Slovo do pranice aneb omyl č. 32

Dnes je řeč o učení a radách. Mají mladí lidé dostatek rad. Jsou ochotni jim naslouchat?

      Mnozí věří, že nepotřebují rady ani od Bible, ani od papeže, ani od farářů, ani od křesťanství

     V životě je jen velmi málo věcí, na které přijdeme skutečně sami – a za něco stojí. Jen málokdo z nás obdrží v životě 1300 patentů jako Edison, z  nichž stejně ale jen menší část našla pak skutečné praktické využití. Většinu věcí se prostě od někoho naučíme (my třeba právě od toho Edisona), tedy převezmeme od někoho jiného. Umění chodit, mluvit, číst, psát, počítat, používat elektřinu i miliony dalších dovedností, které nám v dospělosti připadají jako samozřejmé a “naše”(!) - jsou jen převzaté. Nejvíc našich věcí jsou omyly, chyby, přehmaty a životní katastrofy – kdy jsme se toho naučeného a převzatého a osvědčeného nedrželi.

     Nestačilo by zde mnoho stran jen k prostému seznamu všeho, co jsme získali od rodičů, vychovatelů, dospělých a zbytku světa – od umění zavázat si tkaničku a kravatu, přes mluvení cizími jazyky až po schopnost postarat se zas o vlastní dítě nebo staré rodiče. Když se narodíme, “učíme se svět”. Jen velmi pyšný člověk si může myslet, že “to on”, jen on...je autorem.

     Už i z toho důvodu je správné učit děti děkovat – protože ne-li vše, pak skoro vše jsou jen dary. Počínaje naším tělem, přes dovednosti, které se během života naučíme až k potravě, kterou konzumujeme a vzduch, který dýcháme – vše jsou jen dary. Věci, které jsme si na svět nepřinesli, nevymysleli, ale ani naše rodiče a prarodiče je nepřinesli. I oni je dostali a jen předali, jako třeba semena obilí či ovocných stromů a dovednosti spojené s jejich pěstováním. Bylo to zde a jedna generace to předává druhé.

     Nepopírám pokrok, nepopírám, že tu a tam člověk vymyslí něco, co “ještě nebylo pod sluncem”, vím, že existuje věda, která jde rychle kupředu (proč to tak je, o tom viz Omyl č. 28). Jen tvrdím, že většinou v našich osobních životech platí spíše: nic nového pod sluncem (to řekl král Šalomoun v Bibli). A že jak naše tělo, tak jeho četné dovednosti, jsme jen převzali od jiných! Ať někdo dokáže opak – že většinu věcí, které během dne používá, vymyslel on sám a vytvořil “z ničeho”. Že si sám dal svoje tělo, přinesl “odjinud” materiál na to, čím se obléká, co používá a v životě během dne dělá, a sám první to vymyslel. Sám vymyslel řeč, písmo, počty, deset prstů na rukou a světlo světa.

     Bylo to v jednom diskuzním televizním pořadu o náboženství, kde jsem zaslechl, jak nějaký mladý chlapec pyšně říká: “Nepotřebuji, aby mi radil do života nějaký papež. Sám vím, co je správné, co je dobré a co zlé.” Málem mi vyhrkly do očí slzy, když jsem si uvědomil, že ten chlapec nemusí být nijak zlý, možná ani nebyl až tak osobitě pyšný – ale určitě byl strašně naivní a hloupý. Bylo mi ho líto. Neboť mám kolem sebe pořád spoustu mladých lidí a vidím jejich bolestné životy – do kterých nikdo (kladně) nezasahuje, žádný papež, ale ani táta s mámou. Oni o to nestojí a nedovolí to – a někdy nikoho takového ani nemají. (a často myslí, jak jsou svobodní – viz Omyl č. 29)

     Papež (obecně) je akademicky vzdělaný člověk, který je celý život obklopen lidmi vzdělanými v nejrůznějších oborech. Jeho značná část života zahrnuje četbu, přemýšlení, získávání zkušeností, velké sebezapření a odříkání. I kdybychom nesouhlasili s jeho úřadem a křesťanským vyznáním, i kdybychom si o něm mysleli to nejhorší, zcela jistě má takový člověk ve zralém věku dost co říci devatenáctiletému mladíčkovi. Zcela jistě by si mohl takový mladík “pískat”, kdyby si na něj papež udělal hodinu času. A jistě by mnoho z toho, co by uslyšel, asi hned nepochopil, a byl by to námět pro mnoho dnů, možná týdnů, možná na celý život. Pokud by to tomu chlapci ovšem trochu myslelo.

