Věrní přátelé - 29. část

Čas plyne a Petr je v izolaci a stává se z něj samotář. Čistě náhodou nakonec zjišťuje, kdo byl oním zrádcem. Co to ale změní v jeho dalším životě?

     9. Křivdy

     Prázdniny skončily.

     Petrovi teď nastaly ve škole zlé časy. Všichni se ho stranili, protože si mysleli, že nemá čest. Vždyť i Slávek, dříve jeden z jeho nejlepších kamarádů, ho nenáviděl!

     Tonda se postaral o to, aby se všichni kluci dozvěděli, co se vlastně stalo, a štval je proti němu pořád.

     “Vidíte ho,” říkal, “jak se tváří nevinně! A jak přesvědčoval, že on to nebyl!”

     Všechny pokusy o vysvětlování byly marné. S Petrem nechtěl nikdo promluvit ani slůvko, a nakonec i on sám se stranil všech.

     Přecházel den za dnem, měsíc za měsícem. Odešel podzim, zima i jaro – a znovu se schylovalo k létu.

     Petr byl pořád sám. Chodil na dlouhé procházky, psal si do zápisníku různá pozorování, udělal si herbář – zkrátka si uvykal na život samotáře. Myslel si, že na všechno, co se stalo, postupně zapomene.

     Na křivdu se ale nedá jen tak zapomenout.

     Ještě že nad námi nebo kolem nás je něco, co nám přihraje v ten správný čas tu pravou věc nebo zážitek. Někdy se tomu říká náhoda, někdy osud.

     Jednoho dne, když se Petr vracel ze své obvyklé procházky, uviděl za křovinami na okraji lesa Tondu a ještě jednoho kluka od nich ze třídy. Živě spolu rozmlouvali.

     Petr se mrzutě odvrátil a chtěl se dát opačným směrem, když tu k němu doletělo jeho jméno. Snad se nebaví o něm?

     V houští byl skoro neviditelný, a tak se skrčil a čekal.

     Oba kluci se blížili pořád víc a víc. Jejich hovor byl stále zřetelnější.

     Petrovi se prudce rozbušilo srdce. Už nelitoval, že neodešel!

     “Povedlo se mi to bezvadně, ne? Péťa mi nahrával sám do noty. Když jsem ho viděl, jak jde za Vaškem a Honzou, tak to byla příležitost, ne?”

     “Dobře, že jsi se dal k našemu kmeni. Cos v tý jeho partě mohl vlastně dělat?”

     Dál se hovor stával nejasným, jak se postupně oba kluci vzdalovali. Ztuhlému Petrovi ale úplně stačilo to, co právě slyšel.

     Vstal. Pomalu a jakoby nesměle se obrátil a kráčel zpátky do vsi. Najednou měl úžasně čistou hlavu. Najednou viděl!

     Pocit ukřivděnosti ustoupil skutečnému a opravdovému pocitu provinění. Viny k těm, které neprávem podezříval. Musí je hned najít a musí jim to všechno nějak vysvětlit, ale co vlastně – vždyť oni to už dávno věděli!

     Sotva vyšel z lesa, spatřil na malém kopci – právě na JEHO kopci – ty, které hledal. Zrychlil krok, aby se k nim rychle dostal. Uviděli ho, zarazili se a vyčkávali.

     I Petr se zarazil. Co má teď vlastně udělat? Ano, jistě – omluvit by se měl. Asi takhle:

     “Nezlobte se, kluci. Měli jste pravdu! Teď už vím, že zrádce byl fakt Tonda! Vy jste to ani být nemohli. Náčelník těch cizích kluků věděl o přísaze, a vy jste o ní nevěděli. Jestli můžete, zapomeňte na to, jak jsem vám ublížil!”

     Opravdu si to myslel nebo to řekl?

     Honza se pousmál.

     “Vždyť už vlastně nic nevíme. Už je to za námi a je to dlouho. Na nás jsou skoro všichni takoví.”

     “Tak vstupte do družiny!” vydechl Petr, kterému se v očích rozsvítilo tím náhlým nápadem. “Vy přece nejste tak podlí jako Tonda nebo tak důvěřiví jako Slávek!”

     Vašek se zamračil, přistoupil blíž až těsně k Petrovi a zadíval se mu do očí, aby dodal svým slovům vážnost:

     “Ne, Petře, já už nemám zájem o žádnou tvou družinu. A nevěřím, že by tohle všechno za něco stálo! Podívej se na sebe – vždyť i ty se v něčem podobáš Tondovi nebo Slávkovi. A jak dlouho by to vydrželo s námi? Nechci!”

     “Já taky ne,” připojil se i Honza.