Mladík zachránil ženě život

I dítě či mladiství může udělat hrdinský čin a zachránit někomu život. Jeden takový případ se stal loni v Kopřivnici.

     Šestnáctiletý Jakub Zolotěnko z Kopřivnice je docela obyčejný kluk. Se svou maminkou a dvěma sourozenci bydlí v paneláku v moravské Kopřivnici. Letos v červnu ukončil devátou třídu zvláštní školy v nedalekém Příboře. Sportuje, hraje dámu, poslouchá mládeží oblíbené hudební skupiny. Přesto se však od svých vrstevníků něčím odlišuje. Loni před vánoci zachránil včasným poskytnutím první pomoci život jedné ženě.

     “Když jsem se vracel vlakem domů, přestupoval jsem v Příboře. Vyšel jsem ven z nádražní haly a na chodníku jsem uviděl ležet bezvládnou paní. Byla v bezvědomí. Kolem postávala skupinka lidí, nikdo však nepomohl. Ani chvíli jsem nezaváhal a pustil jsem se do poskytování první pomoci.” To, jak postupovat v takovýchto případech, si Kuba pamatoval ze školy z hodin zdravotní výchovy. Něco prý také pochytil z televize z filmů o záchranářích. “Uložil jsem paní do stabilizované polohy, bylo to náročné, stále se převracela nazpět. Také jí stále zapadával jazyk, což je velmi nebezpečné. Musel jsem jí ho vytáhnout a držet rukou. Jediné, na co jsem myslel, bylo, aby mi paní neumřela pod rukama, to jsem se opravdu bál,” říká Jakub a dodává, že jinak jednal s docela chladnou hlavou a beze strachu. Mezitím někdo z nádraží zavolal sanitku, která přijela během pár minut. Lékař, který přijel, potvrdil, že paní by mohla bez Jakubovy pomoci zemřít.

     O Jakubově činu se doslechli i jeho učitelé a byl veřejně pochválen před celou školou. Vlasta Geryková, ředitelka školy, považuje Jakubův čin za důkaz toho, že ani žáci zvláštní školy nejsou špatní a mohou něco záslužného dokázat. “Slyšela jsem mezi lidmi názory, že děti ze zvláštních škol jsou podřadné a většinou v dospělosti skončí za mřížemi. Není to pravda a jsem moc ráda, že Kuba mnohé svým činem přesvědčil o opaku. Jen nás všechny mrzí, že ona paní se dosud neozvala a Jakubovi ani nepoděkovala.” Líto je to samozřejmě i Kubovi. “Chtěl bych se alespoň dozvědět, komu jsem to vlastně pomohl. Jediné, co vím, je, že to byla paní tak kolem šedesáti let.”

     “Když mi v červnu přišla pozvánka, byl jsem docela překvapen, vůbec jsem něco takového nečekal. Od oné události uplynulo půl roku, skoro jsem už na to zapomněl. A taky si nemyslím, že jsem dokázal něco zvláštního, udělal by to přece každý,” říká skromně Kuba, ale je na něm znát, že ho to velmi potěšilo.

     Jakub žije se svou maminkou a dvěma sourozenci Lukášem(20) a Katkou (15). Paní Pavla Zolotěnková je invalidní důchodkyně, těžká astmatička. “Jsem ráda, že syn tak dobře ovládá první pomoc, při mém zdravotním stavu nevím, kdy ji budu potřebovat. Průběh mého onemocnění je nejhorší přes léto. Jakub ví, co dělat v případě záchvatu, kde jsou léky a ostatní potřebné věci,” říká jeho matka. “A na to, že můj syn pomohl zachránit lidský život, jsem hrdá a obdivuji, že se vůbec nebál. Naštěstí nezpychnul a zůstal stále stejně skromný.”