     Tragedie je v tom, že kdyby ten mladík do Vatikánu jel a tuto možnost i reálně měl, asi by dal přednost prohlížení chrámu svatého Petra nebo Sixtinské kaple, nebo lízání zmrzliny s Italkami na svatopetrském náměstí, než naslouchání papežovi. Bohužel. Je to dáno pocitem, že rady nepotřebuje – tedy rady tohoto druhu – rady od papeže a jemu podobných. Jiné rady, od svých vrstevníků, z kina, videa, televize, časopisů, reklam atd., hltá plnými doušky!

     Když si koupím novou pračku nebo video, a přivezu si to domů, dostanu k tomu zároveň od výrobce návod, jak s těmito výrobky zacházet. Ano, nikdo mě nenutí ten návod číst. Mohu ho zahodit nebo založit. Třeba si řeknu: na to přijdu sám. Mně nikdo nebude radit. Jsem svobodný, nenechám si “do toho” mluvit nějakou firmou. A je to pravda.

     Výrobce nejlépe výrobku rozumí – protože ho udělal. Návod dává tehdy, když výrobek je dost složitý. Ke kladivu se návod nedává, ani k motyce. Ale k mixéru, autu nebo počítači už ano. A co lidské tělo, nejsložitější stroj na světě? Mnoho lidí se pokouší na to přijít – k čemu jsou ty ruce, a nohy a pusa a pohlavní údy – a co si s tím vším mohou dovolit. Sami si vymýšlí, co je dobré a co zlé, kam až mohou jít, a kde už je to nebezpečné. Mnoho lidí si vymýšlí vlastní smysl života, proč jsme tady, k čemu to vše kolem je, jak se chovat ke druhým lidem, jak vychovávat děti a žít s partnerem. Tak také svět kolem nás vypadá. Pokus a omyl, pokus a omyl, omyl a omyl a omyl a omyl. A smrt. Ani v době, kdy už má mnoho lidí “po záruce”, se nepoučí. Říká se takové přísloví: mladý hlupák – starý hlupák.

     Výrobce ví, co výrobku prospívá a škodí. Velmi často se nám i bez návodu podaří uvést výrobek do chodu a nějak s ním zacházet. Ale v návodu může být řada cenných rad, třeba jak danému výrobku prodloužit životnost. Nebo abychom se vyhnuli poruchám či předčasnému zničení, případně abychom sebe nebo někoho jiného nezranili – toto vše také platí o našem těle (a duši).

     Ano, návod může být podvržený a mohou v něm být chyby (zvláště, když je to překlad z cizího jazyka). Ale přesto je rozumné si jej přečíst – i kdybychom jej pak měli zavrhnout a “dělat si to po svém”. Stvořitel světa dal každému člověku možnost dozvědět se pravdu o světě a životě, který žije. Nejen Bible, ale i živé Bible, řada lidí dlouhodobě s Bohem žijících, jsou takové návody, jak se nespálit. I sebehorší církve často předávají cenné pravdy o životě a jeho smyslu. A my je můžeme od nich získat, aniž musíme do nich vstoupit. Aniž musíme opakovat jejich chyby. Každý si může vybrat. A to udělá jen ten, kdo si uvědomí, že potřebuje pomoc, a že si sám nestačí.

     To lidé dnes vědí velmi dobře (informace jsou ceněny, mluví se o «vývozu mozků») – žel, jen v určitých oblastech života. Lidé dobře vědí, jakou cenu má vzdělání, jak je pro mladého člověka výhodné vystudovat nějaký obor, nebo se alespoň v nějakém atraktivním odvětví vyučit. To je dobře známo. To bolestné je, že si naprosto neuvědomují, že mnohem cennější než být dobrým kolečkem v průmyslové revoluci nebo v materialistickém chodu společnosti, je umět správně žít. Vědět, k čemu život je, jaké jsou správné postupy v různých životních situacích a jakým směrem napřít svoje síly, čas i schopnosti. Je to o “tom papežovi”! Kdyby byl papež odborník na výrobu zlata ze vzduchu nebo na počítače, měl by před svými dveřmi frontu mladých i starých. Ale vědět “jen něco o životě”?

     Velmi mnoho lidí “jde za tělem”. Jejich duch a duše se orientuje na tělesné, fyzické věci. Už odmala, v rodině, ve škole i dospělém životě. Cílem je umět to, co vede k tělesným dovednostem, co začlení člověka hladce do materialistické průmyslové společnosti, konzumního způsobu života. Jen velmi malé procento rodin a lidí preferuje v životě spíše charakterové vlastnosti. Raději “nemít”, ale “být”. Nebo mít to, co nevede rovnou (ono to tam dříve či později vede také) k penězům, majetku, pohodlí a praktickým dovednostem a znalostem, ale k pěkným charakterovým vlastnostem. K poctivosti, pravdivosti, obětavosti, ušlechtilé víře. Toto jsou věci, které dnes nejsou “v kurzu”, málo lidí do nich investuje, málo rodin tímto směrem vychovává svoje děti a jen málo dospělých tyto vlastnosti cení a pěstuje.

