Slovo do pranice aneb omyl č. 30

Dnes je řeč o omylech a to o omylech jednotlivců, skupin lidí, no prostě o všeobecných omylech. Tedy vlastně o těch, o kterých je celý tento cyklus.

     Mnozí věří, že tolik lidí najednou, navíc vědců, se přece nemůže mýlit

     Tak, jako se může mýlit jeden člověk, tak se mohou mýlit dva. A dvacet a dvě stě, a dva milióny lidí. Ti všichni mohou snadno vyznávat naprostou hloupost. Dějiny jsou plné příkladů davového šílenství, davových omylů a masového vyznávání hloupostí. Jak prostými, nevzdělanými lidmi, tak i vědci a lidmi vzdělanými (v některé oblasti). To, co nyní říkám, není posměch, ale konstatování faktu – týká se to mne i mnoha ostatních lidí. Proti omylům nejsme nikdo imunní. Není však omyl jako omyl. Něco jiného je zmýlit se při výběru zaměstnání, něco jiného je zmýlit se při výběru životního partnera a ještě jiné je žít celý život ve lži o sobě, světě kolem sebe a smyslu lidského života.

     Příklady omylů a nesmyslů, vyznávaných miliony lidí, máme jak z doby dávno minulé, tak i ze současnosti: komunismus, nacismus, evoluční teorie, slepá víra v demokracii a špatné názory na manželství a výchovu dětí – to jsou jen některá současná pochybení, o kterých jsem už psal. Chci se v tomto pojednání věnovat především vědeckým omylům a jejich často tragickým důsledkům na život.

     Procesy s velmi pravděpodobným koncem

     Na světě je velmi mnoho procesů s kauzálním (příčinným) sledem událostí. To jsou události, které z počátečního stavu (dobře a jednoznačně definovaného) vedou k jednoznačnému (přesněji říkejme velmi pravděpodobnému) stavu konečnému. Kámen hozený vzhůru bude velmi pravděpodobně padat v prázdném prostoru zase zpět k zemi. Pokud by nepadal (zůstal záhadně viset ve vzduchoprázdnu), pátrali bychom po příčinách. Také proto, že jsme na průběh tohoto procesu zvyklí a odlišný výsledek by nás překvapil. Museli bychom pátrat, proč se potenciální energie neproměnila opět v práci (zpětné padání kamenu). Víme, že jsme tuto energii kamenu “darovali” tím, že jsme mu v počáteční fázi udělili kinetickou energii (1/2mv²), která se na potenciální postupně přeměnila při letu vzhůru. Ale kde nyní tato energie je, když kámen zůstal ve vzduchu viset? Kam se tato energie poděla?

     Podobně v chemii nás velmi překvapí, když nalijeme roztok kyseliny sírové na kousky zinku a plyn, uvolňovaný z této reakce, by na vzduchu nehořel. Museli bychom pátrat, proč se ze známé reakce (Z_n+H₂SO₄?H₂+ Z_nSO₄) neuvolňuje vodík. Kam se asi poděl?

     Také by bylo překvapení, kdybychom z místnosti o dvaceti židlích, dovolili někomu několik židlí (x) si odnést – později bychom spočítali 14 zbylých židlí - ale ten člověk trdí, že si jich odnesl jen pět. Víme přece, že (když 20-x=14, pak x=6) dvacet bez pěti je patnáct, nikoli čtrnáct. Budeme tedy pátrat po jedné zmizelé židli. Kam se asi poděla? Všechny tři uvedené příklady (z fyziky, chemie a matematiky) ilustrují události a děje, kde nemusí příliš moc docházet k omylům a hádkám, a kde řešení může být (ne vždy, ale velmi často) jednoznačné.

     Přírodovědecké obory

     Matematika je považována za nejexaktnější vědeckou disciplínu (královnu či služku věd) se zcela nesmlouvavými závěry. Také chemie, fyzika a další přírodovědecké obory jsou považovány za dosti přesné, kauzální vědy. Je však zajímavé, že čím více veličin a kombinačních možností vstupuje do řešení, tím obtížnější je jednoznačný závěr. A to nejen ve fyzice a chemii, ale i v matematice. Dokladem toho jsou třeba i “obyčejné” šachy. Dodnes nebyl nalezen konečný algoritmus šachové kombinace. Tedy jediné řešení typu “táhne bílý a dává mat”. Nikdo neví nejen to, které tahy by k tomuto jednoznačnému konci vedly, ani zda toto jednoznačné řešení alespoň teoreticky existuje. Je to proto, že kombinačních možností je tak obrovské astronomické číslo, že ani největší počítače světa toto číslo nezvládají. A proto je tato hra – naprosto jednoznačně daná již při zahájení – stále ještě napínavá a záhadná.

