Vtom vešel strýc. V ruce držel rozsvícenou louči.

     Vstávej Rogu, je čas jít, zašeptal.

     Vypálené znamení na zádech začalo pálit jako ďábel. Vyskočil jsem z postele a navlékl košili a kalhoty.

     Je čas jít Rogu, katapult je připraven....opakoval tiše strýc. Pohleděl jsem do jeho bílé tváře a nic nechápal.

     Sestoupili jsme do podzemí a stanuli v ústí malé, úzké, nízké chodby. Strýc mi pověsil na pásek u kalhot váček a postrčil mne do chodby.

     A ty...?

     Najednou se chodba prudce snížila a zúžila. Dostal jsem příšerný strach, že se tam zaseknu a nebudu moci ani tam ani zpátky. Až když mi do obličeje zavanul čerstvý vzduch a vůně pryskyřice, spadnul mi kámen ze srdce.

     Začínal jsem chápat. Určitě naši obránci provedli nečekaný útok a teď odráží nepřítele.

     Zavrtal jsem se do mechu a usnul.

     Lechtavé slunce mne probudilo a já ležel v malé jeskyňce na měkkém voňavém seně. U vchodu seděl muž v dlouhé černé kutně s dlouhými bílými vousy, které mu padaly až k pasu. Na ohni v ústí jeskyně se peklo voňavé maso a vůně sena a masa dohromady mi dráždily žaludek i chuť.

     Dobré ráno, řekl vlídně stařec.

     To je skála, zeptal jsem se.

     Normálně jím pouze chléb a vodu, ale když mám takového hosta jako ty, je třeba to řádně oslavit.

     Zahryzl jsem se do křupavého masíčka a odepjal si váček s grálem.

     Znáte to?

     Jsem s tvým strýcem přítel už ode dávna. Tedy byl jsem.....Dnes ráno ho pověsili na šibenici.....

     Kus masa mi zůstal v hrdla.

     Co, co co... zablekotal jsem.

     A tebe hledají jako psi. Někdo od vás prozradil, že jsi strážcem grálu ty.... Posbírali všecky kluky ve tvém věku a ......

     Vymrštil jsem se jako střela, připjal grál na kalhoty a vyběhl směrem k hradu.

     Počkej ty blázne, zabijou tě, slyšel jsem řev poustevníka, ale to už jsem klopýtal přes vyvrácené stromy, pařezy a přes hromady sutě a kamení ze zničených hradeb, mezi stany nepřátel na hradní nádvoří.