Slovo do pranice aneb omyl č. 31

Tentokrát je řeč o pravdě a o tom, zda je relativní nebo ne.

     Mnozí věří, že pravda je relativní, záleží jen, čemu kdo věří

     Opět se musím jen trpce usmát: pravdu považují mnozí za relativní až do chvíle, než na ně tvrdě dopadne její realita! Lež – opak pravdy, při které někdo přijde o peníze nebo o zdraví, už tak lidé za moc relativní nepovažují. Zkuste napomenout nějaké rodiče, aby své nezvedené dítě vychovávali více v kázni, ne opičí láskou - to se asi se zlou potážete a přinejmenším se dozvíte, že názory na výchovu jsou různé a relativní. Ale až je pak jejich dítě dá do domova důchodců a okrade, bude po relativitě.

     Facka právě vlepená na tvář také moc relativní není, a určitě s pravdou hodně souvisí. Ale pokud jde o nezávazné plácání o “pravdě a její relativitě”, tam se různým filosofiím meze nekladou! Nemohu si než postesknout, jak jsou mnozí lidé tupě naivní. A jak bolestně (nerelativně) později dopadají jejich životy díky tomu, že považovali pravdu za relativní a nedali si více práce ji hledat. Věnovali se všemu možnému, ale na pravdu nezbyl čas! Raději žili v omylech a filosofovali, jak je vše relativní.

     Je to stejné jako s pravděpodobností. Potkal jsem mnoho lidí, kteří byli ochotni filosofovat a věřit, že život se vytvořil kdysi dávno jen tak náhodně, třeba s pravděpodobností jedna ku trilionům trilionů. Kdyby však měli svůj život vystavit pravděpodobnosti zachování (přežití) jen jedna ku dvěma (tedy dost vysokou), hodně rychle by z toho vycouvali. Ale když o nic nejde...opravdu nejde?

     Skutečně si mohu “dělat z pusy vrtuli” a říkat, že pravda je relativní, a pak se strašně vztekat, když mě někdo “trochu menší pravdou” okrade o tisícovku? To už není relativní, to je pak “drzost, nestydatost, zasluhuje to tvrdé potrestání” – najednou je po relativitě, bezbřehém filosofování, je po toleranci vůči pravdě a nepravdě, najednou na nás dopadla tvrdá realita. Najednou je po filosofování – když to začne bolet.

     Nedávno jsem měl veřejnou disputaci (kreace versus evoluce) na jednom pražském gymnáziu s jedním panem docentem biologie z Karlovy univerzity. Ten také bez uzardění tvrdil, že když si odhlasujeme, že bílá stěna je černá, tak je černá, a když si odhlasujeme, že ta stěna (ukázal na ní) tam vůbec není, tak tam není. Škoda, že mě nenapadlo navrhnout studentům pokus o relativnosti pravdy. Odhlasovat, že tam ta stěna není a požádat pana docenta, aby se proti ní rozběhl se zavřenýma očima. Možná by se mu v hlavě pak rozsvítilo a reálná fyzická boule by mu (i nám) nějakou dobu připomínala, že to s tou pravdou až tak moc relativní není. Ani s tím hlasováním o pravdě, o tom, jestli se domluvíme, že svět stvořil Bůh nebo evoluce. Jestli je to v podstatě jedno, jak tvrdil on i další.

     Albert Einstein (1879 - 1955)

     Kromě toho, že Einstein věřil v Boha (svým vědeckým způsobem) a odmítal darwinistické evoluční fantazie, nepřijímal ani relativitu pravdy či dokonce morálních zásad. Velmi ho trápilo, že lidé si jeho teorii vzali jako záminku “názorového relativismu”. Dokonce se mu vůbec nelíbil název teorie relativity, přemýšlel spíše o konstantnosti a neměnnosti, než o relativitě, jako názvu své teorie. Ale tento termín se postupně vžil a zůstal. Albert Einstein popíral i tvrzení fyzika Bohra, Heisenberga a dalších, že částice se chová nevypočitatelně, že nelze zjistit zároveň její polohu i hybnost (Tzv. EPR paradox, Einstein, Podolsky a Rosen byli proti). Tvrdil, že nevypočitatelnost je daná jen neúplností informace o systému. (Vesmír 6/98)

