Historie Knoflíkové kopané

Nejpopulárnější hra na světě - fotbal - má i velice mnoho stolních podob. Knoflíková kopaná je jednou z nich a podle našeho názoru je jednou z nejdokonalejších napodobenin této kouzelné hry. Říkáme kouzelné proto, že nejspíš oplývá jakýmsi magickým nábojem, jelikož jí dokážeme být přímo zhypnotizováni. Protože nás zajímá natolik, nespokojili jsme se jen s jejím samotným provozováním, ale chtěli jsme i objasnit něco z její historie.

     Vývoj této hry není tak jednoznačný, jak se na první pohled může zdát. Abychom mohli lépe objastnit vývoj knoflíkové kopané, je třeba se zmínit i o podobných stolních hrách, které vznikaly na podobných či stejných základech.

     BILLIARD HOCKEY - ŠPRTEC
     I v dobách Rakouska-Uherska existovala hra lidově nazývaná šprtec. Při této hře se snaží hráči malými hokejkami ovládat hrací figury - dřevěná kolečka - na hrací ploše. Zde se pak snaží těmito figurami dopravit o něco menší dřevěné kolečko do branky soupeře. Hrací plochu tvoří dřevěná deska opatřená mantinely a dvěmi brankami. Již se nám asi nepodaří zjistit, jaká byla první přesná pravidla, ale zato víme, že se tato hra především od konce 60. let 20.století začala prudce šířit v Brně a jeho okolí. Sami ti, kdo šprtec začali hrát, vyprávějí, jak si první hřiště vyrobili sami v kroužku dovedných rukou, zhotovili první branky a hokejčičky a maminky jim uháčkovaly autenticky vyhlížející brankové sítě. Hra je natolik pohltila, že si ji nechali i patentovat. V roce 1991 pak příznivci této hry vytvořili Československou unii hráčů stolního hokeje a poté dokonce sehnali i oficiálního výrobce hracích pomůcek.
      Dnes již hraje po celé České republice tuto hru skoro tisíc lidí. Hrají se soutěže družstev i jednotlivců, pořádá se mnoho turnajů ba dokonce se šprtec představuje v roce 1992 i v mezinárodní soutěži. Na této mezinárodní scéně se objevil vedle jiné stolní hry tzv. Stiga-game, což je známý táhlový hokej.

     STOLNÍ HOKEJ
     Velice podobnou hrou šprtci je stolní hokej, který se hraje od roku 1966 v Týništi nad Orlicí. Nejprve tuto hru provozovalo několik studentů zdejší průmyslové školy, později v roce 1970 nad touto hrou převzal patronát SSM JITEX Týniště a organizoval ve stolním hokeji turnaje. Tato hra se v Týništi hraje dodnes a od roku 1998 dokonce pod oficiálním sdružením Federace stolního hokeje. Oproti šprtci se hra liší v počtu hracích figur na hřišti (šprtec 5+ brankář, stolní hokej 3 + brankář). Hlavním rozdílem je však, pomineme-li o něco menší hřiště a další drobné úpravy, že figury se neuvádějí do pohybu hokejkou ale cvrnkáním jako v knoflíkové kopané. Jinak hrací figury jsou též o něco menší než ve šprtci a navíc jsou z umělé hmoty stejně jako hrací puk.

