Renesanční osobnost modré oblohy

Řešetláka, který letos slaví své padesátiny, někteří z vás znají jako vedoucího dětských oddílů, vyznavače indiánštiny a Foglara, sběratele, ale též autora několika celotáborových her a povídek. Dnes vám s ním přinášíme zajímavý rozhovor.

     Dnes Vám představím opět barda “zelené kultury”, a není pochyb, že je to renesanční osobnost – tedy osobnost, která zabrousila do několika odvětví této kultury, s úspěchem je ovládá. Tak přináší radost i poučení nám všem, co rádi putují pod modrou oblohou…

     Josef Bláha, řečený Řešetlák. Bydlí v Praze – Vršovicích, ale jeho srdce patří volné přírodě. Pracuje jako železniční geodet, je ženatý (squaw Zdenka) a vyženil s ní v roce 1988 i jednoho nezbedu, který ovšem už dnes má sám synka. Letos v červenci mu bude padesát let, bude to však kvůli táborům a vandrům slavit o měsíc dřív…

     Řešetlák: Přezdívku mám podle motýla žluťáska řešetlákového. Vznikla v roce 1974 na Velkém vandru na Šumavě. Na jedné krásné šumavské louce jsem kamarádům z mé první osady Black Buffaloes začal nadšeně vysvětlovat, jak se od sebe liší sameček a samička žluťáska řešetlákového. Je to ale vůbec nezajímalo, měli jsme všichni žízeň, a tak mne přerušili slovy “přestaň už kecat, ty Řešetláku jeden” – já jsem se kvůli tomu s nimi začal hádat – nu a znáš to. Právě proto, že mne to označení zpočátku zlobilo, tak už mi zůstalo.

     Řešetlák: Jako malý kluk jsem až do svých jedenácti let žil v nouzovém domku předválečné dělnické kolonie “Slatiny” na území Prahy. Okolo nás bylo město, ale kolonie sama připomínala spíš vesnici – chovali jsme např. králíky, pro vodu jsme chodili k pumpě, která byla společná pro celou ulici… V domku bylo vlhko a v kuchyni se usazovala plíseň. Mám z toho na celý život poničené průdušky – pokud marodím, jsou to většinou horní cesty dýchací… V kolonii skoro nebyli žádní kluci tak staří, jako jsem byl já – to pravé klukovské dětství tedy pro mě začalo až v okamžiku, kdy jsme se přestěhovali na tehdejší okraj Prahy do obce Letňany. Tam bylo kluků dost, navíc v té době (1964) přicházely do kin první filmy o Vinnetouovi – to mne, myslím, ovlivnilo na celý můj dosavadní život…

     Na opravdový vandr jsem se dostal až v šestnácti letech – v červenci 1968. Tehdy jsme s kamarádem Mirkem nasedli na kola a vydali se na dobrodružnou cestu na sever ke hranicím. U Mirkovy tety v Chrastavě jsme zanechali kola a dál pokračovali pěšky krajinou, navštěvovali hlavně zříceniny hradů, tábořili u potůčků, ze kterých se kupodivu dalo pít, živili se celý týden, co vandr trval, rybičkami v tomatě – což byla tehdy nejlacinější konzerva… (Asi dva roky potom jsem se nemohl na rybičky v tomatě ani podívat, pak mi ale zase začaly chutnat). Tehdy probíhalo u hranic vojenské cvičení – a my kluci, neznalí toho, co bude za měsíc následovat, jsme nadšeně mávali sovětských vojákům… Na ten vandr mám opravdu hezké vzpomínky.

     Až do vojny jsem ale toho moc nenavandroval. Pilně jsem studoval na střední škole s nadějí, že ze mne jednou bude archeolog… Jenomže osud rozhodl jinak. Je to příliš složité a bolestné. Uvedu jen, že na vojně jsem prodělal díky šikaně ošklivý nervový záchvat, který plynule přešel do zápalu mozkových blan. Až zhruba do svých dvaceti let jsem se do přírody dostával díky svému špatnému psychickému stavu jen sporadicky. Pak jsem se setkal s několika kamarády, kteří mne zase vytáhli ven do skutečného života. Byli to trampové, kteří mne vyléčili líp, než všichni doktoři. Začal jsem zase věřit v dobro světa…

     Řešetlák: Většinu životní radosti mi přinesly právě tyto činnosti. Jak jsem již uvedl, skutečné dětství pro mě začalo až ve třinácti letech, tedy značně opožděně. Od té doby jsem byl pořád jakoby “nenasycený” dětských her a zábav. To mne pak přivedlo k práci s dětmi. Mezi nimi si připadám mladší, dokážu zapomenout na krutou životní realitu, čerpám z těchto činností novou energii a hlavně naději… Dnes už ale jen spíš občas vypomáhám v programu pražského oddílu Krhúti, časy, kdy jsem býval jedním z vedoucích, jsou už nejspíš nenávratně pryč… Jestli jsem to dělal dobře, mohou nejspíš posoudit ti, kteří prošli oddíly, kde jsem pracoval. Občas bývám příjemně překvapen, když se někdo dospělý ke mně přihlásí – a já zjistím s úžasem, že je to jeden z kluků, který byl kdysi v tom a tom oddíle…