     Výsledkem je sice určitý komfort společnosti, lidé mají tisíckrát víc, než vyžaduje jen prosté slušné přežití, ale uvnitř jsou prázdní, chybí jim láska i obyčejná slušnost a ohleduplnost. Mají to, co tělo chtělo. A trpí. Proto je tolik sebevražd, alkoholismu a drog. Vykrmené, dobře oblečené, měkce usazené tělo v polstrovaném křesle, které se nemusí ani zvednout, aby se mělo dobře (stačí jen dát mobil k uchu) – ještě nemusí být šťastné. A nemusí ani měkce, vykrmeně a dobře skončit. Protože to hlavní, základní, to podstatné, co je pro tělesný i duchovní život nezbytné, chybí. Ušlechtilá víra.

     Je zajímavé si všimnout, jak nejen praktický život společnosti se nese materialistickým směrem, ale i její filosofie. Celá evoluční pavěda vlastně není o ničem jiném, než jak vznikla těla živých organizmů bez projektu, plánu, informace – tedy bez duchovní příčiny. Je to až kuriózní a naskakuje “husí kůže”, když člověk domyslí, jak filosofická, kulturní i tělesná oblast lidské společnosti směřuje k upevnění filosofie materialistického, konzumního způsobu života. Jak se i v oblasti myšlení posiluje u lidí víra, že “záleží jen na těle a nejsme nic než tělo”. A to tváří v tvář všem psychiatrům, psychologům, psychologickým poradnám a tisícům knih o tom, jak žít a čelit problémům v nejrůznějších duchovních oblastech života. Tváří v  tvář znalostem všech generálů, jak je také nesmírně důležitá “bojová morálka mužstva” a jejich “duchovní rozpoložení”. V rozporu se všemi moderními “léky na duši” je hlavním filosofickým bohem společnosti tělo a jeho potřeby.

     Prominentní představitel moderní molekulární biologie Američan Joshua Lederberg definuje člověka jako "1,8 m dlouhou sekvenci molekul složenou z C,H,O,N a P. Je to délka DNK, která je svinuta v buněčném jádře vajíčka, z něhož člověk vzešel, a v buněčném jádře každé vzrostlé buňky." (Biologická budoucnost člověka, Universum 2/2000) Ano, kolem této 1,8 metru dlouhé sekvence DNK a později kolem podobně vysokého těla se točí všechna pozornost moderní společnosti – k tomu ovšem Bible, papež, farář nebo křesťanství opravdu potřební nejsou. Opravdu ne?

     Následkem této “volby mládí ” (tj. nepotřebuji duchovní rady od nikoho...) přichází už během života a pak ve stáří mnoho všelijakých trápení – duchovních i tělesných. Občas lidé umírají uprostřed relativního komfortu, ale sami. Tělo je samo, bez Boha i bez lidí. Bez pocitu naplněného života a bez jistoty, co dál, co bude, jestli to všechno mělo nějaký smysl. Když je člověku osmnáct či třicet, moc ho tyto věci netrápí. Ale právě v těchto letech si toto trápení připravuje, pilně na něm pracuje a zasívá ho. Sklízet bude později. A když mluvím o mládí, myslím tím i “mládí lidské společnosti”. I tam platí, že co zasívají dřívější generace, ty pozdější sklízí. Když předchozí generace pohrdly úsilím o spravedlnost, touhou po pravdě o smyslu života, když zanedbaly výuku svých dětí ve směru ušlechtilé víry a nahradily ji výukou materialistických informací – tyto děti pak “hříchy svých předků” sklízí samy na sobě! Ve svých přítomných dějinách.

     Roman Joch píše ve stejnojmenném článku: “Ale v tomto případě – pokud ovšem sdílíte pokrokářskou interpretaci dějin – máte veliký, já bych řekl neřešitelný, problém vysvětlit, odkud se nacismus a komunismus – totalitarismy 20. století – vlastně vzaly? Skutečně, odkud? Když už od dob renesance vývoj šel od dobrého k lepšímu, kde se vzal ten podivuhodný “regres” 20. století, který málem vyústil v nukleární holocaust lidstva na naší planetě? Spadl nám snad s nebe? Přemýšlivější pozorovatel dějin si uvědomí, že nešťastný vývoj v 20. století musel mít přece nějaké své kořeny, politické, intelektuální i filosofické; nejspíš musel být vyvrcholením procesu, který v průběhu dějin doutnal, sílil, až se ve 20. století prudce provalil na povrch právě v podobě totalitarismu.