     SUBBUTEO
     Hrou, která možná vznikla z jakési předchůdkyně knoflíkové kopané, je hra subbuteo. V roce 1929 si nechal Angličan W. L. Kellings patentovat stolní fotbal New Footy. První hrací soupravy byly velice jednoduché - kartonové figurky s gumovou podstavou proháněly po vojenské celtě, na které bylo hřiště vyznačeno křídou, korkový míč. Vše bylo samozřejmě zmenšeninou klasického fotbalu, figurky byly asi 3 m vysoké a hřiště bylo zmenšené v poměru 1 : 100. Protože o jeho hru byl ihned od počátku veliký zájem, začal ji vyrábět ve velkém. Až do 50. let se přesto hra prodávala pouze na dobírku.
     V roce 1947 ornitolog Peter Adolph vyvíjí své vlastní plastické figurky a výsledek je pozoruhodný a Adolph nakonec pojmenovává svou hru subbuteo. Použil části latinského názvu ptáka ostříže. To je také důvod proč často bývá označován jako vynálezce této hry. V subbuteu se také začínají konat první soutěže. Nejstarší pravidelnou souteží je belgická liga, která se hraje již od roku 1946, německé mistrovství od roku 1962, rakouské od roku 1974 atd. Vznikají národní svazy subbutea a pořádají stejné soutěže jako ve velkém fotbalu - ligu, poháry, turnaje. Začínají se hrát také mezinárodní soutěže - nejdříve poháry mistrů (hrané jako kontinentální poháry), a světové poháry (od roku 1964) od roku 1980 i kontinentální mistrovství a od roku 1990 mistrovství světa. Pravidla subbutea vycházejí z pravidel velkého fotbalu.
     V roce 1992 dorazilo subbuteo i do České republiky a v listopadu téhož roku byl založen Svaz subbutea České republiky. V současné době se subbuteo hraje po celém území naší republiky, především v Praze, Chomutově, Uherském Hradišti, Pardubicích a vznikají nové týmy i v jiných městech.
     O vážnosti, které se subbuteo těší, svědčí nejen to, že byla zaslána žádost mezinárodnímu olympijskému výboru o zařazení subbutea do programu olympijských her, ale také fakt, že ve světě spolupracuje s takovými firmami jako je Adidas nebo Umbro. Subbuteo si ve světě získalo i řadu patronů jako jsou Bobby Charlton, Bobby Moore, Uwe Seeler, Gert Müller nebo Paul McCartney. U nás se o hru zajímá například známý bývalý fotbalista Ladislav Vízek.

     KNOFLÍKOVÁ KOPANÁ U NÁS
     První oficiální zmínku o knoflíkové kopané na našem území máme zatím z dopisu Vladimíra Polejeho, jenž v roce 1993 napsal do deníku Expres: "Z vyprávění mého strýce vím, že koncem 20. let se jeho otec, který vlastnil malou krejčovskou dílnu, odkud si staré nemódní knoflíky brával jako své hráče, této zálibě s kamarády věnoval."
     Naopak od pana Vladimíra Krumphanzla, který svého času právě o knoflíkové kopané psal v deníku Expres pravidelně, jsme se dozvěděli, že tato hra v období mezi 1. a 2. světovou válkou byla oblíbenou zábavou dětí na dobříšsku.
Jistá paní Studená z Brna vzpomíná, jak v době, kdy navštěvovala základní školu někdy kolem roku 1946, cvrnkanou hráli na rýsovacích prknech, které se v té době používaly na předmětu rýsování. Ve stejné době se na školách delší dobu hrávala na školních lavicích takzvaná desetníková cvrnkaná, kdy se místo knoflíků používaly mince. Větší mince představovaly hráče, menší "desetníky" pak míč.
     O jedné z verzí knoflíkandy mluví i Vladimír Novák ve svém dopise, který byl též uveřejněn v deníku Expres: "Knoflíkovou kopanou jsme hráli celá parta ve stáří od dvanácti do osmnácti let, protože můj bratr byl o pět let starší a ti větší nás "prťousi" brali až tehdy, když zjistili, že je také občas porazíme. Hráli jsme na hřišti o rozměrech 120 x 80 cm, mantinely asi 1,5 cm vysoké a branky ze svářecího drátu potažené gázou a uvnitř byl závěs pro tlumení zvláště tvrdých střel. Knoflíky jsme používali zásadně dámské s rovným povrchem, aby se na ně daly nalepit dresy. Mužstvo se skládalo z brankáře a pěti hráčů. Knoflíkové kopané jsme věnovali prakticky celý volný čas."