Slovo do pranice aneb omyl č. 33 - 2. část

Pokračujeme v úvahách o filosovu Ježísi Kristovi. Jaký vztah k němu mají lidé? Mají z něj i strach? Pokud ano, proč?

     Lidé se Krista bojí

     Mnohokrát jsem si v životě uvědomil, jak moc velkou hrůzu lidé z Krista – jeho nároků, mají. Dokonce i četní kazatelé mají strach, aby někdo nevzal Kristova slova “až moc vážně”. Sám jsem ve svém životě tento strach také prožil, když jsem si kolikrát položil otázku, jestli jsem schopen vést někoho a spolupracovat s někým, kdo by vzal Kristovo učení vážněji (opravdověji) než já sám.

     Tento strach, že absolutní čistota, absolutní nárok na poctivost a pravdivost a stoprocentní nasazení času pro dobrou věc ukončí všechny plytké a povrchní aktivity dosavadního života, je obrovský a paralyzující. Může vést k povrchnímu křesťanství, nebo jeho  ignorování, nebo k náhražkám. Proto dnes tolik kvete jóga a východní kulty, protože jejich nároky jsou o mnoho menší než Kristovy, ale “utiší svědomí”. Proto si lidé namlouvají, že mají “více” tím, že se Kristu vyhnou a zvolí “vyholenou hlavu, bubínky a říkanky (mantry), písničky či bezmasou stravu”. Je to náhražka Krista.

     Mají samozřejmě méně a hlavně laciněji. Ale protože potřebují alespoň něco, a na Krista nemají, zvolí náhražku. Někdy pod heslem, že křesťanství se již přežilo, že “východní kontemplace” jsou hlubší a více spojí s Bohem. Jak může být hlubší pravda než ta, za kterou někdo položil dokonalý a navíc obrovsky fyzicky mocný život? Jak může být větší světlo jinde než u Stvořitele světla?

     Křesťanství je bez skutku málo zajímavá teorie. Kristus udělal skutek, který nedokázal nikdo jiný. On se nechal chytit, týrat, soudit a umučit ve stavu možnosti všemu tomu se kdykoli vyhnout. Navíc jeho tělo bylo zdatnější, zdravější než naše – nebylo otupené a více cítilo bolest. Tohle nikdy nikdo nikde nedokázal. Proto u Krista mluvíme o nejvyšší (Boží) lásce.

     Jen si představte, že byste měli svojí obětí někoho zachránit. Víte, že vás mají kvůli tomu odvést a zavřít – neutečete? Řekněme tedy, že neutečete, necháte se odvést, ale oni vás začnou bít. Vy ale pořád ještě můžete kdykoli utéct – neutečete? Dobře tedy, necháte se bít a týrat, ale víte, že vás navíc odsoudí k šestihodinové bolestné smrti – neutečete, když je to stále možné? Necháte se odsoudit a odvést na popraviště přesto, že to je jen na vás? Necháte se přibít na kříž, zůstanete na něm přes hrozné bolesti a dušení se až do smrti, i když můžete požádat Boha, aby to zastavil? Nepožádáte?

     Kristus mohl do poslední chvíle vyhnout se bolesti i smrti. Lidé, kteří to nechápou, mohou jeho chování nazvat hloupostí, zbytečnou obětí, fanatismem, ale on věděl dobře, co dělá a já vím, že nikdo jiný by toto nedokázal. Proto můžeme Kristovu lásku a čistotu nazvat nejvyšší. Proto nemá žádný smysl hledat někde náhražky. Proto jen spojením s ním můžeme dosáhnout podobného charakteru. Tomu ale mnozí nechtějí rozumět! Kristu je možno se smát, nesouhlasit s ním, ignorovat ho, nebo milovat – ale nejde ho ničím nahradit. Na jeho život nikdo nemá. A protože se lidé Kristových nároků bojí, hledají všelijaké náhražky, nebo alespoň popírají jeho historickou existenci – prý se to nestalo!

     O věrohodnosti Bible jsem psal již v Omylu č.26 a 27. Nyní jen stručně o historicitě Ježíše. Ve Starém zákoně je více jak 300 proroctví, která se splnila při Kristově prvním příchodu. Přes pět století věděl celý izraelský národ dopředu, kdy se Kristus narodí – podle proroctví v knize Daniel. Proto bylo jeho narození v 1. století očekáváno. Těžko se mohl Ježíš nějak úmyslně podle toho zařídit. Proroctví říkala, že bude z kmene Juda (kmenů bylo dvanáct), z rodové linie krále Davida, a že bude zabit. Dnes nám to může připadat samozřejmé, ale ne tehdy – mnozí židé doufali, že Kristus se stane králem a osvobodí je od římské nadvlády a bude panovat na věky. Možná i Jidáš měl tyto představy.