     Řešetlák: Já si nejsem jistý, zda by rozsáhlejší popisování vývoje metodiky mé práce v oddílech zajímalo zrovna čtenáře. Omezím se tedy jenom na uvedení některých mých zásad. Třeba nikdy dětem nelhat, a to ani z “taktických” důvodů. Vysvětlovat, proč to i to musí být tak a tak – ne tedy prostě jenom něco nařídit. Stanovit pravidla v oddíle na základě toho, jak je co postupně potřeba – každé takové pravidlo s dětmi probrat a nechat si jej odsouhlasit. Snažit se, aby děti uměly mluvit o oddílových problémech. Mít je k tomu, aby si vážily sebe a svých kamarádů. Co nejvíc “nezáživných” činností dělat pokud možno formou hry. Všechna pravidla (třeba i případné tresty) přizpůsobit klukovskému nazírání na svět a jeho problémy… Stylově tábořit, posilovat, cvičit a umět se smát… Stačí?

     Roy: Šest let (1983 – 1989) jsi byl členem vedení Jestřábových Hochů od Bobří řeky. Vedl jsi tam i jejich nejmladší členy - Červenou družinu Tygříků. Byl tento Jestřábův oddíl nějak výjimečný, srovnáš-li to s ostatními “obyčejnými” skautskými oddíly?

     Řešetlák: Já bych tak nerozlišoval skautský či neskautský oddíl, jak už je patrné z předchozího, spíš bych rozlišoval oddíl dobrý a nedobrý. Ostatně já byl členem Hochů od Bobří řeky v dobách, kdy ani skautským oddílem nemohli být. Celé toto sdružení bylo prolnuté Jestřábovým duchem, vanul z něho klid, mír a legrace. Takové opravdové “království hochů” v nejčistší podobě. Kluky z ulice, kteří k nám přicházeli (“stepní vlky”, jak říkával Jestřáb) to rozhodně měnilo k lepšímu, nenápadně a trvale, aniž by přitom přišli o spoustu her, legrace, dobrodružných výprav a nádherných táborů v čisté slovenské přírodě. Je pravdou, že kromě jiných důvodů, podstatný důvod mého odchodu od Dvojky byl fakt, že po převratu stařičký Jestřáb už nemohl stihnout aktivitu oddílovou i spisovatelskou zároveň a jeho působení na oddíl začalo slábnout. Mně se začala do vedení Tygříků míchat různá pravidla, která začala přicházet z obnoveného Junáka, až jsem se nakonec, byť těžce, rozhodl vrátit se ke svobodnější činnosti v oddílech s indiánským zaměřením, ze kterých jsem ostatně do Dvojky přišel…

     Roy: Jak je vidět, znal jsi se dobře s Jaroslavem Foglarem – Jestřábem. Můžeš uvést nějakou zábavnou příhodu s ním, kdy neztratil svůj pověstný vtip v nějaké zapeklité situaci?

     Řešetlák: Jednu z nich jsem poměrně nedávno popsal v časopise “Bobří stopou”, kdy Jestřába málem kvůli mně přejel vlak. Ale zábavy s Jestřábem bylo opravdu hodně, tak ve stručnosti aspoň několik Jestřábových legračních vyjádření, jak jsem si je celých šest let mimo další “citáty” členstva zaznamenával do svého Pracovního sešitu:

      Já jsem několikrát taky “zaperlil”. Třeba jednou jsme s velkou slávou přinesli do klubovny zarámovanou Jestřábovu fotografii a já jsem mu zcela vážně sdělil: “Jestřábe, už jsi zarámovaný, takže tě můžem pověsit!” Jestřáb se mne za všeobecného chechtotu ptal, proč pro něho plánuji tak zlý osud. Musím se přiznat, že chvíli trvalo, než mi došlo, co jsem vypustil z úst…

     Řešetlák: Tyto otázky jsou pro mě dodnes dost bolestivě “na tělo” – budu se tedy snažit odpovídat snad víc “diplomaticky”, než v těch předchozích. Nejdříve byla, jak jsem již uvedl při líčení vzniku mé přezdívky, trampská osada Black Buffaloes. Tento název nebyl ovšem přijatelný pro hudební skupinu, která chtěla veřejně vystupovat, tak jsem na jedné zkoušce přišel s názvem Cestáři (podle staré písničky, kterou každý zná). Postupně se skupina oddělila od osady, protože kluci začali rukovat a já jsem sháněl stále lepší hudebníky. Napsal jsem asi stovku písničkových textů, zdaleka ne jenom pro Cestáře. V současné době už texty nepíšu, nemá je kdo zhudebnit, sám hraji na kytaru ne moc dobře (v Cestářích jsem jen zpíval). Ke konci roku 1980 jsem byl přinucen ze skupiny odejít, postupně odešli i ti kluci, kteří přišli do Cestářů za “mé” éry. Zůstala jen dvojice, která má na tom pro mne nedobrém vývoji největší podíl. Přirozeně se s nimi nestýkám, natož abych si s nimi zazpíval…

