Tajemství klubů SKSK ČR

Většina lidí si asi pod pojmem klub představí spíš noční nebo večerní kluby pro dospělé. Slovo klub má ale i jiný význam. Od něj je např. odvozeno i slovo klubovna.

     K dnešnímu povídání o malých dětských klubech jsem si pozval tři hosty. Budeme se bavit o klubech našeho Sdružení klubů správných kamarádů ČR a to konkrétně o klubech z 1. a 2. středisek Bratrstvo a Tuláci. Kluby máme samozřejmě i v dalších střediscích, ale ty pracují spíše oddílově. Kluby v pravém slova smyslu jsou právě v těchto dvou střediscích.

     Mými hosty jsou Vašek Fabián, který je vedoucím 1. střediska Bratrstvo a který to vlastně všechno začal. Dalšími hosty jsou Lukáš Jeřábek, který je vedoucím 2. střediska Tuláci a jeho zástupce Mlsoun. Všichni tři mají z prací obrovské zkušenosti a mají na ni dva různé pohledy.

     Jak to vlastně všechno vzniklo?

     Lukáš: Vzniklo to vlastně ještě před vznikem SKSK ČR. S první myšlenkou přišla čtveřice kluků, tehdy v 1. až 3. třídě - Praotec, Tesák, Písmák a Míša. Oni si udělali takovou malou partu, která ale byla v podstatě klubem, protože si ji pojmenovali Bratrstvo, založili si kroniku a měli i svoji klubovou pokladnu. Vše tenkrát vedl Praotec, zastupoval ho Tesák (oba třeťáci), kroniku psal Písmák a o pokladnu se staral Míša. K této malé partě, či spíše klubu, se postupně připojovali další kamarádi, protože kluci měli dobré nápady.

      Vašek: No a tady se právě objevuje moje role. Jejich spolužáci byli i moji synové Michal, Pavel a Martin. Ti se do party také přidali. Měli k podobné činnosti vztah, protože jsem s nimi jezdil každý druhý víkend někam ven, podle počasí na jeden den, ale občas i na celý víkend. Tak se stalo, že kluci se zeptali, jestli by jednou s námi nemohla jet celá parta.

     Bratrstvo toho dělalo hodně, ale na výlet někam dál nemohlo, protože je nepustili rodiče. Proto tuhle možnost uvítali a já byl pro. S větším množstvím dětí jsem měl zkušenosti, protože jsme před tím několik let vedl na Moravě oddíl Šlépěje.

     Mile mě překvapilo, že kluci přicházeli sami s nápady, jak se zabavit. S radostí přijali i hry, které jsme si pro ně připravil já. No prostě výlet to byl skvělý a ani chvíli jsme se nikdo nenudil. Ani jsme všechny hry nestihli zahrát. A tak se zrodil nesmělý dotaz, jestli bych jim nemohl dělat patrona. Já souhlasil.

     Moje role patrona ale byla spíše v pozici pomocníka a rádce. Nechtěl jsem jim zasahovat do věcí, které jsme viděl, že si dovedou vyřešit sami. To myslím i ono dost ocenili. Ostatně dlouho jsem na to nebyl sám, protože se parta rozrůstala a přibyli i Lukáš, Kuba a Marek Jeřábkovi a tak se druhou patronkou stala jejich máma Věra.

     Takže to bylo skoro už středisko, protože jak vím, kluci se rozdělili do dvou klubů - Tuláků a Poutníků.

     Vašek: Byly to vpodstatě dva hodně spolupracující kluby. Výlety a podobné akce byly společné, schůzky měli samostatné, ale čas od času si udělali i společnou schůzku. Já měl na starosti jeden klub, Věra druhý.

     A jak vypadaly tábory?

     Vašek: Tábory jsme samozřejmě připravovali společně. Na mě s Věrou byly organizační věci, program si z velké části připravovali kluci sami, zpočátku s naší pomocí. Měli jsme celotáborovou hru, kde jsme byli s Věrou v pozici nestranných rozhodčích. Ale i na jejím programu se kluci podíleli. Samozřejmě samotné úkoly jsme museli připravit my, aby je někdo z kluků neznal a nebyl ve výhodě. Kluci se ale podíleli na námětu.

     To bylo teda původní Bratrstvo. Pak vzniklo SKSK ČR a vy jste se stali zakládajícími členy. Tehdy jste si založili i středisko, i když to v té době nebylo povinné. Vyhovovalo to ale vaší struktuře činnosti.

     Vašek: Model SKSK ČR je podle mě ideálním modelem pro kluby. Ostatně na struktuře jsme se samozřejmě také podíleli. Před tím jsme byli vpodstatě klubově pracující oddíl v odboru turistiky TJ Jižní Město - Chodov a později v KČT.

     Kluci ale odrůstali. Pak došlo ještě k neštěstí a pár kluků zahynulo. Středisko přesto neskončilo. Jak jste to dokázali?

