“Podívej, Oto, už zase jsou tady !” ozvalo se zašeptání z křoví nedaleko silnice.

     “Buď ticho, Jardo, ať je slyšíme. Na něčem se určitě domlouvají!”

     Leželi tu schovaní dva kluci a pozorovali pět postav před sebou.

     “Teďka se rozdělili! Rychle pryč, ti dva jdou sem! K partě!”

     Opatrně se zvedli, tichými kroky poodešli kousek dál a potom velmi rychle zmizeli v lese na pravé straně cesty. Mířili tam, kde nedaleko odtud sedělo u nízké tmavé skalky šest jiných chlapců – bezpochyby ta parta, o které se oba hoši zmínili.

      “Je to fakt, uznávám,” odpověděl Petr, který tu schlíple seděl na kameni, “už to neudělám. Hele – podívej – támhle jsou Ota s Jardou!” zavolal, když je zpozoroval, jak se rychle přibližují. Snad už bude mít na chvíli pokoj od těch jejich posměšků!

     “Ostatní ať radši počkají tady, abysme je nepoplašili. Mohli by utéct!” dodal Ota ještě, aby uklidnil ty, co nepůjdou.

     “Hm,” rozmýšlel se Petr, “a nešlo by snad…”

     “Ticho!”

     Všichni zmlkli.

     Nedaleko se ozvalo krátké zavolání. Jako odpověď byl slyšet druhý hlas, který postupně slábl, až zanikl.

     “To jsou oni,” hlesl Jarda, “za. nimi!”

     Pět postav se rychle rozběhlo udaným směrem.

     “Pojď, sednem si tu na chvilku,” houkl Mirek, “žádný houby už stejně asi nenajdeme!”

     Odkudsi bylo slyšet tichounké písknutí. Honza jakoby nic hvízdl také, ale tak hlasitě, že se to rozlehlo po celém okolí.

     Ještě chvilku se bavili o všem možném, až najednou byly jejich tlachy přerušené hrozným křikem.

     Kdo se to sem řítí a proč? Mirek protáhl obočí údivem, a ani Honza se nevzchopil k žádnému odporu.

     Cizí kluci je obstoupili a povýšeně si je prohlíželi.

     “Co tady pohledáváte,” obořil se na Mirka Jarda, “tady nemáte co dělat!” Myslel si, že teď se začnou oba kluci třást. Bylo velice příjemné dívat se na cizince, jak blednou strachy, když očekávají výprask. Ale stala se nezvyklá věc! Mirek začal Jardu dráždit!

      “Mlč, nebo si to oba pěkně vypijete!” chabě hrozil vyjevený Béďa. Pohledem se přitom ujišťoval, že jich tu je opravdu pět a oni jsou jenom dva. A přitom Mirkovi byly jeho hrozby ještě k smíchu!

      Už už se rozzuření kluci chtěli na ně vrhnout, ale Jarda je zarazil:

     “Mám lepší nápad, než je jen tak zbít. Budou s námi muset bojovat!”

     “Myslíš?” zeptal se.Mirek posměšně.

     “Ale vy nás pustíte. Žádná válka nebude,” řekl Honza tichým pevným hlasem a zadíval se na Petra, který zatím ustoupil do pozadí.

     Petr jeho upřený pohled nevydržel. Sklopil oči, cosi zabručel a couval pomalu pryč.

     “Ty už si vážně nevzpomínáš…” pokračoval klidně Honza…

     Petr otevřel ústa, zavřel je, mávl rukou a šel dál, ale pak se zastavil. Bylo vidět, že je na vážkách.

     Mirek se na něj pohrdavě zahleděl a ostře řekl: “Tak si pomůžeme sami!” A najednou zakřičel: “Kluci, do nich!”

     Vtom přiskočil Petr a jeho mohutná rána srazila Milana téměř na zem.

     “No počkejte!” zaskřípal zuby Vašek a pustil se zuřivě do boje. Ten byl krátký. Na místě zůstali totiž kromě Petra jen Ota s Jardou. Zbývající dva běželi pryč. Petr sice zuřivě bojoval s Milanem, ale oba jeho pomocníci už leželi bezmocně na zádech.

     “Tady máš!” vykřikl Milan a srazil Petra na zem zrovna jako on předtím jeho.

     “Tak jsme si kvit,” řekl Mirek. “Nejsme takoví jako vy, abysme využili naše vítězství! Jděte si, kam chcete!”

     “Byl jsi trochu jinačí, Petře, ale to už je dávno,” smutně se usmál Venda, “neuškodilo by ti, kdyby sis trochu zavzpomínal!”

      Vrhl na Petra zlý pohled a odcházel. Ostatní šli rychle za ním. Ti dva, kteří utekli, mohli přece běžet pro posilu! Proto nebylo radno se tu déle zdržovat.