Proč ale oddělovat svět dětí od světa dospělých. Stejně tak bychom se mohli zeptat, zda je normální vedoucí dětského oddílu, který stráví víkend s dětmi, místo aby se bavil s ostatními dospělými. Nejenom, že ten vedoucí za to nic nemá, že s dětmi jede na výlet, ale mnohdy si naopak ještě sám za sebe platí. A k tomu má ještě poměrně značně velkou zodpovědnost za všechny děti, které na výletě má.

     Má-li vedoucí výchovně působit na děti v oddílu, musí je co nejlépe poznat. Nejlépe je pozná, pokud si s nimi povídá. Má-li si s nimi povídat, pak ale musí rozumět jejich zájmům. Takový vedoucí získá daleko víc na autoritě, když ukáže, že se dokáže zajímat i o problémy dětí a tedy i např., že zná dětské hry a zábavy a tedy např. i Majáky či Alíka.

     Já se například dozvěděl o Majácích ze Zavináče. O něm jsme se dozvěděl víceméně náhodou, či možná z Adama. Majáky mě zaujaly, protože je to dobrý nápad na využití volného času dětí na Internetu. Kluky z našeho sdružení okamžitě zaujaly taky. Mě potom Majáky spolu se Zavináčem začaly rozšiřovat můj internetový obzor. Dozvídal jsem se o dalších zajímavých webech pro děti.

     Nakonec jsme se nechal inspirovat k tomu, že mimo základních prezentací pro naše sdružení SKSK ČR a ICOK jsem začal dělat další internetové projekty. Nejprve to byla Dětská seznamka a posléze tento magazín eKamarád. No a potom už následovaly další projekty jako Informační centrum dětí a Virtuální oddíl informatiky.

     Když vznikl Alík, jeho autoři navázali spolupráci s Českou radou dětí a mládeže, která jim dala tip i na mě. Proto jsem dostal email s informací o Alíkovi a možnostech spolupráce. Tak jsem se šel podívat i na Alíka a ode mě se o něm dozvěděli i kluci z našeho sdružení.

     Některé děti mají na Internetu obavy se bavit s dospělými. To jsme poznal na Majácích i na Alíkovi. Obezřetnost je jistě na místě, ale nic se nesmí přehánět. Na Majácích třeba mohou potkat i samotné autory tohoto webu, kteří tam v počátcích chodili hodně často, aby zjišťovalo názory dětí. Naši kluci se s nimi bavili celkem bez zábran a byli rádi, že se mohou podílet svými nápady na vývoji svého oblíbeného webu. Málokdo ví, že písmenka ve Zprávičkách dělal Vtech vlastně pro Marťase, který naříkal, že se nemůže dostat ke své lodi Ochránce, která je až skoro na konci abecedy. Po zavedení písmenkové lišty mu stačilo kliknout na O a bylo po problému.

     Pokud se jedná o obezřetnost dětí, tak je třeba si uvědomit, že pokud půjde na Internet dospělý s nekalými úmysly, je málo pravděpodobné, že přizná, že je dospělý, ale spíše se bude vydávat za dítě. Tím má větší šanci dítě zaujmout a sjednat si s ním případnou schůzku, půjde-li mu o toto. Dospělý, který ale jde na dětský web a sám odkryje svoji identitu, může být těžko dítěti nějak nebezpečný. Samozřejmě to, že svoji identitu odkryl dospělý, nezavazuje dítě k tomu, aby udělalo totéž. Zde je samozřejmě rozdíl, protože dítě je přece jenom snáze zranitelnější, dospělý se spíše v případě potřeby ubrání.

     Není tedy dobré učit děti, že na dětském webu mají být jenom děti a potkají-li zde nějakého dospělého, že se s ním nemají bavit, že to bude jistě nějaký úchylák. Na tyto weby chodí dost oddílových vedoucích, které třeba zajímá i to, jak to chodí v jiných oddílech. Vždyť od dětí z jiných oddílů se mohou dozvědět zajímavé nápady, kterými mohou potom obohatit činnost ve vlastním oddílu. A Internet je k tomuto ideální prostředí.

     Dítě je na Internetu otevřenější než v reálu. To být může, ale samozřejmě při zachování své anonymity. Dítě může klidně říct město odkud je a i svůj věk. Nemělo by ale říkat adresu, už rozhodně ne telefonní číslo. Může dát i emailovou adresu, ale to už s rozmyslem.

     Nedávno jsem zažil na Alíkovi diskusi o tom, co dělají někteří dospělí na dětském webu, že to není normální. Tento článek může být částečnou odpovědí na tuto otázku. Důvodů může být samozřejmě ještě i mnohem víc. Baví-li se dítě s dospělým ať ve virtuálním nebo reálném světě, tak na tom není nic špatného. Dokonce bych řekl, že tato komunikace je důležitá k vzájemnému sblížení generací. Má-li dospělý dobře vychovávat dítě, musí se vcítit do jeho pocitů, myšlení a zájmů. To mu právě může umožnit Internet.

     Například na Majácích je určitá hodina, kdy děti střídají dospělí. Pak zde jsou chvíle, kdy se starší děti, které jdou spát později, baví s rodiči mladších dětí, které jdou spát dříve a už své děti vystřídaly. Myslím, že tato debata, byť třeba časově omezená. Může mít oboustranný přínos. Neoddělujme tedy svět dospělých a svět dětí nějakou striktní hranicí. Vždyť každý dospělý je stár tak, jak se právě cítí a některý se dokáže vžít do dětských let a zařádit s dětmi jako jim rovný. Jeho autorita tím rozhodně neutrpí, ba naopak.

     Budu rád, když se k tomuto článku rozvine diskuse, v které i vy přidáte své zkušenosti. Vždyť Internet je v mnohém ještě neprobádanou oblastí a každá zkušenost je myslím vzácná. A ty zkušenosti je třeba sbírat nejenom v oblasti technické, ale i společenské (aspekty právní, bezpečnosti, psychologie komunikace apod.).