Na každého dojde

Tato historka sice nezachycuje klubový život SKSK ČR, ale jejím autorem je jeden z našich klubařů, který se o ní kdysi podělil v časopisu Kamarád se svými kamarády.

     Hned po návratu ze střediskového tábora jsem odjížděl na chatu k dědečkovi a babičce. Není to moc daleko od Bůhzdaře, kde bydlím. Jenom na druhou stranu od Prahy - u Davle. Mám tam dobrého kamaráda Míšu, který je o rok mladší než já. Hned za domem máme les a potok. V potoku jsme si pouštěli lodičky,  chodili jsme se koupat a v lese jsme si stavěli bunkr. Pár nocí jsme společně spali ve stanu.

     Náš soused z druhé strany měl na chalupě vnuka Frantu. Ten přijel z Prahy. Chtěli jsme se s ním kamarádit, ale nešlo to. Byl hrozně moc namyšlený. Kamarádil se s dalším Pražákem Mirkem. Mirkovi bude patnáct, Frantovi bylo nedávno čtrnáct. Mirek tu má ještě třináctiletého bráchu Pavla.

     První problémy začali tím, že nás kluci začali špehovat a rozbili nám bunkr. Potom nám rozbili hráz na řece. Další den se náramně bavili tím, že nám házeli kameny po loďkách, které jsme si pouštěli. Když jsem jim řekl, že jsou frajeři a že se vytahují, tak nás s Míšou hodili oblečený do potoka. Potom nás pořád několik dní otravovali.

     Když jsme byli u Míši na zahradě a nic nám nemohli dělat, tak si našli jiné oběti. Pořád se vytahovali na mladší. Mě vypustili kolo u kola, ti udělali ještě asi pěti místním klukům. Pak vypouštěli večer i kola u osobních aut. Byli to "velcí frajeři", kteří, když je nikdo z dospělých neviděl, chodili frajersky za vesnicí a kouřili. Všichni tři frajersky v džínách a tričku, i když bylo vedro a museli se v dlouhých džínách pěkně pařit.

     Asi po týdnu jsme se tu setkali s jednou menší partou místních kluků. Netvářili se ze začátku moc přátelsky. Když viděli, že se s nima chceme kamarádit, tak nejprve říkali, že s Pražákama se nekamarádí. Tak jsem jim vysvětlil, že nejsme Pražáci, že Bůhzdař je od Prahy kus a že je to velmi malá vesnička, ještě o hodně menší než tato. Celkem jsem se tvářil i uraženě, že mě považují za Pražáka. Nakonec se s náma tato parta skamarádila a společně jsme se bavili o Frantovi, Mirkovi a Pavlovi, jak se frajeří. Plánovali jsme, že by jsme jim společně mohli dat na pamětnou. Určitě by to zasloužili.

     Druhý den Pražáci zase frajeřili a vypustili kolo u motorky jednomu šestnáctiletému klukovi - Honzovi. Ten se dost naštval. Jeho starší brácha mu pomohl motorku opravit a potom se společně na povedené Pražáky vypravili. My šli samozřejmě ochotně s nima. Přidali se i další kluci, na které se frajeřili a některé dokonce i byli. Našli jsme je na louce, kde jsme je obstoupili. Honzův brácha Jirka odepnul pásek a jako první si přehnul přes koleno Frantu a pořádně mu nařezal. Pak přišel na řadu Mirek a nakonec i Pavel. Nemohli utéct, protože my vytvořili těsný kruh a dívali jsme se, jak zaslouženě dostávají. Jirka jim sice nedal moc, ale měli aspoň pořádnou ostudu, protože tu bylo nejmíň třicet kluků, kteří se na to s potěšením dívali.

    Frajírci doma žalovali a Frantův děda si došel za Jirkovými rodiči. Jenže Jirkovi je už přes dvacet, takže jeho rodiče to už zase tak moc nezajímalo. Jirka Frantově dědovi řekl, proč Frantovi a jeho kamarádům nařezal. Byli jsme tu i my a vše jsme potvrdili. Normálně by jsme na ně nežalovali, ale když si začal Franta sám, tak jsme řekli jeho dědovi, co všechno se svými kamarády dělal. Žalování se Frantovi nevyplatilo. Děda si pro něj došel, přímo na ulici si ho přehnul přes koleno a pořádně mu nařezal. To nebylo tak málo, jako dostal od Jirky, tentokrát dostal pořádně. A do necelé hodiny došlo i na zbylé dva frajery Mirka a Pavla. Všichni dostali to co zasloužili. Bylo po frajeřině. Měli ostudu a to pořádnou. Pak už od nich byl pokoj.

     Převzato z časopisu SKSK ČR Kamarád - http://kamarad.unas.cz