Dětský trampský oddíl Thompsonovi vlci se představuje III

Před časem jsme se zmínili o trampingu a oddílu Thompsonových vlků. Dnse máte příležitost se dozvědět o tomto dětském tramském oddílu zase něco víc.

     Tramping už ve své podstatě vyjadřuje volnost, velkou svobodu myšlení a sebevyjádření. Tramping je životní způsob a lze rozpoznat ty, kteří to myslí doopravdy a ty, kteří si na trampy jenom hrají.

     Jsme trochu jiní než ostatní dětské oddíly, hlavně proto, protože jsme trampové. To neznamená, že bychom byli něco lepšího nebo víc než kterýkoliv jiný oddíl nebo klub, ale máme jiné myšlení i životní styl, který se dost liší od ostatních oddílů a klubů. Oddíl je spíše partou chlapců, kteří si kdysi na prvopočátku oddílu vymysleli pravidla a dospělák tu byl především jako zkušenější kamarád, a je to tak dodnes.

     Základem všeho je naprostá samostatnost vlků v rozhodování v oddíle. Nejvyššími autoritami jsou náčelník a jeho zástupce, ti mají největší pravomoci rozhodování. Mohou ovšem být ze svých funkcí kdykoliv oddílem odvoláni, k tomu stačí, aby kdokoliv z vlků požádal o svolání rady a o změnu náčelníků. O změně náčelníků rozhoduje rada, tedy společně všichni mladí vlci. Dále v oddíle plně rozhodují domovenkáři, to jsou ti, kteří se už něco naučili z lesních a trampských moudrostí a mohou proto nosit domovenku oddílu. Minimálně rozhodují abonenti, což jsou čekatelé na domovenku, kteří podle svých zkušeností a znalostí mají tři abonentské stupně. Vůbec nerozhodují nováčkové. Je to trochu podobné jako u většiny ostatních oddílů. I když se na první pohled zdá, že u nás existují šarže a velitelská moc, není to pravda. Prostě jenom rozhodují zkušení, aby ti nezkušení něco nepokazili, jak v kamarádství, tak i v přírodě. Nemáme žádné zkoušky, o zvyšování stupňů abonenta hlasují sami chlapci. Abonent musí jakýmkoliv způsobem prokázat, že se něco naučil, není určeno ani přesně co, ani doba učení. Každému abonentu takzvaně ručí nějaký domovenkář, ten ho učí a hlídá tam, kde je potřeba. Domovenkáři jsou nejzkušenější z chlapců, sami rozhodují o přidělení dalších domovenek. Všichni členové oddílu také sami rozhodují o přijetí nebo nepřijetí dalších zájemců do oddílu, žádný dospělák nemá právo nikoho do oddílu přijmout, ani z oddílu vyloučit.

     Samozřejmě se u nás najdou i “bábovky”, zvláště mezi nováčky, ale většinou se vlci chovají jinak, odmítají se například účastnit jakýchkoliv dětských soutěží a zásadně bojují a soupeří pouze s dospěláky. Často jsme v lese celé víkendy pod širákem s minimálním civilizačním vybavením, takže vlci se umějí pohybovat v noci i bez baterky, alespoň někteří. Tichost v lese není sice stoprocentní, ale můžeme napsat, že vlci jsou v přírodě mnohem tišší než ostatní lidé. Tábořit bez stanu, najít správné dřevo na oheň i za deště, to je naprosto přirozené a pro mladé vlky ničím výjimečné. O těchto lesních dovednostem lze psát dlouhé romány, ale není to téma tohoto článku.

