Postoj státu a společnosti k nekriminálním pedofilům

Téma postoje k tomuto problému už bylo před časem okrajově zmíněno při rozhovorech se sexuoložkou MUDr. Fifkovou. Dnes se na něj podíváme trochu více do hloubky.

     Jak jsme již několikrát zkonstatovali v článcích, ale i diskusích k nim, těžko kdy zjistíme, kolik lidí má pedofilní sklony, protože většina lidí je skrývá, nikdy se neprojeví a nikdy zákon nepřestoupí. Dnes tedy budeme diskutovat o vztahu a postoji k těmto lidem. Co k tomu na úvod říká Rosťa?

     Většina pedofilů není pro děti nebezpečná. Kromě těch, kteří je nezneužívají a dokonce převládají, bych k nim přiřadil i ty, kteří tak sice učinili, ale dětem zdravotně, psychicky a výchovně neublížili (zneužití omezili na obnažování, mazlení, doteky na genitáliích bez soulože a nucení, následků). Děti neohrožují, takže jejich pronásledování státem i společností, zákaz styku s dětmi nejsou na místě, když se jim věnují spíše pozitivně. Sexuologická vyšetření těch, kteří s dětmi chtějí pracovat vhodná jsou, ovšem samo zjištění pedofilních sklonů by nemělo znamenat negativní posudek, důležité je také zda mají hodnou nebo zlou povahu. Bude-li hlavní skautský vedoucí vědět o sklonech podřízeného, bude jej kontrolovat a pedofil sám se bude ovládat, aby neměl problémy. Dětem je to dobré říci, až když dotyčného poznají a spřátelí se s ním, aby se jej zbytečně nebály. Rodiče by jim ale mohli zakazovat chodit do oddílu, pro jejich vstřícnější postoj je důležité vyjádření ředitele školy a hlavního vedoucího, ale samozřejmě také přehodnocení celkových postojů společnosti vůči pedofilii.

     Mlsoun má k těmto názorům poměrně dost výhrad:

     "Souhlasím s tím, že většina pedofilně orientovaných lidí se umí ovládat a tudíž nejsou nebezpeční. Jejich vztah přetrvává v platonické formě a jejich sklony většinou ani nikdo nepozná. Dokonce si myslím, že mohou nastat případy, kdy si je sami plně neuvědomí. Důvod jsem již zmiňoval. Slyší kolem sebe, že každý pedofil je zločinec a protože sami dětem neubližují, ani je nezneužívají, za zločince se nepovažují a proto si tyto sklony nepřipustí.

     Model sexuologických vyšetření všech lidí mi připadá utopistický a je ve zjevném rozporu s listinou lidských práv. Údaj o sexuální orientaci je velice citlivým údajem a jen těžko lze zabránit jeho zneužití. Druhým důvodem je, že by na to zcela určitě naše zdravotnictví nemělo peníze. Vyšetření by muselo být důkladné, aby znemožnilo skrývání sklonů a přetvářku. Navíc sexuální orientace nejsou vždy jasně vyhraněné, takže takové vyšetření by nebylo jednoduché. Tuto skutečnost by ještě komplikovalo to, že každý dospívá jinak rychle, takže by ji ani nešlo zautomatizovat na určitý věk, jako se to např. dělá při některých očkováních. Byl by třeba individuální přístup. A ten je samozřejmě dražší.

     Vzhledem k tomu, že žijeme v demokratické společnosti, tak mi připadá policejní registrace zcela absurdní. Automaticky totiž předpokládá, že každý člověk s pedofilní orientací je potencionálním zločincem. Deviací je daleko více a přesto se nemluví o jejich sledování. Nejsou například nebezpečnější sadisté? I když to není bráno jako samostatná sexuální orientace, sexuální podtext tam bývá a záleží potom s jakou sexuální orientací je to v kombinaci. Variant tady může být mnoho, včetně bisexuálů. Ostatně ani sama sexuologie nemá ve všem zcela jasno a na bisexualitu jsou mezi lékaři odlišné názory. Někteří sexuologové ji považují za samostatnou sexuální orientaci a jiní zase ne.

     Hlavní problém je myslím v postoji veřejného mínění a v celkové osvětě. Je nutno také počítat s vývojem, což třeba ukazuje případ Mocka, kdy člověk, který ubližoval z neznalosti a bylo mu odporně pomoženo, dokáže nyní působit pozitivně. A co mu pomohlo? Jak sám píše, v prvé řadě důvěra a přátelství kamarádů a potom rada odborníka. I toto je ale samozřejmě individuální věc, protože záleží na inteligenci a povaze onoho člověka. Mocek beze sporu inteligentní je a sám měl vůli své problémy řešit."

     Já posuzuju dospělé podle toho, jak se ke mně chovají a je mi jedno, jakou mají sexuální orientaci. Jestli mě má někdo rád a vzruší ho třeba, když mě podá ruku, tak to mě myslím ublížit nemůže. Jemu to může maximálně pomoct. Kdyby se přede mnou ale někdo nevhodně obnažoval nebo mě osahával, tak to by mě vadilo."

     Rosťa oponuje názorům takto: "I nejmírnější zneužití mohou ublížit, to jsem sám uvedl. Když jsem psal, že pedofilům kteří neubližují, by se práce s dětmi neměla zakazovat, tak v případě mírných zneužití jsem měl na mysli pouze delikventy, jejichž čin na dítěti skutečně nezanechal žádné zřejmé zdravotní, psychické, výchovné následky (i když trauma může být skryto pod povrchem a projeví se třeba až s časovým odstupem, jak připomněla MUDr. Fifková). Pokud se pedofilní pachatel mírného zneužití po absolvování trestu zajímá o práci s dětmi, nemělo by se mu bránit bude-li pod dohledem nadřízených, kolegů a rodičů, protože neměl v úmyslu ublížit.

