Je noc. Tma již pohltila celé údolí, jenom na paloučku nedaleko potoka svítí oheň a kolem šest černých siluet.

     A co příběh Petrův? Však mu ho už dávno pověděl, a Milan k němu dokonce cítí určitou úctu a obdiv.

     Venda – dobrý přítel! Jakoby jeho dřívější samoty ani nebylo.

      Milanův pohled utkvěl na Honzově tváři. Tak o něm nejvíc pochyboval. Je trochu jiný než ostatní. Ale ty jeho oči! Blyští se v nich teď zvláštní lesk, který už Milan někdy viděl u všech, jen ne u Honzy. Snad se mu tenhle večer přece jen líbí.

     Milan si znovu vzpomněl na dnešní den. Zřícenina se zdála mnohem blíž a mnohem zachovalejší, než ve skutečnosti byla. Když se k ní po dlouhém pochodu dotrmáceli, našli jen pár kamenů, víc nic. Nedopadne jejich přátelství jako ten hrad? Ale ne, určitě ne. Nesmí!

     “Půjčíš mi tu kytaru, Mirku?”

     “Tam někde v dáli říčka si nese vody své,

     V zeleném šeru se malé údolíčko skrývá,

     půjdu v tom směru, musím jít tam, kde srdce zpívá…”

     Krásná slova. Vždyť zpívají o téhle jejich říčce, o tomhle údolí! Nevadí, že písnička je naivní, právě teď se sem nádherně hodí! Člověku by se chtělo až skoro brečet nad vyšlehující radostí ohně, nad kytarou a nad bůhví čím ještě…

     Píseň skončila. Vašek se chtěl zrovna Milana zeptat, odkud ji zná, když tu náhle přerušil praskot ohně hluboký hřmotný hlas, mnohokrát se opakující: “Haló…”

     “Haló,” volal hlas, “poslouchejte mě, kamarádi! Já, Kaštánek, už dávno nejsem v Ondrově partě! Vždycky jsem chtěl radši kamarádit s vámi, než s Ondrou! Ty dopisy pro Honzu jsem psal taky já! Nezlobte se, že vás sleduji až sem! Byla to všechno jenom hra, už vás nebudu vyrušovat! Tak ahoj, kluci!”

     Ale zezdola nikdo neodpověděl, nikdo se neozval. Bylo to ustrnutí, překvapení anebo zlost?

     Hlas se odrážel, slábl, až zmizel docela.

     Na krajinu začala padat mlha. V ní tiše seběhl se Skály ozvěn smutný štíhlý hoch s kaštanovými vlasy. Ten, který vždy pomáhal přátelství, ale který je nikdy opravdu nepoznal.

      Ještě než se ve tmě propletl pěšinkami k silnici, uslyšel za sebou dupot nohou a udýchaný Mirkův hlas: “Myslel jsem si to už dávno. Nesmí nám utéct!”

     Dupot těsně za jeho zády ztichl. Pomalu se otočil. Před ním stálo šest oddechujících kamarádů s pravicemi, napřaženými k přátelskému stisku.