V bouři

O jednom malé dobrodružství na jednom výletě s dětmi.

     Březovka je nádherná chaloupka nad pastvinskou přehradou. Stojí uprostřed malého březového lesíka. Je tam veliká stodola a kolem je pusto a prázdno. Jenom na loukách kolem bučí v létě krávy a v chalupě, která stojí kousek pod břízami se čas od času objeví majitel. V té dolní chalupě se stala před 20 lety rodinná tragédie. Uprchlí ruští vojáci tam postříleli celou jednu rodinu. Možná i proto má Březovka, jako sousedka, hlavně v jasných měsičních nocích, podivný tajemný nádech.

     Jezdili jsme tam se Salesiány téměř pravidelně. Já jako kluk a pak jako vedoucí. Jednou jsme se vypravili na tradiční dvoudeňák. Podle toho, jak se kdo cítil a kolik mu bylo, udělali jsme tři party. Nejodvážnější měli projít pomalu celé Orlické hory a nejmladším stačilo kousek po hřebenu. Cíl, společný pro všecky, byl kousek od jednoho indiánského tábora, který jsme měli v noci přepadnout. Vedl jsem střední kluky, takže takový dvanácťáky. Dovezli jsme se autem k jednomu úpatí pořádnýho kopce, zapíchli auto u silnice a vydali se cestu do krpálu. Sluníčko hřálo a my stoupali výš a výš. Skončily poslední domky a najednou padla mlha. Kolem nás se během chvilky udělalo šedivo a začalo pršet. Strašně se ochladilo a spustil se bengál. Z nebe padaly obrovské studené kapky, smýchané s kousky ledu, do toho kolem nás šlehaly blesky a hřměly nám přímo u uší. Dostal jsem strašný strach.

     Věděl jsem, že pár set metrů pod námi je krásně a teplo. Kluci ale řekli, že chtějí jít dál. Úplně promočení jsme se plazili vichrem a gejzíry vody. Když se před námi objevil malý betonový bunkr, rychle jsme do něho zapadli. Ukázalo se, že už tam pár lidí je. Byli to nějací borůvkáři, kteří si s deštníčkem vyrazili do lesíka. Za chvilku se rozjasnilo a sluníčko mrklo na zmrzlé kluky. Vylezli jsem ven, vyměnili svršky, snědli pár borůvek a pokračovali dál.

     Dodnes na to vzpomínáme. Mám rád tyhle okamžiky, kdy se parta nejvíc semkne a všichni jsou si tak blízko. Najednou jsou všichni bráchové a jeden je za všecky. Jako mušketýři! I když se mi tenkrát sevřel zadek, vím, že tyhle chvíle jsou v mém životě nejcennější.