     Snad je dobré připomenout, že teorie relativity je sice dosud mlčky přijímána (velmi mnoho vědců jí nerozumí, prý asi jen deset lidí na světě), ale jsou také vědci (fyzikové), kteří jí nepřijímají a tvrdí, že jevy, které se obecnou teorií relativity vysvětlují, jdou vysvětlit i klasickou fyzikou. Asi základní námitka proti teorii relativity je v tom, že odporuje zkušenosti i zdravému rozumu (změny v časech, změny hmotností a rozměrů těles při vyšších rychlostech, atd.). Ale to přenechme fyzikům.

     To podstatné je, že Einsteina zlobilo, že si někdo myslí, že také morální hodnoty či obecné lidské principy včetně pravdy by mohly být kvůli jeho teorii relativní. Je známo, že Einstein už velmi brzo vystupoval proti Hitlerovi (1933 musel emigrovat z Německa pro svůj židovský původ, odjel do USA) a spolu s dalšími vědci varoval před hrozbou, že nacisté vyrobí atomovou bombu (1939 dopis prezidentu USA Rooseveltovi). Opravdu: pro Einsteina pravda relativní nikdy nebyla!

     Moderní agnosticismus

     Asi jako první použil tento pojem Thomas Huxley, Darwinův fanatický zastánce v Anglii. Oba dva kolísali mezi ateismem a agnosticismem. Toto slovo je odvozeno z řeckého a (ne, proti) a gnosis (poznání) a používá se v různých významech. Především pro člověka popírajícího možnost nějakého hlubšího (objektivního) poznání pravdy – původu a podstaty věcí - jinak než zkušeností. Také se agnosticismus používá pro označení lidí, kteří popírají možnost poznat existenci Boha. Představiteli moderního agnosticismu byli Hume a Kant (pozitivismus). K agnosticismu se hlásí velmi mnoho vědců a moderních myslitelů. Je to módní trend v současném myšlení, který můžeme nazvat obecněji skepticismem. Nic nepopírat a nic nepotvrzovat. Nechávat vše otevřené, nedořešené, nejisté. Nad vším dělat otazník, každý závěr zpochybňovat. Je to názor, že nikdo nemůže naprosto nic poznat. Thomas Johnson o tom píše (Potrat, sexuální revoluce a post-modernismus – The Outlook, 48/1998, str.3):

     “Až teprve nedávno jsme použili tento termín /post-modernismus/, ale tato mnohohlavá obluda nějakou dobu mezi námi rostla. Nejvýznačnější trendy mezi novou poválečnou generací vykazují naprostou ztrátu hodnot, víry a tradic. V jádru toho je absence víry v jakoukoliv Pravdu, a tím i ztráta víry, že existuje Dobro a Zlo.” (zvýraznění je původní).

     “V postmoderním myšlení je vše relativní”, píše dr. Henry M. Morris (The Postmodern Agnostics, Acts and Facts, 7/1998). ”Co může být pravdivé nebo správné pro jednoho nemusí být pravdivé a správné pro dalšího. Etika je záležitostí vkusu. Otázka, co je správné, je jen pragmatickou otázkou, co funguje.”

     Proti všem

     Je třeba si uvědomit, že agnosticismus (skepticismus) odmítá veškeré reálné poznání. Nejen poznatelnost Boha, ale i poznatelnost světa. Tedy odmítá i běžné výsledky vědeckých metod a částečně i evoluční teorii. Sociální psycholožka Phoebe Ellsworth se setkala s neočekávanou reakcí, když měla interdisciplinární seminární přednášku o lidských emocích. Když poprvé zmínila slovo experimenty, publikum namítalo, že experimentální metoda (dnes považovaná za základ a počátek exaktních věd) byla čistě jen mocná kořistnická metoda viktoriánských mužů (konec 19. století – rozmach vědy v Anglii). Když odporovala tím, že publiku připomněla, že tyto vědecké metody vedly k objevu DNA, diskuze byla ukončena, protože publikum tvrdě nesouhlasilo s každým, kdo “věřil” na DNA!