     Řešetlák: To je krásně řečeno a já ti za to děkuji. Většina toho, co jsem “vypotil”, souvisí se stavem mé duše a s přírodou, jak jinak. Inspirace ale už pomalu začíná vysychat. V posledních asi dvou letech se spíš soustřeďuji na to, abych své literární počiny dotvořil do přijatelné formy, a tak v počítači upravuji své různé texty a dělám z nich postupně malonákladové či jen xeroxované sborníčky. Taky pět celotáborových her pro děti, které mi později vyšly i tiskem. Hodně práce mi dalo dotvoření toho klukovského románku – naštěstí tady jako “doping” působil fakt, že po mně internetový magazín eKamarád chtěl každý týden jednu část, takže jsem se do toho pustil a doufám, že dílko zdárně dodělal. Bude to zase ale jen takový samizdat či bibliofilie v několika málo kusech pro nejbližší kamarády…

     Roy: Co bylo tvým největším literárním počinem?

     Řešetlák: Asi vydání vázané knihy o dvě stě stranách “Slovník českých autorů knih pro chlapce (a nejen pro ně)”, kterou jsem po mnohaleté práci vytvořil napůl se svým přítelem Tomášem Studenovským – Medvědem. Kniha vyšla před dvěma roky v nákladu 1200 výtisků, ze kterých se ale ještě 200 kusů nakladateli nepodařilo prodat. V podstatě nás sponzoroval, já i Medvěd jsme mu za to vděční. Dostali jsme ale spoustu krásných dopisů jak od samotných autorů, tak i od těch, které klukovské knížky zajímají. Proto jsme o rok později, už jako počítačový samizdat, pro tyto fanoušky připravili “Úpravy a dodatky ke Slovníku”, které zahrnuly další objevy v tomto žánru. Z těchto údajů je, myslím, i jasné, že mám doma rozsáhlou knihovnu, ve které je veliká část vyhrazena klukovských knížkám a dobrodružné literatuře. Je to zhruba polovina mé knihovny, která čítá téměř 5000 svazků. Mám ještě další rozsáhlé sbírky materiálů, které souvisí s woodcraftem, skautingem a trampingem, ale třeba i sbírku numismatickou, videotéku, gramofonové desky, fotosbírku atd. Pro ilustraci jen uvedu, že když jsem se oženil, musel jsem přikupovat nábytek, aby si moje žena měla kam dát své věci… Trošku mi to poslední dobou leze na mozek, pravdou ale je, že už moje finanční situace není tak dobrá, aby se mé sbírky nějak výrazně dál rozšiřovaly… Ono by to asi ani už příliš ve dvoupokojovém bytě nešlo…

     Roy: Takže taky fotíš – tvoje snímky vyšly v několika časopisech, podílel jsi se svými sbírkami na několika výstavách, velký zájem byl vždycky o tvou foglarovskou sbírku fotek a materiálů, zvlášť teď, když Jestřábův archív je “uzamčený” v Památníku národního písemnictví. Sděl něco dalšího o těch proslulých sbírkách a taky o tom, co nejraději fotíš a kterých fotek si nejvíce ceníš?

     Řešetlák: Moje sbírky byly skutečně jedním z pramenů výstav např. ve strakonickém Muzeu středního Pootaví (skautská, indiánská a pak i trampská výstava), v Brně a v Praze na foglarovských výstavách, teď na červen se připravuje v Praze výstava obrazů a kreseb s dobrodružnou tématikou, kde se též nějaký ten obrázek z mých sbírek na čas nejspíš dostane… Mám z toho radost, že ty sbírky nejsou mrtvé a že mohou potěšit spoustu lidí…

     Cením si svých snímků Jestřába – jeden z nich se mu kdysi tak líbil, že si ho nechal vytisknout v tiskárně jako upomínku pro čtenáře – též i fotografií dětí, zvlášť když se mi podaří vystihnout, co jsem měl fotkou na mysli. Ale platí to, co už jsem jednou konstatoval, mých aktivit valem ubývá, někdy se cítím velmi, velmi unavený… Je to asi k nevíře, ale padá na mě i určitá tíha osamělosti a zmaru – v podstatě nikdo z mých blízkých se o moje aktivity a sbírky nezajímá, jsem zvědavý, kdo to po mně jednou zdědí… Rád bych, aby mě i po té padesátce potkalo ještě něco, co by mě vytrhlo z počínající letargie a pesimismu… Bojuji s tím, jak se dá, důkazem budiž i tento rozhovor… Díky za něj!