     Starý zákon předvídal stovky let předem (Iz 7,14), že Kristus se narodí z panny, že vjede s velkou slávou do Jeruzaléma a bude zrazen za 30 stříbrných. Předpovězeny byly i detaily jeho ukřižování přesto, že tento způsob popravy byl zaveden až Římany! Také o smyslu jeho smrti (že nezemře za svoje viny, ale za naše), o vzkříšení a o dalších věcech čteme mnoho let před Kristovým příchodem.

     Kalifornský matematik profesor Petr Stoner učinil v jedné ze svých tříd zajímavý experiment. Pokusil se určit pravděpodobnost náhodného splnění pouhých 48 proroctví o Kristu. Každý student dostal za úkol zkoumat jedno určité proroctví a stanovit statistickou pravděpodobnost jeho náhodného splnění. Například 700 let staré proroctví (Mich 5,2), že se Kristus narodí v Betlémě, má pravděpodobnost jedna ku počtu všech měst v Izraeli. Tímto způsobem bylo vyhodnoceno 48 proroctví ze Starého zákona. Výsledná pravděpodobnost (součin jednotlivých pravděpodobností) byla 1/10¹⁸¹ . (Dr. Henry M. Morris: Bible a současná věda). Tedy extrémně malá, rovnající se v realitě nemožnosti.

     Profesor F.Bruce (Univerzita v Manchesteru, Anglie) říká: “Z nějakých důvodů existují lidé, kterým je ´svatá kniha´ podezřelá už sama o sobě a požadují pro ni mnohem přesvědčivější důkazy než u obyčejného světského pohanského spisu. Pro historika platí stejná měřítka pro oba druhy knih.” (Věrohodnost Nového zákona, str. 11). Existuje asi 5000 (!) řeckých rukopisů celého Nového zákona nebo jeho částí (např. Kodex Vaticanus, Kodex Sinaiticus, Kodex Alexandrinus, atd.). Datování vzniku většiny knih Nového zákona do prvního století n.l. nemůže být rozumně popíráno.

     Nový zákon je opravdu velmi bohatý v rukopisném osvědčení. Průkaznost jeho spisů je mnohem vyšší než průkaznost mnoha jiných starověkých spisů, jejichž původnost se nikdo neodváží zpochybnit. Kdyby byl Nový zákon jen sbírkou světských spisů, jeho hodnověrnost by byla nadevší pochybnost. Je zvláštní, že historikové mnohdy méně zpochybňovali věrohodnost novozákonních knih než teologové. Historikové jako W.M.Ramsay, Ed.Mayer a A.T.Olmstead důrazně protestovali proti přílišným pochybnostem některých teologů při posuzování historických spisů Nového zákona.

     Jen pro srovnání je dobré si uvědomit, že například Césarova Galská válka (psaná mezi roky 58 a 50 p.n.l.) je zachována v několika rukopisech, ale jen devět nebo deset z nich je dobrých a nejstarší byl psán až asi 900 roků po Césarově době! Ze 142 knih Římských dějin od Livia (59 p.n.l. až 17 n.l.) se zachovalo pouze 35, nejstarší ze dvaceti rukopisů je 400 let vzdálen od originálu. Ze 14 Tacitových dílů Dějin se zachovaly jen čtyři a půl, z jeho šestnácti knih Annálů máme dochováno deset úplně a dvě zčásti (z 9. a 11. století) – odstup od originálu je tedy 800 až 1000 let!

     Thukydidovu Historii známe z osmi rukopisů, nejstarší jsou z doby kolem roku 900 n.l., a z několika zlomků ze začátku letopočtu. Totéž lze říci o Herodotově Historii (asi 488-428 p.n.l.). A přece žádný učenec v oboru starověkého písemnictví by nedopřál sluchu tvrzení, že původnost Herodotových či Thukydidových knih je pochybná, protože nejstarší dochované rukopisy jejich děl jsou o 1300 let mladší než originály! (F.F.Bruce Věrohodnost Nového zákona; M. Chašbaz Vzkříšení).

