Nazítří si Petr opět po dlouhé době podal ruku s Vaškem a Honzou. Oba byli trochu potlučení ze včerejška, kdy je přepadli čtyři kluci z jeho teď už bývalé party.

     Jejich údiv nad náhlou Petrovou změnou byl ohromný. “Co se to jen s ním mohlo stát?” říkali si v duchu.

     Vysvětlil jim to až lístek, který poslal Mirek. Omlouvá se za všechny, že nemohou přijet, a vyličuje události toho odpoledního střetnutí. V psaní je také pozval do Černovic na další volnou sobotu. Připravil pro ně jakousi šipkovou hru, která je snad pobaví a zároveň vyzkouší jejich znalosti a postřeh.

     “Petr ať samozřejmě přijede taky,” stálo na konci dopisu.

     Venda běžel se psaním za Petrem, který okamžitě pozvání přijal. A jelikož dostali dopis ve středu, nebylo třeba s přípravami na návštěvu nijak pospíchat.

     Příští den naopak na všechno skoro zapomněli, protože došlo k tomu, k čemu dojít prostě muselo.

     Ve škole se Petr sepral s kluky, kteří se mu chtěli pomstít za to, že “zradil” a odmítl další členství v partě. Venda a Honza mu ovšem přispěchali na pomoc, a tak se jim zatím podařilo střetnutí oddálit. Na jak dlouho – nevěděli.

     Toho dne odpoledne seděli Petr s Vendou na zídce ošetřovny a povídali si. Náhle k nim přistoupili Jarda a Klásek.

     “Petře, i když jsi zbabělec, máme pro tebe návrh,” začal Klásek mluvit.

     Klásek se začervenal. Vzpomněl si na svůj útěk s Béďou tehdy v lese.

     “To na odvahu zrovna u tebe ani moc nebylo,” podotkl Petr, “vždyť ty jsi jako zkoušku natahoval ten drát přes silnici.”

     Jarda se ještě víc zachmuřil. “Ale to je teď přece vedlejší,” řekl neurčitě, “přijď dneska ve tři na naši schůzku a tam složíš zkoušku odvahy. Jestli ji uděláš, tak nejsi zbabělec!”

     Venda chtěl něco namítnout, ale než to stačil udělat, Petr klidně odpověděl: “Dobře, přijdu!”

     Klásek a Jarda už na nic nečekali a rychle se vzdálili.

     “To je zvláštní,” řekl Venda, víš, že jsem si myslel, že to odmítneš?”

     “Potom bych byl zbabělec doopravdy,” odpověděl Petr vážně. “Kolik je vlastně ještě času do tří hodin?”

     “Asi půlhodina.”

     “Tak to padám,” vstával Petr pomalu, “musím ještě na nákup. Ahoj!” A zmizel v ulici.

     I Honza znervózněl. Ani jemu se nelíbilo to skoro přátelské pozvání na schůzku. Kdyby jim aspoň Petr řekl, na jaké místo jde – ale takhle se nedá nic dělat.

     Honza dal míč domů a hned nato se oba vydali směrem k lesu. Sotva seběhli s prvního kopce, zůstali ohromeně stát.

     Uviděli Petra – ale jak vypadal! Celý rozcuchaný, zakrvácená ústa…

     “Tak to přece byla léčka,” pomysleli si oba kamarádi současně.

     V tutéž dobu nedaleko odtud vycházela z lesa parta. Kluci byli podivně zamlklí.

     “Už ho necháme na pokoji, není to zbabělec,” promluvil tiše Ota.

     “To bych do něho vůbec neřekl,” zabručel Jarda a třel si natržený boltec ucha.

     Potom už nepadlo ani jediné slovo. Na okraji vsi se všichni mlčky rozešli.