     V článku Útok na biologii (The Nation, 6/97) čteme: “Akademická levice je rozmanitá skupina. Zahrnuje všechny odstíny názorů od jemně narůžovělých liberálů až k vyčpělým jasně rudým Marxistům. Asi ani dva z nich nemají stejný názor na vše. Ale mnoho z nich inklinuje k hluboce nepřátelskému postoji ke všemu vědeckému obecně a zvláště ke studiu evoluce.”

     New Age

     Celý tento myšlenkový kadlub souvisí s moderním hnutím New Age a jeho myšlenkovými postoji. Samozřejmě, že evoluční teorie není odmítána jako celek, jen její určitá forma. Doktor Morris o tom píše: “Tito postmoderní sekulární ´kreacionisté´ jistě nejsou v Bibli věřící kreacionisté, nebo vědečtí kreacionisté, proto musí nutně věřit v nějakou formu evoluce, pokud se nějak ponoří do výkladu původu /světa/. Nepochybně existuje široká škála názorů na toto téma mezi současnými agnostiky, ale většina z nich (pokud nejsou otevřeně ateističtí) se přiklání k nějakému směru panteistické evoluce vyznávané New Age. Z těchto směrů je asi nejvíce propracována hypotéza o Gaie – Gaia bylo jméno starověké řecké bohyně Země.” (The Postmodern Agnostics, Acts and Facts, 7/98).

     “Vědecké důkazy pro myšlenku, že Země je živá, se množí. Vědecká formulace starobylé myšlenky je rozvíjena pod názvem Gaia hypotéza...Ve své nejelegantnější a nejvíce napadnutelné formě tato hypotéza vyznává myšlenku, že Země – se svým globálním biotopem v pozemském prostředí – je jeden obrovský organizmus.” (Dorion Sagan, Slanted Truths, 1997, str. 190, spoluautorka Lynn Margulis). Dorion Sagan je syn ateisty Carl Sagana (Kosmos) a Lynn Margulisové, vyznávající evoluci typu “Gaia” – tedy, že celá zeměkoule je jeden velký živý organizmus.

     “Vědecké důkazy”

     Ony “vědecké důkazy” ovšem sestávají z toho, že řada organizmů je velmi dobře adaptována na prostředí, kde žijí (“fitness of the environment”) a na skutečnosti řady symbiotických vztahů v živém světě – tedy důkazy, které pro každého skutečného kreacionistu (vědce, který věří v Boží stvoření) jsou jen nádherná svědectví o Božím projektu přírody. (Morris). K těmto myšlenkám se přidává tzv. antropický princip, tedy že fyzikální konstanty vesmíru jsou velmi jemně nastaveny a jen tak umožňují existenci života. Tyto konstanty spadají do čtyř tříd a zahrnují např. hmotnost, elektrický náboj a magnetické vlastnosti elementárních částic (kvarky, gluony, fotony atd.), čtyři známé základní síly, rychlost světla ve vakuu, Planckovu konstantu a konstanty charakterizující strukturu astronomického vesmíru (rotaci, elektrický náboj, zakřivení atd.).