     Vašek: Ta to byly nyní velká zásluha kluků, kteří toho už poměrně dost uměli. Nejaktivnější tady byli Lukáš s Mlsounem, kteří začali vyhledávat nové kluby z dětských part. O tom by ale spíš mohli říct něco oni.

     Mlsoun: V té době jsme se odstěhoval z Prahy a v mém okolí jsem viděl tři party. Každá v jiné vesnici. Celkem mi připadalo, že se nudí. Měl jsem možnost s nimi prohodit pár slov a tak jsme se domluvili, že klubová činnost by jim vyhovovala a pomoc dospělého, který by se jim moc nevměšoval do činnosti, ale spíše jenom pomáhal a zabezpečoval vzdálenější a vícedenní akce, by přivítali. Tak vznikly první tři kluby - Bobři, Medvědi a Zálesáci. Všechny postupně převzali tradici původních klubů, které již pod těmito čísly i názvy v SKSK ČR pracovaly, ale zanikly.

     Tady bych doplnil, že Bobři a Medvědi byly kluby, které byly současně družinami mého skautského oddílu Tuláci. Tento oddíl ale posléze zanikl. Zálesáci ještě nějakou dobu přetrvali, ale protože kluci odrostli, tak také nakonec zanikli. Ti byli vedeni více klubově.

     Lukáš: Mlsoun položil základ pro nové středisko a tak když se uvolnilo středisko Tuláci, kde byly tři zmíněné kluby, tak jsme převzali i toto středisko. Protože Mlsounovi v té době nebylo ještě 18 let, stal jsem se jeho vedoucím já, což mi už zůstalo.

     Byly v té době nějaké problémy? Nebo šlo všechno hladce?

     Mlsoun: Drobné problémy byly, protože jsme se vše teprve učili. Bratrstvo byla jednolitá parta. Tady ale byly tři party z třech sousedních vesnic a mezi nimi byla rivalita. Kluci se mezi sebou prali, což se mi nelíbilo. Zvládl jsem to, až když se nám rozjely další kluby a objevil se Zorro. Ten mi pomohl tím, že vyhlásil Tulácko-bratrskou úmluvu přátelství. Některé její metody byly sice trochu drsnější, ale vše učinkovalo. Kluci pochopili, že středisko musí držet pohromadě a opravdové rvačky už přešly spíše v zápasení z legrace. Lukáš v té době přišel s nápadem zavést do střediska hodně úpolových her. To zabralo, kluci při nich vybyli energii a začali se kamarádit i mezi kluby.

     Lukáš: Začali jsme tady budovat strukturu, která byla mi pro nás celkem nová. Snažili jsme se být klukům co nejblíže a nemít od nich příliš velký odstup. Aby nás nevnímali jako dospělé, ale jako starší kamarády. To se myslím povedlo. Napomohly tomu nejrůznější tradice, ale i klubové a střediskové hierarchie, které samozřejmě respektují zákony part, z kterých tyto kluby vznikly.

     Z povídek, které vyšly v Kamarádovi ale může čtenář nabýt dojem, že činnost těchto klubů byla hodně drsná? Jak jste se k tomu postavili?

     Mlsoun: Zpočátku tomu tak bylo. Platily zde tvrdé klukovské zákony. Ty ale velmi rychle ustupovaly ve vztahu mezi kluby a uvnitř klubů. I když i tady platilo, že netrestal patron, ale kluci sami. Oni sami si odhlasovali, jestli ta či ona věc zaslouží potrestat a jak. Pozor si museli dávat i patroni, kteří byli součástí střediska. I oni mohli být potrestáni.

     Jinak to, co máš asi na mysli, se týká nejspíše některých článků v Kamarádu, které vychází nyní i v eKamarádu. Tento vztah platil vně naše kluby, např. vůči partě Zbojníci a podobně. Patřil i do metod Tulácko-bratrské úmluvy přátelství. I tyto vazby se postupně otupovaly a civilizovaly, ale pomaleji.

     Lukáš: Vyvrcholením civilizace těchto vztahů podle mělo bylo to, že kluci dokázali přijmout kluky ze Zbojníků mezi sebe a skamarádit se s nimi. Parta Zbojníci měla problémy. Nejprve s okolím a to nejdříve s dětmi. Ty byly řešeny tak, jak je v některých povídkách popsáno. Pak začaly vznikat problémy s dospělými, které přerůstaly, až je řešila policie. V té době jsme se už ale s Mlsounem snažili aspoň část kluků ze Zbojníků podchytit. Začaly se tu teda pomalu formovat malé podparty, z nichž některé se postupně od velké party Zbojníci trhly a založily si svůj klub. Takhle k nám přešlo asi třicet klubů, protože Zbojníci byli hodně velký. Některé kluky to myslím zachránilo před výchovným ústavem. Za některé jsme se museli více přimlouvat. Dostali odklad a protože se v klubu osvědčili, tak nakonec do výchovných ústavů nemuseli.

