Je slunečné sobotní odpoledne. Snad až příliš krásné po deštivém pátku. Na okraji Černovic přešlapuje už hezkou chvíli hlouček chlapců. Jistě na někoho čekají.

     “No konečně,” pomyslel si Mirek, když se v ohybu silnice objevili Vašek a Milan, “jak jim to mohlo tak dlouho trvat? Trojáčky jsou mnohem dál, a přece už tu Venda s Petrem a Honzou dávno jsou. Vždyť jsme si přece domluvili sraz přesně na dvě hodiny!”

     “Půlhodinka pouhá,” zarecitoval významně, když celí udýchaní dojeli.

     “No bože,” rozdurdil se Vašek, “nemůžem za to – Milan píchl kolo. Museli jsme to cestou spravovat.”

     “Vždyť se nic nestalo,” chlácholil ho Mirek, “dejte si kola k nám a můžeme začít hrát.”

     “Dohodneme se teď, kdo poběží první,” navrhl Venda, jakmile se oba opozdilci opět mezi nimi objevili.

     “To je jedno, třeba já!”

     “Docela bych se pak šel vykoupat” usmál se Milan a myslil přitom na krásně chladnou vodu v černovickém bazénu. Koupaliště otevřeli tento rok před několika dny neobvykle brzy.

     “Tak začínáme,” vytrhl ho z přemýšlení Mirek, “první běží teda Honza a ostatní se dohodnou. Honzo, na start!”

     Honza vykročil. Pozorně sledoval šipky, které zanedlouho zabočily až k černovickému lesu. Žádný lístek zatím neviděl.

     Narazil na něj až mezi prvními stromy. Byl označen jedničkou – tedy žádný jiný neminul. Na úzkém proužku papíru byly jen dvě řádky písmen:

     Honza si chvíli lámal hlavu, pak ale položil lístek zpátky na místo a řekl si, že půjde dál.

     Zanedlouho se cesta rozdvojovala. Na pravé cestičce byla v nevelké vzdálenosti vidět další šipka.

     Honza šel dál, ale najednou narazil na lístek označený nulou:

ÚKOL JSI NESPLNIL, VRAŤ SE ZPÁTKY!

     “Ale copak,” přivítal ho Mirek, “ty jsi nepřečetl jedničku? Vždyť to bylo tak lehký! No – nedá se nic dělat. Milane, na start!”

     “Jo, lehký,” bručel Honza, “uvidíme, co další.”

     Posadil se nedaleko startu a čekal. Když viděl, že se ostatní vracejí zpátky až po chvíli – a k tomu z druhé strany - i jak Mirek přikyvuje souhlasně hlavou, začal mít pomalu zlost.

     V té chvíli se vracel poslední ze závodníků – Venda. Přišel až k Mirkovi, podal mu svůj lístek a cosi řekl. Mirek nejdřív zavrtěl hlavou, pak se ale zamyslel a obrátil se k ostatním: “Kluci, když jste šli po trati, neviděli jste tam někoho stát?”

     Vtom Venda vykřikl: “Támhle, to je on!”

     Vašek si zaclonil oči a dlouze se zadíval na přibližující se postavu. “Ten kluk je mi nějaký povědomý,” řekl potom.

     “Jak by ne,” zamračil se Mirek, “vždyť je to Kaštánek z Ondrovy party. Kluci, radši si ho moc nevšímejte. Třeba nás chce provokovat a za ním jsou druzí!”

     “Tak co říkáte, byla ta hra dobrá?” zeptal se Mirek.

     “Bezvadná,” usmál se Milan, “i když mi přišla trošku lehká.”

     Nato vyskočil Honza, doposud stále sedící opodál, a zaútočil na něj hlasem plným zloby: “Chceš mě snad urážet?”

     “Ale ani ve snu ne,” odpověděl překvapeně Milan, “promiň, nevzpomněl jsem si… ale lehký to bylo! Kdybys rozluštil ten první lístek, mohl jsi to třeba vyhrát. A vůbec, kdo byl nejlepší, Mirku?”

     No – nejlepší byl Venda, pak ty, Petr, Vašek – ale to je těsně – no a poslední Honza.”

     “Řekni nám taky správný odpovědi,” podotkl Petr.

     “Dobře. První lístek nedělal snad kromě Honzy nikomu potíže…”

     “Tak se už nemrač, Honzo Vyskočilů!” zasmál se Venda a tím přerušil Mirkovu řeč. “Zrádce Tonda by měl z tebe radost!”

     “Tak ty nepřestaneš, ty…” vyjel na něho Honza a rozehnal se po Vendovi pěstmi.

     “Nechte toho,” zakročil Milan rázně a postavil se mezi ně, “co to je dneska s vámi? Jste jak dva kohouti!”

     Podíval se na Vendu: “Víš, ono to fakt vypadalo, jako když se mu posmíváš!”

     “To jsou pitomý kecy,” zahučel Honza.

     Chvíli vyčkával, co mu Honza odpoví. Když se ten k tomu neměl, pokrčil rameny a obrátil se opět na ostatní.

     “A teď – jestli máte ještě chuť – můžu vám říct další správný odpovědi. U dvojky bylo neobvyklý, že v bukových větvích byla zastrčená i jedna březová. Trojka – se kterými státy sousedí Francie – tady jste všichni zapomněli na mini-státeček na jihu – Andorru! Knížek od Verna jste znali dost a dost. Ty různý další hádanky a otázky povídat nebudu, ty uhodli, myslím, skoro všichni. To by tak bylo všechno.”

     Rozhlíželi se, ale nikde ho už nebylo vidět. Pravděpodobně přešel kolem nich, když se Venda s Honzou začali hádat. Ale co je jim vlastně po něm?

     Zbytek dne strávili hoši na koupališti a večer se loučili s Mirkem v dobré pohodě. Příští setkání si umluvili až na letní prázdniny – teď nastanou největší honby za známkami a nebudou mít tolik času.

     Když se ale rozcházeli, nebyli už tak veselí. Cítili, že neúspěšná účast ve hře s Honzou něco udělala. Že mezi nimi a jím panuje tiché napětí.