Zdeněk zastavil Míšu na chodbě. Míša se s ním ale nechtěl bavit.

     "Já věřím Pavlovi stejně jako všem ostatním ve třídě, tak neblbni", řekl Zdeněk. "Tohle je důležité." Míša šel se Zdeňkem stranou a Zdeněk mu řekl svoje podezření. Míšu to zarazilo a nejprve to odmítl. Nakonec ale uznal, že nikdo jiný k tomu důvod mít nemůže. Další hodinu teda Marka sledovali oba. Míšovi se ale vůbec nepodařilo se setkat s Markovým pohledem. Tak si na něj počkali na záchodě. Míša začal přímo otázkou, co ví Marek o tom prstýnku. Marek řekl, že nic, ale bylo na něm vidět, že lže. Ani Míšovi ani Zdeňkovi se nepodíval do očí. Míša šel teda rovnou k věci a zeptal se: "Proč jsi to udělal?"

     Marek se rozbrečel. Nakonec přiznal důvod. Zdeňkova domněnka byla správná.

     "Takže jdeme za Pavlem", řekl Míša.

     "On mě zmlátí", bál se Marek.

     "Myslíš, že by nebyl v právu?", zeptal se Zdeněk.

     Marek se vybrečel, sebral odvahu a šel se Pavlovi omluvit. Překvapilo ho, že Pavel nemá vztek. Pavlovým hlavním pocitem byla ale úleva, že to už na něm není.

     "Teď ale musíme ještě za Bartošem", řekl Zdeněk. Tam se Markovi pochopitelně taky nechtělo, ale co se dalo dělat.

     "Zavolám k vám teda odpoledne domů", řekl Pavlovi, "asi tak kolem šesté."

     "Už volá", řekl a zvedl sluchátko. "Pavel Novák", představil se. "Dobrý den pane učiteli, voláte právě včas. Já vám předám tatínka." Podal tátovi sluchátko a oddechl si.

     Ve středu byla učitelka Špetová nemocná. Hudební výchovu suploval učitel Bartoš a pouštěl dětem gramofon. Pavla to moc nebavilo a tak se rozhodl, že si při hodině napíše dopis Radkovi. Měl s sebou jeho poslední dopis.

     "Ahoj Pavle, máš pravdu, že sis dal s tou odpovědí na čas. Říkal jsem si, že buď tam máš tak dobré kamarády, že ani nemáš čas psát dopisy a nebo, že ti je tak zle, že na to nemáš náladu. To druhé jsem ale zavrhl, protože jak Tě znám, tak to bys asi napsal a svěřil se.

     Mě se už chodí líp. Rodiče se rozvádějí, vypadá to, že zůstanu jen s tátou. Matku už nechci ani vidět. Dobře, že máš ve třídě rozumné spolužáky. Snad Ti uvěří i třídní, když tak napiš a já mu napíšu, jak to opravdu bylo. Moc se rozmýšlím, jestli mám chodit do pionýra. Posledně jsem jim řekl, že s lidma, kteří nevěří mému kamarádovi, nechci mít nic společného. Někteří už uznávají, že neměli pravdu a že by se Ti měli omluvit.

     Jinak tu není nic nového. Docela se mi po Tobě stýská. Rád bych taky poznal Míšu. Kdybys s ním někdy přijel do Bělé, bylo by to fantastické. Až bude táta rozvedený, mohli byste spát u nás. Já s těma nohama těžko někam do konce školního roku pojedu. Ahoj Radek"

     Pavel začal psát odpověď:

     "Ahoj Radku, s Míšou Tě zkusíme navštívit. Míša je pro a taky by Tě rád poznal. Třída je fajn, i když jsem se teď málem dostal do maléru a třída mi nevěřila. Míša se za mě hádal jako lev a nakonec pomohl Zdeněk, který našel viníka. To je ale delší historie, takže Ti to povím, až se uvidíme.

     Jinak je to tu dobré. Díky Míšovi už znám nejbližší okolí, jezdíme spolu na kolech..."

     "Tak takhle posloucháš gramofon", vyrušil Pavla učitel, který stál nad ním. Oba dopisy Pavlovi zabavil.