     Jak to ale sami zvládáte? Z původního Bratrstva vás nakonec moc nezbylo a klubů máte nejmíň čtyřicet?

     Lukáš: Samozřejmě sháníme vhodné patrony v okolí. Mnohde pomůžou starší sourozenci, kterým už bylo 18 let. Někde pak jiní dospělí nadšenci, v některých případech i učitelé.

     A jak zapadnou tito patroni do vaší struktury? Pomalu začíná vznikat generační rozdíl, třeba mezi Vaškem a nejmladšími klubaři.

     Vašek: To je pravda. Já už stojím spíš tak trochu nad, jako jakýsi "moudrý stařešina". Spíše se tedy starám o patrony. Nepůsobím tedy většinou přímo. Patroni jsou většinou ve věku do 25 let, někteří vyjímečně starší. Něčím podobným už ale většinou prošli a tak pro ně není problém se přizpůsobit.

     Mlsoun: Tady jde hlavně o to, aby se naučili zapadnout do tohoto kolektivu. Autorita tu totiž není dána věkem, ale zásluhami a pak samozřejmě přirozenými vůdcovskými schopnostmi. Patron nesmí usilovat o to, být hlavní autoritou v klubu. Tou musí být vedoucí klubu, tedy dítě. Patron působí nepřímo. Musí tedy mít autoritu u vedoucího klubu a sám podporovat jeho autoritu. Je to tedy něco, co se odlišuje od struktury oddílu. Tam je nejvyšší autoritou hlavní vedoucí a autorita jde níže.

     U nás má třeba Vašek přirozenou autoritu, protože kluci si uvědomují, že naše střediska jsou vlastně díky němu. Kdyby nás to vše nenaučil, tak by jsme teď nemohli patronovat kluby. Vašek sám ale nestojí v pozici, aby chodil, mentoroval, odměňoval a trestal. Občas ale projde a poradí.

     Lukáš: Jsou tu prostě vazby, které mohou někomu na první pohled připadat nepochopitelné. Patron ale jde především příkladem a pak pomáhá nenásilnými radami. Někteří patroni dokážou zcela s klubem splynout, jako např. Mlsoun či Stopař, které kluci vnímají jako jednoho z nich. Věk tady nemusí hrát roli. Plusem je to, když se patron nikdy nepovyšuje, nezdůrazňuje svůj věk a ani příliš nezdůrazňuje své zkušenosti. Když něco přestoupí, tak to přizná a je ochoten nést důsledky jako každý jiný člen klubu. Samozřejmě ze svého postavení určitá privilegia má, ale nesmí se to s nimi přehánět.

     Mlsoun: Prostě jsou určité zásady, které musí dodržovat i patron. Mezi ně patří přezouvat se do klubovny, chodit na akce včas, nezapomínat. Patron sice nemá večerku, ale ráno musí vstát s ostatními, pokud není vyjímečná situace a není předem dohodnuto jinak. Myjí-li si po sobě všichni ešusy, myje si je samozřejmě i patron. Samozřejmě, že i patron si uklízí. Toleruje se u něj sice nějaký ten malý organizovaný chaos ve věcech na program, ale osobní věci uklizené mít musí jako ostatní.

      Prostě dalo by se říct, že vaše kluby se vyznačují demokracií.

     Lukáš: Přesně tak. Každý zde má své místo se svými právy a se svými povinnostmi. Každý se o své místo musí sám zasloužit. Neexistuje zde žádná protekce. Patroni mají zvýšené pravomoci akorát v době nějakého nebezpečí. Jednou z jejich funkcí je, že zodpovídají za bezpečnost členů klubu. Proto se dá říct, že je tu určitá analogie mezi vedoucím v oddílu.

     Mlsoun: Programově je ale patron ve zcela jiné roli. Tady je hlavním šéfem vedoucí klubu a patron mu může poradit nebo pomoct.

     Vašek: Pro některé děti je to důležité v tom, že se mohou samy realizovat. Klub je mnohdy je přijatelný pro děti, které se odmítají podřídit autoritě dospělého a nebo jen okrajově. Něco jiného je pro dítě se podřídit v úzce specializovaném kroužku, kde se chce něco konkrétního naučit a něco jiného je to v klubu či oddílu, který je zaměřený všeobecněji, více ovlivňuje výchovně a zabírá dítěti zpravidla více času.

          Takže doufám, že jsme čtenářům alespoň trochu objasnili, jak fungují malé dětské kluby v SKSK ČR ve vašich střediscích. Názorné příklady práce, ale i vývoje, který jsme zde nastínili, můžete vidět v článcích z Kamaráda, které v současné době uvádíme.