Patří technika na tábory?

Jedete-li na přírodní tábor, naskýtá se otázka, jestli na takový tábor patří technika. Lidé jsou bohužel dnes už hodně svázáni s civilizací a tak se může stát, že někdo se bez spojení s okolním světem neobejde. Jak to řešit? Budeme to tolerovat u vedoucího? A co u dítěte?

     Někdo asi hned odpoví, že technika na takovýto tábor nepatří. Jsou lidé, kteří neuznávají ani technicky zaměřené tábory, třeba zaměřené na Internet. Jsou toho názoru, že by to měla být relaxace v přírodě, kde by se mělo pouze sportovat a od civilizace si naopak odpočinout. Něco na tom je, myšlenka je to pěkná, ale má to i svá proti.
     Představte si, že na tábor s vámi pojede jako vedoucí podnikatel, který má svoji firmu, kterou nemůže zavřít. Samozřejmě má ve firmě někoho, kdo pracuje po dobu tábora za něj, ale jsou situace, kdy se potřebuje minimálně do 24 hodin poradit s majitelem firmy. Podnikatel, který nám dělá vedoucího, tedy na spojení být potřebuje. Pak záleží na hlavním vedoucím tábora, jak se rozhodne. Může vzít na tábor jiného vedoucího a nebo tomuto vedoucímu vyhoví. Samozřejmě všechno má své meze, proto musí jít o kompromis. Těžko někdy lze, aby vedocí přerušil hru a šel si vyřizovat důležitý telefonát. Pokud si však několikrát děnně přehraje hlasovou schránku, neměl by nic důležitého promeškat.
     Samozřejmě je otázka, když dovolíme mobil vedoucímu, co děti? Jistě, u vedoucího se dá tato vyjímka lehce vysvětlit. Navíc dost vedoucích zastává i názor, že jeden mobil na táboře je věc užitečná. Dojde-li k úrazu, je možno rychle přivolat lékaře. U dětí je to něco jiného. V rádiu asi slýcháte, jaké tam jsou problémy na táborech, když mají děti u sebe mobily a ty jim každou chvíli zvoní. Je tu pak závist těch dětí, které mobily nemají. U některých dětských majitelů mobilů to vede i k frajeření a pak k následným rvačkám. Pak je taky otázka, kdo za takový mobil zodpovídá, když ho dítě ztratí.
     Naše tábory jsou vedeny hodně demokraticky. Je to dáno tím, že jsou to tábory klubů a malí klubaři jsou zvyklí na velkou míru demokracie. Přes rok si svojí činnost nejméně z 80% řídí sami. Na našich táborech je tento podíl zhruba 50%, děti se tu musí podřizovat trochu více, než v roční klubové činnosti.Většinu podobných věcí řešíme kompromisem. Vedoucí tábora tedy má mobil u sebe neustále zapnutý, vypíná ho pouze na noc. Jeho číslo znají i rodiče a na něj se mohou obracet v hodně akutních případech, které nesnesou odkladu.
     Pro ostatní platí zhruba stejné měřítko. Mobily jim tolerujeme za těchto podmínek. Děti je mají v době programu vypnuté a uložené u vedoucího tábora nebo hospodáře. Prostě ve stanu, chatce či pokoji (dle typu tábora), který je zabezpečený proti krádeži, kde jsou třeba i táborové peníze. V době, kdy mají děti volno, mohou si pro svůj mobil dojít a přehrát si případné vzkazy, či si zavolat kam potřebují. Tato doba bývá o poledním klidu a dále pak při osobním volnu, tedy dvakrát denně. Potřebuje-li se rodič s dítětem domluvit něco akutně, co nepočká na tuto dobu, může zavolat vedoucímu tábora a ten mu to po vzájemné dohodě může umožnit nebo může aspoň vyřídit vzkaz. Při tzv. "městských" výletech třeba povolujeme dětem mobily na celý den s tím, že je vypínají při hrách.
     Vedoucí oddílů také mobily přes den vypínají, ale nechávají si je zpravidla u sebe, i když samozřejmě možnost, uložit si je do hlídaného stanu, mají také. Naši kluci této možnosti využívají dobrovolně, protože vědí, že tam je jejich mobil ve větším bezpečí. Sice se všichni vzájemně znají, takže krádež většinou nepřipadá v úvahu, ale nepříjemné je, když si někdo bude zkoušet PIN a přístroj vám zablokuje.
     Systém mobilů u nás takto funguje ke spokojenosti všech. Vedoucí nemají problémy a děti se necítí diskriminovány. Při výletech mají navíc zapnuty mobily i vedoucí, při přírodních výletech, kde je nemají děti, ho má u sebe jeden vybraný vedoucí. Ten je tak schopen se kdykoliv spojit s vedoucím tábora a opačně vedoucí tábora je schopen se spojit s ním.
    Mobil ale není jediná technika. Některé děti mají volkmeny nebo kazeťáky. Pokud jde o rize přírodní tábor, kde není ani elektřina, je situace jasná. Kazeťák sem určitě nepatří. Většinou by i rušil okolní přírodu. Volkmen by se asi tolerovat dal, ale naši kluci jsou navyklí, že na tábory si je neberou, že se bez nich dokážou obejít. Spíš tu má někdo diktafon a dělá si zvukovou kroniku. Pokud děláme na konci karneval nebo diskotéku, poradíme si sami. Nějaké ty hudební nástroje se na táboře vždycky najdou a živá muzika je vždycky lepší než reprodukovaná.
     Poslední kapitolou, která stojí za zmínku, je Internet. Když si na něj někdo zvykne, tak mu chybí. Lze se bez něj 2 až tři týdny obejít? To je otázka, která může někomu připadat jednoduchá, ale není tak jednoznačná. Záleží na tom, co kdo na Internetu dělá. Pokud někdo má svůj časopis s pravidelnou aktualizací, pak je to pro něj problém. Při dobré vůli se dá vyřešit i tohle. Jistě by si nikdo na táboře neměl na Internetu hrát či si jen tak chatovat. Pokud však někdo tvoří a vzal si v důsledku toho na sebe nějaké ty dobrovolné povinnosti, je na místě mu vyjít vstříc. Má-li noteboak a je-li možný a dostupný telefon, umožníme mu, aby ve svém volnu tyto povinnosti plnil.
     Pokud to někomu připadá nesprávné, pak samozřejmě může takovéto dítě odmítnout. Jde ale o to, zda je to přínosem. Máme několik dětí, které se svým klubem žijí, pracují s ním celoročně a jsou pro klub nemalým přínosem. Pokud však mají své závazky na Internetu, mnohé z nich by stály před dilema, zda na tábor jet. Pocit, že až se vrátí z tábora, a najdou ve schránce třeba 100 emailů od kamarádů, či že zjistí obrovský pokles čtenářů jejich časopisu, protože čtenáři od neaktualizovaného časopisu utekli, je potom může od tábora odradit a nebo jim potom vzít chuť do jejich tvořivé práce na Internetu. A ani jedno není myslím správné. Pokud si opravdu zařídí jenom to nejnutnější, myslím, že čas se na to najde.