     Mnoho dalších veličin (a tím kombinačních možností) vstupuje do řešení také tím, že některé objekty není dobře vidět (jsou příliš vzdálené, nebo příliš malé). Ke stanovení výsledků se tím přidružuje řada dalších faktorů (veličin) zprostředkovávajících pozorování (v astronomii, jaderné fyzice, biochemii atd.). Tyto objekty známe často jen skrze nějaké jejich účinky, a tak před výsledným kalkulem musíme vzít v úvahu řadu dalších veličin a vlivů. Konečný verdikt (výsledek, výpočet, reakční produkty, celkové chování soustavy prvků, atd.) je pak velmi nejistý, pokud jde o jeho interpretaci. Proto řekl Chesterton: “Náboženství učí to, co nelze prokázat, věda to, co bude zítra vyvráceno”. Popperova falzifikační teorie už nemluví o tom, že jsou některé vědecké teorie potvrzené a jiné vyvrácené, ale že některé jsou vyvrácené a jiné ještě nevyvrácené (Když se řekne věda, MF Dnes 13.10.2001 – Jan Jandourek).

     Velká nejistota všech našich výpočtů a výpovědí

     Život je proces s nejvyšším počtem vstupních veličin a kombinačních možností. Mnoho věcí v našem životě je moc složitých, malých, vzdálených, souvisejících s minulostí a pod. – proto propočty, pokusy a úvahy do budoucna končí VŽDY v nejistotě (nebo mylné “jistotě” – o to hůř). Je nutné si uvědomit, že každá práce, pokus, výpočet, logická úvaha – to vše je vlastně jen “věštění” budoucnosti. Počítáme-li objem vody, který pojme vana v koupelně, je to výpočet “do budoucnosti”. Z přítomných veličin (rozměrů vany) zjišťujeme “budoucí objem vody”.

     Zeptám-li se někoho, kolik je dvě plus dvě – je to otázka do budoucnosti: kolik asi bude dvě plus dvě? Proto výsledek se možná ukáže (v budoucnu) pravdivý, možná nepravdivý. Říkáme sice: kolik je dvě plus dvě, ale odpověď teprve přijde, a může být pravdivá i nepravdivá. Ověření budoucí odpovědi je ještě vzdálenější než odpověď sama, a to tím víc, čím složitější je otázka (čím více veličin bude muset být zahrnuto v úvaze či výpočtu a jeho ověření). Všechna tvrzení, že zítra bude středa, ráno vyjde slunce v tolik a tolik hodin, že budeme dělat to a to, atd., atd. – jsou nejistá, protože závisí na miliardách dalších (často neznámých) faktorů. I sama existence objektů je do budoucna nejistá.

     Zavedu-li do elektrolytu anodu a katodu a stejnosměrné napětí, budu pak měřit, jaký plyn se bude uvolňovat. Mohu to také předem (nyní) začít počítat, ale i výpočet i výsledné měření teprve bude! Vše, co děláme v našem životě, je “do budoucnosti” – i kdyby to bylo něco z archeologie, nebo kolem minulých věcí – výsledek teprve b u d e ! Třeba to bude náš závěr o minulosti, jestli věci před nějakou dobou probíhaly tak či onak, ale to se (snad správně) dozvíme až “za chvíli”, až to vykopeme, vypočteme, odhalíme, přečteme si o tom, až skončí pokus, až nám výsledky sdělí další spolupracovník, atd. Vše co přemýšlíme, počítáme, kalkulujeme, odhadujeme, vyvozujeme a pod. je “očekáváno”. I když přemýšlíme o minulosti – závěry teprve budou v naší hlavě, třeba za chvíli, možná za řadu let pilné historiografické (vědecké dějepisné) práce.