     Moderní zoufalství

     Kdo se pozorně zamýšlí nad různými Omyly, které jsem do této chvíle napsal, musí pochopit zoufalství mnohých moderních lidí a důvod tak časté skepse. Vždyť velmi přesvědčivé vysvětlení původu světa, a proč mnoho věcí “do sebe zapadá” (např. fyzikální konstanty, život v pozemském prostředí, neuvěřitelně složité orgány a orgánové systémy v živých tělech atd.) spočívá v inteligentním projektu toho všeho. Tedy že před vesmírem, naší Zemí a naším životem uprostřed všech živých organizmů musela nutně být vysoká inteligence, která tomu všemu dala nejen řád, ale i smysl. Když ale tuto myšlenku z nějakého důvodu tvrdě zavrhnu a začnu vše vysvětlovat “přirozeně”(?) – tedy nepřirozeně náhodou a miliony let, dostanu se dříve či později do obrovské skepse. Ono to prostě náhodou vysvětlit nelze. Jediné řešení je rezignace - agnosticismus – tedy že se na to nedá přijít.

     “Bůh neexistuje a náhoda nic neumí” – zůstává jen skepse. Proč potom nevypadat docela moderně a netvrdit, že “každý má svou pravdu, a vlastně nikdo pravdu nemá a všechno je relativní”? Skepse se pak přenáší do duchovní oblasti, vede ke ztrátě všech morálních principů (“proč bychom měli odvozovat morálku z tradic či Bible, když je to vše falešné”). Často takový život končí v zoufalství.

     Ne moderní, ale velmi stará ideologie

     Skepse a agnosticismus není vůbec nic moderního, jsou to staletí staré známé postoje lidí popletených, někdy líných hledat pravdu, a jindy zas neochotných přijmout určité důkazy, které jim nevyhovují. (viz Omyly č. 2-6 i další). Skepticismus je znám hlavně z antiky (řecký filozofický směr) a pak hlavně z doby osvícenství, která by se měla správně nazývat dobou temna, zatímco tzv. “středověké temno” bylo spíše dobou světla (Téměř všechno je dost jinak).

     Mluvíme-li o dávném skepticismu, vzpomeňme na známý rozhovor Ježíše Krista s prefektem římské provincie Judey Pontským Pilátem z prvního století našeho letopočtu: “...Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas /říká Ježíš Pilátovi/. Pilát mu řekl: Co je pravda?” (Jan 18:37n) Z této Pilátovy otázky cítíme značnou dávku skepticismu, rezignace na možnost pravdu poznat.

     Kořeny

     Profici vymysleli Titanic a amatér Noemovu loď. Amatér je od slova amare – milovat. Člověk, který miluje pravdu a touží po ní, může i s málem informací, jako amatér - laik, dojít ke správným závěrům. Na druhé straně může mít člověk encyklopedické vědomosti, ale závěry z nich dělat velmi špatné. Vyznávání relativnosti pravdy je u mnoha lidí jen únikem z prázdnoty mysli. Je to také pohodlnější než pravdu hledat, nebo přijmout fakta, která mají důsledek na můj život (vedou ke špatnému svědomí) a vyzývají ke změně. Tou špatnou reakcí může být bagatelizace poznaného. Nebo když si předem řeknu, že pravdu o životě a jeho smyslu stejně najít nelze, a že si každý zvolí jen to, co chce. Pak samozřejmě nemá žádný smysl něco moc hledat a trápit se s tím.

     Již jsem na to mnohokrát upozornil v předchozích omylech, že pravdu uchopujeme jen vírou. A zde jsou kořeny moderní skepse. Vírou přijímáme výsledky vědeckých experimentů i filosofických či logických závěrů. Je to proto, že výroky o čemkoli (i o minulosti) jsou vždy potvrditelné až v budoucnosti (viz o tom Omyl č. 30). Proto naše hledání pravdy je vlastně o víře: čemu věřit a čemu nevěřit. Která víra je správný směr, a která špatný.

     Každý člověk musí něčemu věřit, jinak nelze žít. Člověk nevěřící v možnost nalézt pravdu musí věřit řadě neuvěřitelných pověr a blábolů (např. že Zeměkoule je živý organizmus). I tvrzení, že svět je nepoznatelný a existence Boha nejistá, je jen názor určité víry. I tvrzení, že pravda je relativní a nelze ji nalézt, je jen článkem určité víry, určitého životního postoje. Jsem přesvědčen, že postoje chybného a životu velmi nebezpečného.