U kostela jsme zaparkovali a vydali se na cestu nad Sobotín. Před námi se otevřely planiny s metrovými závějemi a cesta, kde zůstaly hluboké stopy jediného člověka, který tu před námi prošel a to byl pan majitel chaty. Chata Sokolka stojí v naprosté samotě, kryta lesem přímo nad lomem, kde se těžily drahé kameny. Ještě dodnes je místo vyhlášeno jako naleziště podivuhodných drahokamů veliké ceny.

     Úplně vysílení broděním ve sněhu, do kterého jsme často zapadli až po pás, jsme se vyšplhali k chatě. Pan majitel příjemně zatopil a nás čekalo dalších několik výstupů s batohy potravin. Do chaty se musí všecko nosit z vesnice na zádech. Během odpoledne přijeli kluci a holky a vynášeli nahoru, co ještě zůstalo dole. Pozdě večer jsme se konečně mohli pořádně uvelebit. Cesta k chatě už byla prošlapaná dvaceti páry bot a před námi leželo jako na dlani několik dní pořádných sněžných prázdnin.

     Voda do kuchyně a na splachování hajzlíků se musela donášet ze studně vedle srubu. Na každý koblížek připadly dva kýble vody. Pumpou se muselo pumpovat hodně dlouho a trvalo, než se voda vyšplhala nahoru. Častokrát tam málem někdo vypumpoval plíce. V každé místnosti bylo potřeba alespoň večer zatopit. Na zátop se musely dělat třísky a kdo to neuměl, nezatopil. V kamnech v kuchyni a v jídelně se topilo pořád a když oheň uhasl, mrzli jsme jako rampouchy.

     Služba pomáhala našemu kuchařovi v kuchyni a ten vařil samé lahůdky. Nebudete věřit, že vyrobil vepřo knedlo zelo, ovocný pohár, puding, ovocný salát, řízky, chlebíčky a další pochoutky. A protože láska prochází žaludkem, měli ho všichni moc rádi a holky se do něho zamilovávaly.

     Celou dobu jsme pomaličku odhalovali tajemství mrtvých dělníků v lomu Sokol. Před lety všichni najednou umřeli a někdo v tom měl asi prsty. Z deníku dělníka Arnošta jsem se dozvěděli, že to měl nasvědomí jistý hrabě Sobota. Poslední den nám jeho duch prozradil místo, kde ukryl poklad. Ale něco za něco. Party mu musely povědět jednu básničku, kterou nalezly na jeho hrobě. Každá parta pak našla zelené kameny fluoridu, který ve tmě světélkuje, když se správně nasvítí a nahřeje.

     Na Silvestra jsme si zahráli Milionáře a připravili několik skvělých scének. Dospěláci zahráli scénku z natáčení jednoho kousku scény z filmu o kovbojovi. O půlnoci jsem si připili kapkou bílého vína a pro každého uvařili trošku svařáku pro zahřátí.

     Dvakrát jsme se byli vykoupat i v termálních lázních v Losinách a podívali jsme se i do muzea papíru a do továrny na ručně dělaný papír. Válet se v teplé vodě bylo nejkrásnější pošušňání zmrzlých táborníků.

     Bobovali jsme v rokli, lyžovali na pláních a bořili se do hlubokého sněhu, do kterého se padalo jako do peřin. Někteří víc padali než lyžovali a tak obtisky našich ksichtíků zdobily bílé peřiny. Honza přitáhl skvělou hru Diplomacie, která si všecky podmanila. Kdo si chtěl vyzkoušet své IQ schopnosti a umění vyjednávat a přemýšlet, mohl ji hrát celé noci a dny.

     Poslední den každý dostal na památku medaili z kůže na krk a úkol, zjistit pravý název pokladu hraběte Soboty.

     Cestou zpátky nás zastihla sněhová kalamita. Na vršku Jeseníků nás musel vytahovat pluh ze závěje uprostřed silnice. Auto zase jelo jen svou tíhou. Ivánek se počůral přímo před nádražím a tak ho museli v autobuse ”přebalovat”.

     Už se těším na další zimu uprostřed nehostinných divokých lesů.