     Vznik omylů

     Z výše uvedených důvodů celá řada životních situací (i závěrů řady vědeckých oborů) nevede k jednoznačnému výsledku – anebo k mylnému. Proto existují filosofické školy, politická hnutí, názorové střety nejen v humanitních oborech, ale i v přírodovědě. Proto existují různé názory na výchovu dětí, na původ vesmíru a života na Zemi, na podstatu hmoty, času, prostoru, energie, gravitace, entropie, na manželství nebo sex. Kdyby tyto věci byly jen jednoduché rovnice o pár neznámých, nebylo by žádných názorových středů – stejně jako nejsou názorové střety kolem sčítání, násobení, jednoduché chemické adice či substituce nebo chování kola na hřídeli atd. Matematici neznají vědecký obor sčítání a odčítání, násobení a dělení, ale už znají obor diferenciálního počtu – protože je velmi složitý.

     Omyly pak vznikají zcela snadno: tak, že se do výroku o nějakém ději či v odpovědi na jakoukoli otázku nezakalkuluje nějaký důležitý činitel (faktor). Buď se podcení, nebo se prostě o něm neví, nebo se celý proces chápe mylně (příčiny chování celé soustavy prvků se interpretují mylně), nebo je ve hře řada dalších faktorů, dosud neznámých, a pod. Také emoce, zlé úmysly, prestiž, touha dosáhnout slávy a podobně hrají roli při vysvětlování určitých jevů. Některé mylné závěry jsou pak rozšířeny a vyznávány spoustou lidí, jiné jsou jen okrajové. Jak se správně říká: vědci jsou také jen lidé.

     Pýcha – častá příčina mnoha omylů

     Zřejmě jen málo lidí v minulosti vyznávalo, že Země je placka nebo deska – dnes si mnoho lidí myslí (vyznávají omyl), že si to kdysi mnoho lidí myslelo. Spíše se zdá z historie, že většina lidí vždy věděla, že Země je kulatá. Vždyť stačilo pohledět na obzor oceánu - voda se jeví od západu k východu zakulacená. Že je Země zakulacená také od severu k jihu poznáme podle přijíždějícího parníku (nejdřív se objeví stěžně, pak komín, pak paluba a celá loď) - je vidět, že masy vody “stoupají”. Při pohledu na Měsíc a Slunce vidíme, že jsou kulaté. Při zatmění Měsíce (kdy na něj Země vrhá svůj stín) byla vždy jasně pozorovatelná kulatost Země.

     Lidé před námi nebyli takoví tupci, jak by mnozí z nás z nich chtěli dělat – abychom sami vypadali na “výši”. Zdá se tedy, že v rozporu s občasně nalézanými výroky z minulosti, že Země je placatá a někde v dálce lze “přepadnout přes okraj”, většina lidí dřív věděla, že Země je koule. Také asi tři tisíce let starý zápis v Bibli hovoří o kulaté Zemi zavěšené “na ničem”.

     Mám doma pojednání z amerického odborného časopisu, kde se říká, že nejméně dva a půl tisíce let všichni vzdělaní lidé věděli, že Země je kulatá. Článek pojednává o důvodech, proč lidé dříve mohli vědět o kulatosti Země, a že argumenty "nebudeme přece věřit v plochou Zemi", které dnes někteří lidé používají (třeba proti náboženství), jsou neopodstatněné. Článek také vysvětluje, jak pověra o ploché Zemi vznikla - bylo to z biografie Washingtona Irvinga, popisující Columbusovu výpravu do Indie (objevení Ameriky). Irvingův záznam rozhovorů s učenci o tvaru Země je naprostý výmysl. Columbovi námořníci se vůbec nebáli, že loď přepadne přes okraj Země, ale toho, že jsou příliš daleko od pevniny. Pyšné osvícenství pak nazvalo předchozí věk "temný středověk" a použilo též argument o ploché Zemi proti křesťanství, a jako “důkaz” jeho zaostalosti - v protikladu k osvícenství. (Creation Matters, 12/97, Svazek 2, čís. 6)

     Spor o samoplození (abiogenezi)