     Důležitým dokladem věrohodnosti Nového zákona je řada poznatků o novozákonních událostech jak z archeologie, tak i z mimokřesťanských pramenů. Zřejmě nejvíce jsou novozákonní události zdokladovány ve spisech Josepha Flavia, který žil v letech 37 až asi 100 n.l. (Židovská válka a Židovské starožitnosti aj.). Flavius rozhodně nebyl křesťan, přesto píše:

      “A v tom čase povstal Ježíš, moudrý člověk, jestliže ho vskutku můžeme nazývat člověkem. Byl činitelem zázračných skutků a učitelem lidí, kteří přijímají pravdu s potěšením. Odvedl mnoho Židů a také mnoho Řeků. Tento muž byl Kristem. A když ho Pilát po obžalobě našich předních mužů odsoudil na kříž, ti, kteří ho milovali, se nenechali odradit, neboť on se jim zjevil opět živý třetího dne, jak o něm svatí proroci předpovídali spolu s tisíci jiných překvapujících věcí. A dodnes kmen křesťanů, po něm pojmenovaný, nevymřel.” Tato pasáž ze Starožitností (XVIII,3.3) vzbudila mnoho kontroverzí, nikdo však nepopřel její autentičnost. Podobné je to i v Židovské válce (II.9.3 a II.9.4).

     Také Thallus zmiňuje Krista ve své historii Řecka, přibližně kolem roku 52 n.l. Jeho dílo zmizelo a známe je pouze z citací pozdějších spisovatelů.

     Dopisem z vězení, který píše Syřan Mara Bar-Serapion svému synovi někdy po roce 73, se ho snaží povzbudit k hledání moudrosti. Jako příklad uvádí Sokrata, Pythagora a Krista: “Jakou výhodu získali Atéňané popravou Sokratovou? Hlad a mor na ně dopadly jako trest za jejich zločin. Jakou výhodu měli lidé ze Sámu z upálení Pythagora? V okamžiku byla jejich zem pokryta pískem. Jakou výhodu měli Židé z popravy jejich moudrého Krále? Krátce potom bylo jejich království zničeno. Bůh spravedlivě pomstil tyto tři moudré muže: Atéňané zemřeli hladem, Sámoští byli zaplaveni mořem, Židé byli zničeni a vyhnáni ze své vlasti a žijí v úplném rozptýlení. Ale Sokratés nezemřel zbytečně, žije v učení Platonově. Pythagoras nezemřel zbytečně, žije v soše Hery. Ani moudrý Král nezemřel zbytečně, žije dál v učení, které vydal.”

     Mnozí odborníci zhodnotili novozákonní údaje o Kristově smrti a zmrtvýchvstání a došli k závěru, že celá událost je jasným historickým faktem. Nemohu zde rozebírat jejich důvody pro tento závěr, za všechny uvedu jen výrok Thomase Arnolda, bývalého profesora historie v Rugby a Oxfordu, autora známé třísvazkové “Historie Říma” : “Neznám žádný fakt z historie lidstva, který je pro nestranného vyšetřovatele prokázán plněji a lepšími důkazy všeho druhu, než to velké znamení, které nám Bůh dal, že Kristus zemřel a znovu vstal z mrtvých.” (M.Š.Chašbaz Vzkříšení).

     Také znáte lidi, kteří mají strach z pravdy? Někdo to nepřizná a různě zastírá: popíráním pravdy (třeba historicity nějaké události), ignorováním pravdy (prostě se zajímá o něco jiného), humorem, výsměchem nebo náhražkami pravdy. Někteří lidé se necítí dobře vedle těch, kteří žijí pravdivě.

     Vedle nás, hříšných lidí, velmi čistý člověk neobstojí. Buď se zkazí, nebo nějak skončí. Kristus by nepřežil v žádné době! Zcela zákonitě jej mnoho lidí nesnášelo pro jeho pravdivost, charakter a duchovní i fyzickou sílu. On jim mravně neustoupil (nezkazil se, nezapřel pravdu), ale fyzicky ustoupil: nechal se popravit a vstal z mrtvých. Tím ukázal, že pravdivý život má větší sílu než smrt i násilí. Ukázal cestu. Není tedy nutné zbláznit se z toho, že téměř všechno je dost jinak. Správné je se změnit. Bůh nemiluje člověka proto, že je dobrý, ale nabízí nám dobrými se stát – protože nás miluje.

     Kdybych měl co nejstručněji popsat praktický význam Kristovy oběti, řekl bych, že přišel vyřešit spor mezi tělem a duchem. Kvůli těm lidem, kteří chtějí dobro, mají dobrou vůli žít ušlechtilý život, ale nejde jim to. Nemají k tomu z velmi různých důvodů sílu. “Duch je sice ochotný, ale tělo slabé”, řekl Ježíš těsně před svým zatčením. Díky tomu, že Kristus nad svým tělem zvítězil, my do tohoto vítězství můžeme vstoupit pouhou vírou. A ta je založena na pravdivém pohledu na svět. Věřím, že k tomuto pravdivému pohledu mých 33 omylů také trochu přispělo - pro ty, kteří tu dobrou vůli mají.