“Tak sláva - prázdniny už jsou zase tady!” uvědomil si Venda, když se ráno probouzel.

     A hned si také uvědomil: “Dneska přece jedem na ten výlet!”

     Byl to vůbec zázrak, že jim rodiče povolili celý týden! Mají o ně strach, jako by všichni pořád byli malí caparti!

     Venda se rychle oblékl. Když něco pojedl, nahodil na nosič u kola sbalené věci, nasedl a rozjel se k cestě, kde už na něho čekali Honza s Petrem. Jen krátké pokývnutí a všichni tři se řítí barevným letním ránem po silnici.

     V ten samý čas se setkali v Černovicích Mirek, Vašek i Milan a okamžitě začali uvažovat, kam by se na těch sedm vyprošených dní podívali. Nestihli se zatím ještě pořádně na ničem domluvit, protože nebylo jisté, zda je rodiče vůbec pustí.

     Mirek navrhl kopec se starými lomy, kde spolu už jednou byli. Milan měl ovšem jiné mínění. Jeho návrh nakonec získal i Vaška, a trojáčkovským, kteří zanedlouho přijeli, se zdál také lepší.

     Pojedou dost daleko – až do Tuřických skal – ale Milan tvrdí, že tam zná místa, kde je to prý moc krásné.

     A tak tedy vyrazili. Jejich dlouhá cesta byla poměrně klidná, žádná zvláštnost se nepřihodila, vždyť silnice byla liduprázdná, kromě jich byl na ní už jenom jeden člověk.

     Krátce po poledni dojeli do skalnatého pohádkového kraje. Sesedli s kol a Milan je znalecky vedl úzkou spletí pěšinek k jakési rozsedlině. “Tady by se nám určitě líbilo, znám to tu,” řekl, když se všichni prodírali úzkým průchodem.

     “Zkusíme to,” odpověděl Mirek. “Kdyžtak pojedem dál.”

     Milan se usmál. Tušil, že se určitě nikam dál nepojede.

     Měl pravdu. Již několik kroků za průchodem se chlapci ocitli v úplně jiném světě. Kdesi zaslechli šumění potoka, ovanula je silná lesní vůně a pod nohama se jim rozevřel úchvatný pohled.

     Údolím protékala mezi skalami malá říčka, okolní kopce byly hustě porostlé lesy a kdesi daleko – na druhém konci údolí – vystupovala ze zelených korun stará hradní zřícenina.

     “Jak jsi na tohle místo, prosím tě, přišel?” otázal se Mirek nadšeně.

     Milan se ale jen usmíval. Některé věci jsou krásnější tím, že jsou zahalené tajemstvím – a v tom smyslu také Mirkovi odpověděl. Ten okamžitě pochopil a už na něho nenaléhal.

     Pomalu scházeli dolů. “Nechte si tu na chvíli kola a pojďte se mnou, kluci,” ukázal Milan na malé, schodovitě se zmenšující úskalí, u kterého byla menší vodorovná plošinka, “zažijete něco parádního.”

     Vyšli společně až na nejvyšší stupeň. V kolmé skalní stěně, vysoké v této výšce jen asi metr, byl vytesán otvor.

     Milan k němu popošel a silným hlasem zahalekal dva tóny, vzájemně dost odlišné. Nato se údolí rozeznělo jemně sladěnými zvuky ozvěny.

     “Ukaž, já to taky zkusím!” Všichni se hrnuli k otvoru. Ozvěna tady byla opravdu nádherná.

     Za chvíli, když se dost nasytili neustálého opakování svých slov, sešli až dolů. Tam společně vyhledali vhodné místo k táboření, které bylo sice od průlezu do údolí trochu daleko, ale to mu spíš přidalo na souhlasu. Aspoň je nikdo jen tak neobjeví!

     Začali s úpravou tábořiště. Bylo tu plno menších i větších kamenů a nečistot, které bylo nutné vysbírat, než začnou stavět stany.

     Což o to, postavit tábor, ale – co s koly? I o ně se musejí postarat, aby byla v suchu. To už byl těžší úkol. Vyřešil to nakonec zase Milan, který vytáhl z batohu dvě náhradní celty. Za chvíli byl hotový přístřešek, který snad jako prozatímní ochrana bude stačit. Těch několik nocí kolům moc neuškodí.

     Stany už byly postavené, a tak, když bylo uděláno ohniště a odpadová jáma, mohl se každý věnovat svým věcem.

     Honza měl jako první všechno urovnáno a vyšel si na malou obhlídku okolí.

     Zanedlouho se dostal až k. vodě. Kráčel pomalu podle říčního břehu a pozoroval malé ploštěnky, vesele rejdící mezi kameny nad písčitým dnem. V nevelkých skupinách stromů se také porozhlédl, zda nenarazí na nějaké houby, ale nenašel nic.

     Usadil se na chvíli pod mladý buk, aby si trochu protáhl tělo. “Bude to pěkná výprava,” pomyslel si.

     Nespal dlouho, protože se mu zdál nepěkný sen. Znovu slyšel, jak se mu kluci smějí za nerozluštěnou šifru. Poslouchal, jak se domlouvají, co mu na výletě provedou, a nadávají mu, když mezi nimi není. “Ale to přece není pravda,” pomyslel si mrzutě. Pomalu se začínal probouzet. “Není možná, aby byli takoví!”

     Poslední slova, aniž by si to uvědomil, říkal nahlas. Opět k jeho sluchu proniklo uspávající šumění říčky. V něm uslyšel tichý hlas, který mu melodicky říkal: “Tak se přesvědč! Vyslechni si je, když myslí, že jsi pryč. Uvidíš, že jsou dobří…”

     “Dobrý nápad,” přikyvoval myšlenkám, “no tohle!!! Vždyť, já jsem usnul! Kdo ví, kolik je teď hodin! Honem do tábora!” Ztratil se v houštinách.