Zkušenosti vedoucích VI

Jak řešíte v oddílu spory mezi dětmi? Zasahujete do nich nebo jim necháte volný průběh? Trháte od sebe rvačky nebo děláte, že je nevidíte? Toto je téma dnešních zkušeností, kdy se budeme nad těmito problémy zamýšlet.

     Samozřejmě na výše uvedené otázky nelze obecně odpovědět, protože vše záleží na konkrétních okolnostech. Jde o to, jaká je v oddílu parta a jak si své spory řeší sama. Teče-li u toho krev, je jasné, že je zásah nutný. Neměly by téct ani slzy. Na druhé straně, pokud je mezi dvěma kluky větší spor, tak roztrhnutá rvačka stejně na moc dlouho nepomůže a pouze ji oddálíme. Jasně, už vás slyším: "Tak ať se poperou až po akci, kdy už za ně nebudu zodpovídat". Něco na tom je, ale možná by bylo rozumnější způsob rvačky aspoň trochu korigovat.
      Na druhé straně jsou i rvačky afektivní, které, když roztrhneme a oba aktéry si tak 15 až 30 minut pohlídáme, se už nezopakují. Iniciátor rvačky se zpravidla uklidní, ten který ho vyprovokoval, si zpravidlam uvědomí svoji chybu a někdy se i omluví. Tyto rvačky mohou být velmi nebezpečené, protože je-li někdo v afektu, tak se většinou plně neovládá
     Oddíl může mít své nepsané zákony. Část jich určuje vedoucí a část určují děti a vedoucí je buď tiše toleruje a nebo proti nim brojí. Není ale lepší, než brojit, raději korigovat? Vedoucí asi bude těžko souhlasit s pěstní rvačkou mezi znesvářenými kluky v oddílu, ale může napomoct změně v rozumnější zápas bez použití pěstí. V případě striktního zákazu totiž zpravidla docílí to, že se kluci poperou někde jinde. Je-li konflikt na schůzce, tak po schůzce, jde-li ale o konflikt na táboře, tak to nebude po táboře (sami nevěříte tomu, že by kluci na rvačku čekali několik dní), ale v nestřežené chvíli, kdy nebude nablízku žádný přímý dozor.
     Děti si ve většině případůdovedou svoje spory vyřešit samy. Má-li oddíl dobrou atmosféru a dobré zákony, pak jejich klukovské nepsané zákony většinou zas tolik nevybočují. Pokud budeme kluky vychovávat k určité rytířskosti, tak ta se projeví, i když není vedoucí zrovna nablízku. Aspoň u nás to tak funguje. Kluci si mezi sebou udělali hyerarchii, která funguje. Ve středisku máme "Zákon slz a kamarádství", který bývá porušen jen velmi vyjímečně. Bývá běžné, že podřízení kluci se svým nadřízeným dobrovolně podřídí a případný trest za provinění také přijímají dobrovolně. Odměnou jim za to bývá, že trest bývá přiměřený. Moc práce s tím u nás nemáme, protože je to vybudovaná několikaletá tradice, která se přebírá téměř už z generace na generaci (no zatím ty geberace byly jednom dvě). Má i svůj kontrolní systém, protože pokud některý kluk zneužije svoji pravomoc vůči podřízenému, potrestá ho za to kluk, který je v hierarchii oddílu výš. Při některých sporech funguje i tzv. hlas lidu, to znamená, že toho nejvýše postaveného může potrestat shromáždění celého oddílu a on takový trest dobrovolně přijme.U nás se dostáváme i tak daleko, že do této hierarchie plynule zapracováváme i nás vedoucí, čímž se snažíme smazat striktní hranici mezi vedoucím a dítětem. Mezistupněm jsou rádci či velitelé klubů, kteří ale musí být přirozenými dětskými vůdci, protože jinak by to nefungovalo.