     Velmi zajímavý spor, založený na řadě omylů, táhnoucí se po staletí, byl spor o to, zda malé živé bytosti, třeba mouchy, červi nebo dokonce myši (později, po objevení mikroskopu mikroorganizmy), mohou vznikat jen tak, následkem vlhka a tepla, ze zbytků potravy či ze špíny. Je velmi podivuhodné, že ještě dnes si řada lidí myslí, že mohou – například že plíseň vzniká na nádobí prostě jen tak ze špíny v teplém prostředí (nedávno mi to tvrdil jeden asi pětatřicetiletý muž). Velká autorita starověku, Aristoteles (4.stol p.n.l.) učil, že některé bytosti se rodí ze živých rodičů, ale jiné vznikají samy od sebe z neživých látek (tlejícího listí, hnijícího dřeva či špíny). Učil, že jednoduchá zvířátka – červi, mouchy, myši i dokonce psi – povstali k životu samovolně z vlhké “Matky Země”. Možná se nyní smějete – ale je snad evoluční teorie, dodnes věřená a učená na školách, o něčem jiném?

     Aristoteles popsal takový pokus: “Vezměte hrnec, dejte do něj starou košili, hrst obilí a kus sýra; zanedlouho najdete v hrnci myši, které vznikly z neživého obsahu hrnce.” Samozřejmě přesnější pozorování ukáží, že myši do hrnce nalezly, lákány vůní sýra, ne že vznikly z jeho obsahu.

     Spor o samoplození se táhl staletí až do naší doby

     I část církve přijímala učení o samoplození, tak jako některé církve dnes přijímají (trapně) evoluci. /O církvi viz Omyl č. 16/. Italský lékař Francesco Redi (17.stol.) prokázal jednoduchým pokusem, že larvy much nevznikají samy od sebe v hnijícím mase. Redi měl strach před inkvizicí a výslovně proto zdůraznil, že co platí pro mouchy, nemusí platit pro včely. Později holandský obchodník, přírodovědec – samouk, vynálezce a brusič brýlí, člen Královské společnosti, Antony van Leeuwenhoek (17.-18.stol) zdokonalil mikroskop a pozoroval nálevníky a bakterie. S překvapením zjistil, že “se vytvářely” všude, kde se nechala stát voda, víno, polévka či moč. V dopise Královské společnosti v Londýně oznámil, že “tato živá zvířátka”, jež objevil, nemají “otce ani matku”, ale vznikají zcela sama. Bylo to v době, kdy vědci právě začali o možnostech samoplození pochybovat – Leeuwenhoek opět rozvířil spory.

     Ještě později vznikl proslulý spor o samoplození mezi italským knězem a profesorem anatomie Lazzarem Spallanzanim a římskokatolickým knězem Angličanem Johnem Turberville Needhamem (18. stol.). Oba uvařili vývary z masa. Spallanzani láhev po varu zalil voskem – a žádné bakterie se neobjevily. Needham ucpal láhev ovčí vlnou a po schladnutí se za několik dní objevily bakterie. Spor zůstal tehdy nevyřešen, dnes víme, že obsah Needhamovy láhve po schladnutí nasál vzduch a strhl s sebou bakterie usazené v řídkém klubku vlny či ve vzduchu. Zajímavá je argumentace Spallanzaniho proti Needhamovi: “Cožpak tento hlupák věří, že může přinutit Boha, by vykonal zázrak, kdykoliv přistaví hrnec skopové polévky?”

     Zdánlivé ukončení sporu

     V 19. století vypsala Francouzská akademie věd peněžitou odměnu na vyřešení tohoto sporu. Ekonomika potřebovala zoufale chránit potraviny před kažením a medicína hledala ochranu před infekcemi. (Robert Koch ukázal, že bakterie vyvolávají slezinnou sněť a tuberkulózu). Cenu vyhrál profesor Louis Pasteur, francouzský chemik a mikrobiolog. 7. dubna 1864 pronesl v nabité universitní hale pařížské Sorbonny slavnou přednášku, ve které mimo jiné uvedl:

     “Okolo nás je mnoho záhad, které zaměstnávají lidského ducha a na které marně hledáme odpověď. Jedna z nich je řešitelná pokusem a já jsem tomu věnoval mnoho úsilí. Je to otázka, zda se neživá hmota kolem nás může změnit v život.” Přitom ukázal napjatým posluchačům baňku a pokračoval:

