Představujeme Bratrstvo – 2. část

Pokračujeme v rozsáhlém představováním Bratrstva v časopisu Kamarád z roku 1993. Jistě uznáte, že Písmák si svoji přezdívku ve svých třinácti letech opravdu zasloužil. Tento článek je z úplně prvního čísla Kamaráda, které bylo spíše zkušebním předčíslím a které vyšlo velmi malým nákladem, takže je dosti vzácné.

     V lednu 89 jsme dočetli na schůzkách knihu Hoši od Bobří řeky, která nás inspirovala k úvahám o táboře. Na Vaškův návrh jsme založili Černou bedýnku. Kdo při hře prohrál, dá místo fandu do bedýnky svůj lísteček. Ty se pak vykupují různými vážnějšími a méně vážnými úkoly, které jsme si sami vymysleli. Úkoly před zařazením do bedýnky vytřídila rada starších, která vyřadila ty, které se opakovaly a ty, které nám připadaly nevhodné.

     V únoru jsme měli brigádu, v které jsme si ze sklepního prostoru, který jsme dostali, upravili tělocvičnu. Do ní jsme si pak sehnali pinkponkové stoly a jiné jednoduché nářadí. Máme tu i šplhadlo pro šplh na čas.

     Během prvního roku jsme se mnohému naučili. Mimo pěkných her nás naši patroni naučili mnoha věcem a naučili nás i to, se učit na schůzkách sami. Praotec s Pavlem si třeba půjčí od patronů různé příručky a z nich se něco naučí, co potom učí nás. Mimo to někteří z nás mají různé zájmy a znají něco, co my ostatní neznáme. Navrhnou tedy, že by nás to naučili a většinou jsme pro.

     Začátkem července 89 jsme měli svůj první tábor. Mimo patronů tu s nám i ještě byli Vaškovi kamarádi – Míla, který byl předsedou odboru turistiky, v kterém jsme byli jako turistický oddíl mládeže a Franta, který tu měl syny Pepíka a Honzu, kteří jsou v našem věku (starší Pepík je stejně starý jako Praotec a mladší Honza jako Míša). Na tábor s námi dále jeli tři nováčci, které jsme přijali v červnu - Filip, Ríša a Mirek. Účast na nšem prvním táboře byla teda stoprocentní. Jako instruktor tu byl Jirka, který je známý Věry. Mílu asi v půlce tábora vystřídal vedoucí Karel, což je další známý Vaška.

     Na táboře jsme měli dva malé puťáky, sportovní turnaje a mnoho skvělých her. Tábor skončil,ale my nebyli zas tak moc smutní, protože jsme věděli, že nás v srpnu čeká ještě putovní tábor. Začínali jsme v Českých Budějovicích, kde mimo pěkných výletů jsme měli i turnaj v pinkponku. Byli jsme tam v kempu pod stany a byly tam i pinkponkové stoly. Postupně jsme poznali krásu jižních a západních Čech. Moc nám to pomohlo v odznaku Turista ČSR, který jsme v té době plnili a současně jsme to měli jako turistickou zápočtovou cestu, jejímž splněním jsme získali 2. žákovskou výkonnostní třídu pěší turistiky.

     Nováčci Mirek, Ríša a Filip v oddílu zůstali ještě do podzimu, ale pak odpadli, první Mirek, pak současně Ríša s Filipem. Nikdy se s námi stoprocentně nesžili. Oddíl neměli nikdy na prvním místě. Tábor dost prospěl Mlsounovi, s kterým vznikaly občas konflikty. Odejít z oddílu ale Mlsoun nechtěl za žádnou cenu, byl ochoten přijmout jakýkoliv jiný trest a tak jsme si to s ním vyřídili sami po klukovsku bez asistence patronů.

     Začátkem roku 90 přišel do oddílu nový člen Míla Falko, který získal přezdívku Drak, takže jsme zase měli jednoznačné jména a přezdívky. Drak nahradil tři nováčky, kteří odešli na podzim. Bylo nás teď šestnáct a shodli jsme se na tom, že to je optimum a že nové členy budeme brát už jen ve zcela vyjímečných případech. Tímto vyjímečným přípaqdem se stal o dva roky později Mlsounův bratr Filip. Konečný stav 17 platí dodnes, i když se možná ještě na podzim zvýší na 18. To už ale je odhlasované maximum, přes které už nehodláme jít. Už teď by mohla vzniknout třetí družina, k čemuž možná dojde.

     Druhý tábor jsme měli v roce 90, ten jsme si už z části stavěli sami a byl přinejmenším tak skvělý, jako ten první. Opět byl v červenci a v srpnu jsme měli tábor putovní, tentokrát po severních a východních Čechách. Postupně jsme se seznamovali s dalšími Vaškovými příležitostnými spolupracovníky, kteří pomáhali při větších akcích. Pochopitelně jsme měli i zimní tábory.