     Když si přemýšlivější pozorovatel dějin toto uvědomí, přirozeně ho napadne, že to s tou pokrokářskou interpretací dějin nemůže být až tak žhavé. Pak ale přestane být pokrokářem a stane se konzervativcem. Jinými slovy, konzervativcem je člověk, který si je vědom tragiky 20.století, a proto si uvědomuje, že jí i něco negativního muselo nutně předcházet.”

     Citoval jsem z článku, který je polemikou s profesorem Skalickým, proděkanem Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Ten, podle Romana Jocha, konzervativcem rozhodně není. Obhajuje Francouzskou revoluci (1789-94), že byla “za svobodu občana a člověka ve státě”. Joch říká, že vedla snad jen ke svobodě “hlav odpoutat se od trupů těl v důsledku ´osvobozujícího´ dopadu ostří gilotiny.”... Teror jakobínů, předchůdců nacistů a komunistů, vyústil nakonec v diktátora Napoleona nad celou kontinentální Evropou. Říci, že tato revoluce byla za svobodu člověka, je asi jako říci, že kanibal má rád lidi... (Roman Joch, Revoluční pokrok do pekel, Distance 2/2000)

     Opravdu, kdo chce špatně skončit, nepotřebuje žádné rady. Vždyť “komu není rady, tomu není pomoci.” Život lze prožít bez rad, “jen tak”, formou pokusu a omylu. Takový život je však sám jedním velkým omylem, a podle toho také vypadá a končí. “Všechno dobře dopadne”, je pochodová píseň na cestě do pekla. To platí na úrovni jednoho lidského života, tak i celé společnosti. Je opravdu velmi zajímavé zamyslet se, proč se třeba severoamerická společnost během půl tisíce let své existence vyhla všem těm Napoleonům, Hitlerům, Stalinům, Brežněvům, Maům, Pol-Potům a Saddámům Husajnům. Přitom byla tvořena z větší části původně evropským obyvatelstvem. Je to společnost jistě moderní, vlastnící špičkové technologie, zcela jistě v průměru silně nábožensky založená, i když multireligiózní a multietnická. Zachovává si četné středověké rysy (trest smrti). Roman Joch ve zmíněném článku píše:

     “Vývoj v anglosaském světě – a především v Americe – je vývojem, kterým Evropa mohla jít, kdyby se nevydala cestou Francouzské revoluce a jejích dědiců. Miliony lidí na evropském kontinentu by pak nebyly musely zemřít násilnou smrtí. Jistě, moderní Amerika dneška již není tím, čím byla Amerika otců-zakladatelů. Etatistická, relativistická a utopická koroze, jež vymazala civilizaci v Evropě, ji nyní vymazává i v Americe. Ale tato koroze není americkým výtvorem, nýbrž evropským importem. Západní civilizace v Evropě je již mrtvá; v Americe se stále ještě alespoň vede zápas za její zachování a přežití. Jak dopadne, nelze nyní ještě říci.”

     Nejde mi zde ani o rozbor příčin, proč Severní Amerika šla jinou cestou, než evropské státy, ani mi nejde o “oslavu Ameriky”. Jedno je však zřejmé. Americká společnost nezavrhla rady Bible tolik, jako Evropa. Bible se na mnoho staletí stala nejčtenější, nejvydávanější a nejváženější knihou Ameriky. Byla používána staletí takřka v každé rodině, americká ekonomika, justice i škola jsou ovlivněny Biblí – a to i přes striktní svobodu vyznávat si jakékoliv svoje náboženství, nebo být ateistou. Chtě nechtě, přes všechnu svobodymilovnost a důslednou odluku církve od státu, je americká společnost nasáklá duchem Bible tak, jako houba vodou. To nelze popřít: dá se jen pozorovat, že houba pomalu vysychá. A čekat hrůzné důsledky tohoto procesu.

     Kdo chce stát na pevných základech, ať si nechá radit, a ani moc nekouká, jestli mu radí někdo sympatický či nesympatický. Nemusí vždy každou radu poslechnout (jsou také špatné rady a špatné věci, které se táhnou z minulosti), ale je rozumné naslouchat čestným a moudrým lidem. Hlavně mladí lidé by měli vyhledávat rady z oblasti “umění žít a ušlechtile smýšlet”. V křesťanství i jiných náboženstvích vždy hrál velkou roli učitel (guru), který vedl svoje žáky.

“Nikoli rozvážně kupředu, nýbrž rozhodně dozadu, neboť před námi je propast.”