     Uvědomí-li si mladí lidé, že jsou jiní než ostatní, bývají zmatení, dezorientovaní, často se pokusí o sebevraždu, devianti ale mají mnohem více problémů, než např. homosexuálové. Často se nechtějí vzdát toho, co je láká (když sami neumí najít jinou možnost sexuálního uspokojení), takže se bojí odhalení. Názor, že až se pedofilie dočká stejné tolerance jako homosexualita (nemluvím zde o toleranci zneužívání), všichni pedofilové sami vyhledají odbornou pomoc, je tedy utopičtější než plošně prováděná sexuologická vyšetření. Ta bude v brzké budoucnosti (díky možnostem jaké přinese genetika) možné bez větších nákladů provádět odběrem krve při běžné lékařské prohlídce (i před pubertou), protože odlišné sexuální preference jsou zakódovány v genech. Každému takovému člověku tedy bude možné pomoci vyrovnat se se svým problémem, najít své místo ve společnosti a naučit se žít bezproblémově jak vůči okolí, tak vůči sobě. A to právům a svobodám občanů neodporuje.

     Ani v policejní registraci nevidím diskriminaci (ostatně se o ní hovoří na mezinárodních konferencích o boji proti pohlavnímu zneužívání dětí, i když jde především o registraci těch, kteří tento delikt již spáchali). Je-li svědomí pedofila čisté, rád se podvolí, když to pomůže dětem (větší možnost odhalení totiž mnoha lidem zabrání spáchat na nich nějaký zločin). Proč by se tomu bránil? Nečinil by tak třeba proto, že chce zneužívat a bojí se dopadení? Pedofilovi, který s dítětem chce hlubší vztah, ne pouhé přátelství, by potvrzení, že absolvoval terapii a že o něm ví dokonce policie, pomohlo překonat odpor rodičů dítěte a svého okolí (“Policie by přece nikoho nebezpečného nenechala volného!”). Pedofil stejně nemůže žít úplně tak, jak by chtěl, musí se vzdát svých sexuálních tužeb, aby nepřekročil zákon a neubližoval dětem, šlo by jen o další mírné omezení. Já osobně bych se registraci nebránil.

     Souhlasím ale s Mlsounem, že lékařská a policejní data mohou být zneužita. V některých zemích byla zveřejněna jména pedofilů a ti pak byli lynčováni rozvášněným davem. I hodní."

     A co k tomu Mlsoun?

     "To, že se kdy dočká pedofilie stejné tolerance jako homosexualita, mi připadá jako utopie. Tomuto totiž brání postoj některých pedofilně orientovaných lidí, u kterých bude prvořadý jejich sexuální chtíč. Asi by nebyl problém s tolerancí platonické pedofilie, protože zde ani odborníci sexuologové nezastírají pozitivní vliv, kteří tito lidé mohou mít.

     V každém případě bych s tolerancí nikdy nešel za hranici platonického vztahu, protože slova žádné zřejmé zdravotní, psychické, výchovné následky mě neuspokojují. Vadí mě tam to slůvko zřejmé.

"V podstatě se shodneme: styku pedofilů s dětmi sice nebrání stát svými zákony, ale intolerantní společnost ano, což je nutné změnit. U následků jsem slovo zřejmé použil kvůli možnosti vzniku těch skrytých, ale protože pachatel mírných zneužití jistě není stejný jako delikvent násilný a navíc již potrestán byl, proč jej ještě trestat zákazem styku s dětmi, který v praxi navíc často pokračuje i po soudem stanovených “několika letech”? Stát by asi opravdu toleroval nanejvýš pedofilii samu a její bezproblémové projevy (práci pro děti). Společnost stále bude intolerantní (její část dosud odsuzuje i homosexualitu). Ale kvůli intoleranci mnoho pedofilů potřebnou odbornou pomoc dobrovolně nevyhledá (bojí se prozrazení). Člověk, který až při preventivním sexuologickém vyšetření zjistí, že je pedofilem, se většinou nezmění tak, že děti začne zneužívat, dosud totiž obvykle působil pozitivně a navíc ono vyšetření umožní jeho výchovu. I v otázce policejního dohledu se shodneme – zvýšila by se odhalitelnost pachatelů, která by mnohým lidem preventivně bránila spáchat něco hrozného, ale hrozilo by zneužití dat, odsunutí pedofilů do role potencionálních zločinců, nebo že i delikvent jehož čin nijak neublížil, by vyhrožoval, že dítě zbije, prozradí-li něco. Dohled by se tedy měl týkat těch pedofilů, kteří zákon překročili."

     Dost jsme toho zřejmě vyřešili, ale zbývají ještě další otázky. Tak se k tématu vrátíme ještě za týden. Ostatně zbývá ještě hodně nedořešených otázek. Jak je to tedy s policejní registrací pedofilů a s povinnými vyšetřeními? Byly by přínosem? Nemohly by se naopak obrátit proti nám? Je společnost schopná pedofilně orientovaným lidem nějak pomoct? Pokud ano, jak? Jak bylo naznačeno, asi půjde pomoct pouze těm lidem, kteří budou ochotni spolupracovat. Vedle odborníka tedy asi musí být i důvěra tomuto odborníkovi. Je toho schopna tato společnost docílit? Myslím, že příště máme opravdu ještě o čem diskutovat.