     Třetí tábor v roce 91 jsme si už stavěli celý sami, byli jsme na jiném tábořišti. V té době se odbor turistiky, v kterém jsme byli, změnil v Klub českých turistů. Vašek nám sehnal vlastní tábořiště, které jsme začali budovat. Místo putovního tábora v srpnu byl další stálý tábor v Tatrách. Ten byl na půjčeném tábořišti a pouze čtrnáctidenní.

     Čtvrtý tábor v roce 92 byl opět na našem tábořišti. To už jsme byli členy Sdružení klubů správných kluků. Družina Tuláci se zaregistrovala jako 3. KSK a Poutníci jako 4. KSK. Začali jsme hrát celooddílovou dlouhodobou hru Osídlení nové země, která byla také motivem celotáborové hry. Místo klasických papírových etap, které se hrály každý třetí den večer, byla obden terénní etapa. Pronikali jsme při nich do nepřátelské Tramtáriea pomáhali tamnímu utiskovanému obyvatelstvu.

     Stále jsme si zvyšovali své oddílové stupně. Ty, které plníme, se už pro nás stávají příliš jednoduché, protože většina z nás jsou už Oblastní náčelníci. Stupně doporučené SKSK ČR jsou ještě jednodušší. Podle nich bychom měli vše už splněno dvakrát. V Osídlení nové země jsme všichni mimo Filipa, který začal později, už náčelníky nebo šamany, Filip je válečníkem.

     Od loňského roku máme také stálé tábořiště na zimní tábory na chatě bratra Věry, které je trochu větší, takže pro nás 17 a patrony a pomocníky stačí.

     Co říct o našich klubech závěrem. Jako oddíl jsme vytvořili dva kluby a pro zjednodušení vazby mezi nimi jsme jako oddíl vytvořili středisko klubů správných kluků. Svojí činností si vystačíme bez větší spolupráce s jinými oddíly, je to asi trochu dáno i rozdílností přístupu. Panují zde trochu jiné vztahy mezi námi a patronem a mezi oddílem a vedoucím. Vycházíme z toho, že patron je naším rádcem, který nám poradí, kde může, a zabezpečí svojí přítomností ty akce, které by bez něj nemohly proběhnout – tábory a výlety. Pokud přijde na schůzku, je zde čestným hostem, který jako první dostává slovo, pokud si ho nechce sám vzít třeba až později. Nečekáme od něj, že nám vytvoří program a naservíruje ho až pod noc. Pokud pro nás něco připraví, rádi to přijmeme a jsme za to vděčni. Vašek nám například připravuje papírové a terénní etapy Osídlení nové země, které si sami přece jen s ohledem na nestrannost nepřipravujeme.

     Členství v našich klubech vyžaduje vztah k oddílu. My zakládající členové ho máme asi proto, že jsme vznikli jako obyčejná parta, která si sama našla svého vedoucího a později patrona. V této situaci nás bylo sedm a ti tuto náladu šíří mezi ty, kteří přišli později. Pro žádného z našich členů není třeba problém raději podstoupit doma horší trest, jen aby se mohl zúčastnit klubové akce. V oddílech, kde se členové sešli na nábor, který udělal vedoucí, je asi vztah k oddílu přece jenom trochu jiný. Rada starších má u nás takový respekt, že dokáže zastoupit patrona a udržet i potřebnou kázeň. Kázeňské přestupky členů, které jsou řídké, si řešíme sami po svém, dle své dohody a máme s tím ty nejlepší zkušenosti. Patrony těmito problémy vůbec nezatěžujeme, což asi v klasických oddílech také nejde. Sami jsme si například zkrotili Mlsouna, s kterým byly veliké problémy, zejména, když často provokoval ostatní. Teď je z Mlsouna jeden z nejlepších členů. Naší výchovu ale snesl jen proto, že mu moc záleželo na tom v oddílu zůstat a nechtěl být vyloučen. Stejnými procesy prošli i Mrzout, Drak, částečně i Stopař a Marek a v současné době Filip. Naše oddílová výchova ale nemá stoprocentní úspěšnost, v případě zmíněného Mirka, Ríši a Filipa I byla neúspěšná a ti raději odešli.

     Do našeho oddílu není nikdo přijat bez doporučení některého z členů, kteří mají dobré jméno. Mlsoun přivedl svého bratra Filipa až v době, kdy se oddílu poddal. O rok či dva dřív, bysme Mlsounovo doporučení nebrali vážně a Filipa nepřijali, protože v té době byl Mlsoun sám problémovým členem.

     Další podmínkou v našem oddílu je to, že všichni musí být všem opravdu dobrými kamarády – bratry, proto se náš oddíl jmenuje Bratrstvo. Při vstupním ceremoniálu také po přísaze následuje symbolické bratrské prokrvení.