obhajoba “utlačovaných” a společností zneuznaných lidí.

     Troufám si říci, že šíře a hloubka činností, která se dnes od učitelů žádá, je nesplnitelná. Učitel vystupuje současně v několika rolích, které se v plném rozsahu a dobře zvládnout nedají. Očekává se od něj , že bude pracovat na několik plných úvazků. Denní příprava na moderní způsoby vyučování je srovnatelná s činností pracovníka výzkumu. Zahrnuje studium a promýšlení způsobů, jak dosahovat cílů novými metodami, vymýšlení nových pomůcek potřebných pro takovou výuku, sestavení cvičení, hodnotících testů a dotazníků.

     Ve svém základním úvazku má být učitel moderátorem, který řídí práci ve třídě. Je pravda, že 22 hodin této činnosti je méně než úvazek v jiných profesích. Ale učiteli musíme přičíst další hodiny strávené při opravě žákovských prací, které nejsou v úvazku zahrnuty. Třetím úvazkem je práce řemeslníka, aranžéra, administrativního pracovníka a často i vedoucího zájmové činnosti. Pomůcky k vyučování je třeba vyrobit, udržovat je. Povinností je zvelebovat vzhled třídy, chodeb. Obstarat aktuální materiály k výuce a zpracovat je. Zařizovat exkurze, výlety, besedy, veřejná vystoupení, výstavy, vést záznamy, pečovat o kabinetní sbírky, knihovnu, speciální pracovnu, počítače, případně vést zájmovou činnost mimo výuku. Stačí? Není to všechno.

     Čtvrtý úvazek představuje role mluvčího školy ve styku s rodiči a veřejností. Dále role dozorce a psychologa (dozory mimo vyučovací hodinu před a po vyučování, o přestávkách a ve školní jídelně, řešení individuálních problémů žáků, šikany a dalších společensky nežádoucích jevů a promýšlení jejich prevence). Také role koordinátora tolik potřebné ekologické výchovy. To vše v podmínkách, kdy hlavní pracovní náplň - kontakt se žáky – bývá značně vysilující, problematizovaná mnoha rušivými vlivy, případně i ponižováním, jaké jiné zaměstnání nezná. A to vše za předpokladu, že učitel bude stále vypadat příjemně, působit vhodnou mírou důstojnosti, s přehledem zvládat útoky nevychovaných žáků i rodičů a využívat promyšlených vstřícných postupu v komunikaci.

     To ovšem zvládne jen pánbůh! Jinými slovy: Společnost má dnes na učitele nároky jako na Pánaboha, ale vztah k němu jako k soumarovi.

     Nechci odbočovat ke smutné otázce, co za své duševní i fyzické vypětí učitelé mají – včetně odsouzení své profese v rodinných rozhovorech, ve filmech i tisku. Ve snaze zbavit národ okovů starého typu školy, staví veřejnosti před oči učitele jako typ člověka hodného posměchu a pohrdání. Školu představují jako místo z něhož je dobré zmizet – nejlépe k něčemu, co média sama nabízejí – a které je dobré hlavně pro lumpárny a vzdory či “legrácky” vůči učitelům. Takové působení zesiluje tendenci veřejnosti odsuzovat ne přežitky, ale školu obecně, což je vůči učitelům, kteří si také přejí školu změnit, určitý podraz.

     Je z této situace nějaké východisko? Má-li se změnit škola a chce-li více pomoci svým žákům v dnešním složitém světě, musí se dostat v prvé řadě pomoci učitelům. Potřebuje víc dlouhodobých vzdělávacích akcí, vedených systematicky, určených většině učitelského sboru, obsahující konkrétní výcvik, pod vedení zasvěcených a nejlepších lektorů. Potřebují pomůcky pro nové účely (náprava omezení tělesně a duševně postižených dětí, multimediální výukové programy pro počítače, moderní audiovizuální techniku, klíče ke cvičením v učebnicích, aby děti mohly více pracovat samostatně), případně i roční plány nového typu, vyhovující každodenní školní práci. Aby učitelé sami suplovali tuto činnost, na to nemají sílu ani čas. Problémy školní nevyřeší pouze peníze. Jde o pomoc docela jiného druhu. Tak jako nežádáme od lékaře, aby vykonával současně práci zdravotní sestry, tak jako nechceme od architekta, aby byl zároveň konstruktérem, kresličem a rozpočtářem, je nutné učitelům odebrat některé úvazky a převést je na pomocné pedagogické pracovníky. Už dnes existují koordinátoři pro komunitní školy, kteří se na plný úvazek zabývají aktivitami školy mimo vyučování. Na každé škole by měli být speciální pedagogičtí pracovníci, kteří by byli vzdělaní k řešení sociálně nežádoucích jevů mezi žáky, pomáhali by s dozorem na škole, zařizovali by školní akce pro děti i rodiče, pomáhali s kancelářskými pracemi, vedli by školní informační centrum, které by dovolovalo přístup žákům k počítačům v neomezenou denní dobu.

     Nakonec přeci jenom skončíme u peněz, protože jimi všechno v tržní společnosti začíná i končí. Naznačené změny vyžadují hodně peněz. Nemá je tato společnost? Pak nemůže žádat dobré školy podle moderních požadavků. A až se učitelé definitivně naštvou a nenechají si líbit to, co si dosud nechali líbit, kdo potom bude učit? Platí pravidlo, že na dobré školství má nárok jedině společnost, která výchovu a vzdělání opravdu preferuje a nesnaží se na nich opakovaně jenom šetřit.