Když Honza přiběhl – ne – doslova přiletěl do tábora, uvítal ho vyděšený Milan.

     “Víš ty vůbec, jak dlouho trvala ta tvoje procházka? Už jsme mysleli, že se ti něco stalo!”

     Ve chvilce přiběhli i ostatní a jejich výtky se sypaly na Honzovu hlavu jako krupobití.

     “Tak se nezlobte,” povzdechl si Honza, “vždyť já nebyl daleko, ale usnul jsem.”

     Petr zívl. “Mně se teda chce taky dost spát.”

     Podíval se po ostatních. Jindy by tato věta vzbudila velké pohoršení, ale tentokrát bylo na všech vidět, že jsou po přestálém dnu dost unavení.

     “On se ještě diví,” protáhl Petr obličej, “neboj se, když zase někde neusneš…”

     “Nebudeme držet hlídky?” ozval se Venda.

     “Jasně – hlavně kvůli kolům!”

     Milan sice trochu krčil rameny (tady by mohl stěží být nějaký zloděj), jenomže hlídání je velmi romantická záležitost, a tak se musel podvolit názoru ostatních. Hlídky byly rychle vylosovány a všichni začali sbírat dříví na kuchyňský ohníček – a ten byl skutečně jen krátký.

      Pak už se ze všech stanů ozývalo jen tiché oddechování a proti stříbřitému povrchu skal se celou noc rýsovaly temné postavy hlídek.

      Milan a Petr se sice poněkud rozčilovali, ale – “Nedalo se nic dělat, jinak to nešlo,” smál se Mirek, “ostatně, vy jste to stejně asi dělali schválně!”

      Protože ani jeden ani druhý tomu neodporoval, ukázalo se, že má možná pravdu.

     “Co říkáš?”

     “Myslím, že se Honza s námi už hádat nebude!”

     Starý lesník, který právě procházel okolo, se usmál. Tiše přešel, aby nevyrušil dva hochy, kteří – jeden na jedné a druhý na opačné straně paloučku – poslouchali hovořící. Bezpochyby si vzpomněl na svá mladá léta. Obhlédl si tábořiště, zjistil, že je všude pořádek, a tak se nepotřeboval prozrazovat. Tiše se ztratil znovu mezi stromy.

     Kluci si ho vůbec nevšimli a pokračovali v hovoru.

     “Já jsem měl o něm dřív dost pochybnosti,” podotkl Milan, “ale teď je všechno konečně dobrý, no tak už toho nechme a pojďme taky něco dělat.”

      “Jasně, vykašlete se na rozebírání Honzy a pojďte mu radši…”

     Cosi za nimi zašustilo. Všichni se otočili. V křoví stál rozpačitý Honza.

     “Víte,” řekl omluvně, “já jsem se jenom chtěl přesvědčit, co si o mně po tom všem doopravdy myslíte. Nezlobte se, že jsem vám nevěřil!”

     Mirek se rozhlédl kolem sebe: “Zlobí se tu někdo?” Potom zvážněl: “Je to jasný, Honzo. Aspoň jsi se přesvědčil, že si o tobě nic špatnýho nemyslíme, ani tě,” přimhouřil šibalsky oči “tak moc nepomlouváme!”

     “Dobrý, Mirku, tak já bych se teď chtěl na něco zeptat. Nebudeš mi ty nebo vy ostatní lhát, když bych rád věděl, kdo mi napsal tyhle divný dopisy? Tady ty!”

     Honza vytáhl z kapsy dvě obálky.

     “Ukaž!”

     “Ale někdo to napsat musel!”