     Za dobu existence vlků je možné zaznamenat spoustu výsledků v jejich výchově; nyní už i okolí včetně rodičů připouští, že výsledků kladných. V dávné minulosti byly s rodiči velké problémy, nechtěli pouštět své děti do oddílu, měli z nás strach. Dost neférových lidí, bohužel především z různých dětských organizací, nás tehdy hodně pomlouvalo a byl to těžký boj o každého nového vlka, kdy rodiče slyšeli spíše pomluvy než naše argumenty. On vlastně už sám výraz tramping vyvolával u neznalých představu něčeho špatného. Dnes je to už naštěstí jiné, opakované dobré výsledky mnohé přesvědčily a pomlouvačům daly do pusy roubík. Přes svoji divokost jsou vlci často daleko slušnější než členové jiných oddílů a samozřejmě slušnější, než byli před svým příchodem do oddílu. Těžko psát o všem, tak snad jenom něco málo z poslední doby.

     Byl jeden zlobivý dvanáctiletý chlapec, kterého jeho škola chtěla dokonce přeřadit do jiné školy, ale nikde ho nechtěli. Když se po náboru přihlásil do oddílu, byl z toho poprask i u vlků, také ho nechtěli. Takový neposlušný, drzý divoch, troufá si kopnout do zadnice i osmáka a deváťáka, toho nechceme, kohokoliv, ale toho ne, říkali vlci. Jenže pravidlo oddílu říká, že šanci to zkusit má každý a potom záleží na partě i na něm samém, zda ji využije. Šanci tedy dostal, dokonce mu začal ručit tehdejší čtrnáctiletý náčelník oddílu, který s ním měl ve škole nejvíce problémů a neměli se rádi. Mohl ho šikovně odstranit a třeba se i trochu pomstít za utrpení ze školy, ale udělal pravý opak, dal mu ze sebe všechno, co mohl. Do roka se tento zlobivý chlapec stal váženým vlkem a dokonce ho mladí vlci zvolili zástupcem náčelníka. Dostal sice přezdívku Lump, ale lump to opravdu není. Bylo mu umožněno dělat ty jeho klukoviny v zázemí ranče, pod dozorem oddílu a dospěláků. Věřte, že těch klukovin a lumpáren je hodně, ale to přece patří k chlapeckému životu, pokud chlapec není bábovka. Zmíněný chlapec tedy svoje chování výrazně zlepšil, i učitelé ve škole si jasně všimli velikých změn, dokonce ho uvolnili na výjimečný vandr. I spolužáci říkají, že se hodně změnil. Co víc dodat. Přitom nedostal žádnou zvláštní péči, jen má kde vybít svoji energii a sám sebe prosadit.

     Na ranč chodí také slepý dvanáctiletý chlapec. Učí se v základní škole se zdravými dětmi, spolužáci mu během vyučování pomáhají, ale po vyučování mají zcela jiný program a jiné zájmy. U nás na ranči našel tento chlapec kamarády, se kterými může zajímavě trávit svůj volný čas. Byl s námi i na trampském potlachu, kde mezi dvěma stovkami převážně dospělých kamarádů získal ocenění “mimořádná osobnost”, úspěšný byl i v soutěžích.

      Mnohdy se mluví o kouření jako o jednom z největších výchovných problémů. Je to možná až drsné, ale pravdivé, když řekneme, že každý správný kluk si prostě musí zkusit, jak ta cigareta vlastně chutná. Je to přirozené poznávání světa, zvláště, když to děti vidí u tolika zkušených, vzdělaných a chytrých dospělých, kteří, ačkoliv sami kouří, děti za to trestají. Jde o to, aby si děti kouření sice vyzkoušeli, ale dále v kouření nepokračovali. Je možné v tomto směru výchovně působit na děti různými způsoby a metodami; v našem oddíle není kouření trestané, přesto máme velice dobré výsledky. Je dokonce pravda, že si to chlapci někdy vyřídí sami mezi sebou a my dospělí o tom ani nevíme. Větší problémy nastávají po odchodu na střední školy, kdy ztrácíme pravidelný kontakt s už velkými vlky. Nejhorší je vojna, tam se bohužel mnoho mužů naučí kouřit pravidelně. Potvrzuje se pravidlo, že vždycky záleží na tom, v jaké jsi partě, ale tu si mnohdy může zvolit každý sám.