Můj deník - 5. část

Roger se vrací na Montségur. Je to riskantní. Jak to dopadne? Chytnou ho?

     Zpátky na Montséguru.......

     Vyšplhal jsem se skalní soutěskou a vyšvihl se na kus hradby. Pode mnou se otevřelo nádvoří poseté mrtvolami. Uprostřed kousek od studny stála šibenice, na které se v jemném letním vánku houpalo tělo mého strýce. Občas se jeho hlava otočila a vytřeštěné oči se dívaly přímo na mne.

     Kdo mi řekne, kdo z vás je Roger, zařval muž a vytáhl od pasu dýku.

     Kluci se k sobě strachy přitiskli. Muž chytil za košili nejbližšího, co ho měl po ruce a postavil si ho proti sobě. Pak mu strhl košili a otočil ho zády k sobě.

     To není on, řekl ledově a jedním tahem mu podřízl krk a hodil ho do studně. Šílený jekot proletěl studnou a ztratil se někde v hloubi. Kluci se třásli a třeštili oči na muže.

     Sledoval jsem to divadlo a zvedal se mi žaludek. Strhl jsem si košili a seskočil na nádvoří. Mával jsem a křičel:

     Kde je grál, zasyčel excelence.

     Tady, ukázal jsem na váček na mém boku a pomalu ho odepínal. Excelenci blyštěly oči a mžikaly jako dvě světýlka divých bludiček. Možná ani nečekal, že ho ukořistí tak snadno a rychle.

     Kat ještě zkoušel pevnost smyčky a já se třásl zimou a napětím a možná i strachem ze smrti. Ze smrtí jsem se setkával snad každý den, ale nikdy ne s tak ukrutnou a drsnou. Bylo mi líto, že nemohu umřít jako staří kmeti rodu u jejichž lože jsme stávali a oni nám povídali o svém životě a žehnali nám do posledního dechu. Jejich smrt byla tichým přechodem z jednoho života do druhého. Bál jsem se rána, kdy mne postaví na dřevěnou stoličku a ovážou mi smyčku kolem krku. Představoval jsem si dlouhý čas umírání, než přijde osvobozující smrt, jak se budu dusit před pohledy cizích krvelačných vojáků. Zdálo se mi, že je odporný se dívat na smrt kluka jako já. A pak jsem se bál i toho, co bude pak, až vydechnu poslední kapku života.

     Dík, žes nám zachránil život. Teď ti to oplatíme. Je k tomu vhodná chvíle. Všichni chrní.

     Popadl jsem košili a chtěl vyběhnout k hradní soutěsce, kterou jsem prve přišel. Jenže na nádvoří se objevila hlídka s loučemi a pochodněmi. Nádvoří se v tu ránu ozářilo jako ve dne a výkřiky poplachu vyburcovaly celý hrad ze spánku. Chlapec se rozběhl pryč a táhl mne za sebou. Já jen mohl zahlédnout jeho tvář na mžik oka. Pamatoval jsem si, že to je někdo z pážat. Vytrhl jsem se mu a zmateně pobíhal po nádvoří a hledal únik. Kordon vojáků mne obklíčil ze všech stran a nastavená kopí se přibližovala na mou hruď. Přicouval jsem ke studni a pohleděl do černé nicoty pode mnou. Na prsou jsem ucítil první ostrý hrot. Vyskočil jsem na obrubeň a jedno kopí mi rozervalo kalhoty. Pak už jsem na nic nečekal a skočil po nohou do černočerné hlubiny, než se vojáci mohli vzpamatovat.

     Kolem uší mi šuměl vzduch a žaludek jsem cítil až v krku. Propadal jsem se stále níž a níž a několikrát se ve vzduchu otočil. Nakonec jsem po hlavě zapadl do studené vody. Dlouhými tempy jsem krájel vodu a hledal vzduch. Zapadal jsem stále níž a níž do vody. V hlavě mi hučelo a na uši mi tlačily tuny vody. Před sebou jsem uviděl světlo a náhle vystrčil hlavu na hladině teplého jezera. Plaval jsem po hladině průzračného jezera ozařovaného letním sluncem po jehož hladině pluly překrásné labutě a ještě krásnější bárky. Voda jemně šplouchala a jinak byl všude klid a ticho.Jedna bárka právě proplouvala kolem mne a byla tak blízko, že jsem se vyšplhal na její palubu.