Můj deník - 6. část.

Kam se to Roger Ramon Bertram dostal? Záhadám není konec, spíše začátek.

     Tajemná země.....

     Unavený a vyčerpaný jsem se schoulil na podlahu. po palubě jako vánek procházely usměvavé postavy a šaty jim šustily. Začalo mi být zima. Jen jsem na to pomyslel, jedna postava se ke mně shýbla a zabalila mne do svého pláště. Cítil jsem takovou lásku a dobrotu, že jsem z toho úplně oněměl. Ale nic jsem ani říkat nemusel. Ta krajina byla jen tichým krajem beze slov, kde každý věděl, aniž by se musel ptát, co ten druhý právě potřebuje. Ze všech těch podivně dobrých bytostí se valil jak gejzír pramen radosti a pohody. Bárka mezi tím připlula k jantarovému ostrovu a zakotvila. Postavy se vyhrnuly ven a procházely se po tržišti, kde si braly ovoce, zeleninu a všelijaké dobroty, ale nikdo po nich nechtěl ani halíř. Všichni na sebe byli vlídní, přívětiví a laskaví.

     A pak jsem uviděl toho kluka co večer šedivá excelence hodil do studny. Rozběhl jsem se za ním a plášť mi vlál jako svatební vlečka. Volal jsem, bouchal mu do zad, křepčil kolem něho jako indián, ale on mne neviděl ani neslyšel. Tehdy jsem pochopil, že jsem se ocitl v jiném světě, plném jiných lidí. Jak rád bych tu zůstal, ale bylo mi jasné, že tenhle svět není ještě přichystaný pro mne. Byl jsem moc rád, že ten kluk žije a že je šťastný a veselý, víc možná než dřív.

     Postupně mi docházela legenda zlatého grálu i legenda hradní studně na staroslavném Montséguru. Pomalu jsem rozuměl, proč je grál tak hledaný a vzácný. Jestliže totiž tento svět je tak pohodový, vezmeme-li si kousek na naši zem prosáklou nenávistí a zlobou, musíme se změnit. A možná, že zlatý grál je vstupem, bránou mezi naším světem a tímto.

     Procházel jsem se tržištěm a bral si dobroty, ale v puse jsem nic necítil. Žádná dobrota neměla chuť. Dobroty se mi v puse měnily v pouhý vzduch. V kašně na náměstí barevného města jsem nabral do dlaní vodu, ale osvěžil mne jenom vzduch. Všecko se měnilo v mých rukách jenom v nic. Dostal jsem z toho světa strach. Nikdo nevidí, že mám hlad a žízeň, že potřebuju něco na sebe. Asi do toho světa opravdu nepatřím. Když tu umřu, dostanu se do toho světa jako právoplatný občan. Vlastně neumřu, jen přeskočím z jednoho života do druhého. Ale já nechtěl ještě umřít. Přál jsem si najednou vrátit, přinést na náš svět zlatý grál a zkusit s ním přinést i kousek tohodle jedinečného světa.

     Smrtelníkům, kteří ještě neumřeli, se dává na vědomí, že mohou skočit bez bázně do jezera a potopit se. To je cesta k vám do světa.

     Již zemřelým se dává na vědomí, aby se v žádném případě nepotápěli, neboť hrozí nebezpečí obživnutí.

     Četl jsem ceduli několikrát zas sebou a pak se rychle rozhodl. Teď nebo nikdy. Už jsem se chystal ke skoku, když jsem si vzpomněl, že nemám grál. Jen jsem na něho pomyslel, objevil se na hladině jezera zlatoskvoucí grál. Musel jsem přivřít oči před jeho nekonečnou září. Určitě zářil víc jak na naší zemi. Skočil jsem do vody, popadl grál a potopil se do sluncem prohřáté vody. Uši mi zalehly vodou a já se propadal. Nějaký vír mne vtahoval do hloubky, až jsem se vynořil na hladině jezírka uprostřed lesíka. Narozdíl od sluncem vysmáté země tam na druhé straně, tady bylo zamračeno a padly jemné, ale dotěrné kapky letního mžení. Vysoukal jsem na travnatý břeh a zapadl do vysoké trávy.