     “Když v obyčejné nezazátkované baňce uvařím polévku z masa a baňku nechám několik dní stát, polévka se zkazí. Když však polévku uvařím v uzavřené baňce, může stát na vzduchu celé měsíce a hnilobné procesy se jí nedotknou.” Ve dvoraně university bylo hluboké ticho, všichni cítili, že jsou svědky dějinné události. Profesor Pasteur pokračoval:

     “Dámy a pánové, v této baňce je roztok vhodný k tvorbě mikrobů. Je, jak vidíte, uzavřena. Už čtyři roky. Čtyři roky ji pozoruji a prosím ji, aby mi předvedla první stvoření života, aby stvořila mikroorganizmy. Ale tekutina je prázdná, je prázdná proto, že jsem nedopustil, aby do ní mohlo vniknout to, co člověk dosud uměle nevytvořil – život. Nedopustil jsem, aby k tekutině pronikly zárodky vznášejícící se ve vzduchu, nedopustil jsem, aby tam pronikl život.”

     Pasteurův hlas zanikl v bouři potlesku. (L. Švihálek: Znamení doby, Jacob Segal: Je život záhadou?) Od té doby všechny továrny na konzervy a veškerá ochrana potravin “pasterizací” dokazuje, že Pasteur měl pravdu.

     Jacob Segal: Je život záhadou?

     V roce 1972, za hluboké komunistické totality, vyšla v  tehdejším Východním Německu kniha Das Leben-ein Rätsel? Napsal ji doktor Jacob Segal, profesor Humboldtovy univerzity v Berlíně (NDR). Je komické, jak v této době, kdy proti evoluční teorii a Darwinovi nesměl nikdo vystoupit, profesor Segal dokázal neuvěřitelně šikovným způsobem zpochybnit celou evoluční fantazii a vydat to knižně. U nás byla tato kniha přeložena a vydána pod záštitou Akademie věd v Praze roku 1982. Na straně 115 a 116 (po povinném výsměchu církvi a úlitbě božstvu evoluce) profesor Segal ve své knize píše:

     “Cenu vyhrál nakonec Pasteur: dokázal důmyslnými pokusy, že se bakterie nikdy nevytvoří, zabrání-li se účinně přístupu zárodků. Brzo se však problém samoplození opět vynořil ve změněné formě. Mezitím uveřejnil Darwin své dílo O vzniku druhů a vývojová teorie si získávala stále širší uznání. Podle formulace německého biologa Ernsta Haeckela (1834-1919) se všechny dnes existující živé organismy vyvinuly z mnohem primitivnějších forem, z  hromádek ´prahlenu´. Nedalo se tedy očekávat, že by se mouchy nebo bakterie náhle objevily samoplozením a přeskočily tak všechny fáze svého vývoje. Avšak domněnka, že kdysi, v dávné minulosti vznikly krajně primitivní formy života, které se v průběhu miliard let vyvinuly v dnes známé organismy, byla zcela rozumná.” (zvýraznil a podtrhl P.K.)

     Profesor Segal zde velmi elegantním způsobem a zcela jasně ukazuje, že omyl samoplození pokračuje dál až do dnešní “moderní doby” pod rouškou vývojové (evoluční) teorie. Rozdíl proti staré, směšné víře v samovolný vznik psů, myší, much či bakterií je jen v tom, že se vše zamlžilo délkou času, tedy miliony let. To, co Pasteurovi nevzniklo za čtyři roky, v evoluční fantazii vzniká za miliony let. Obdivuji odvahu profesora Segala a “vzdávám hold” našim evolučním akademikům, kteří toto neprokoukli a knihu za komunismu (tvrdě ateistického a evolučního) vydali.

     Bludy, omyly a bludy

     Svět se topí v bludech a omylech. Jen proto je tolik válek a nejistoty do budoucnosti, jen proto jsou přeplněná vězení, jen proto musíme všechno pevně zamykat, pořád něco podepisovat, notářsky ověřovat, razítkovat a dokládat miliony potvrzení. Protože lidé žijí v bludech a omylech o smyslu života, o tom, co má v životě prioritu, která hodnota je vyšší a která nižší či nulová (např. pokud jde o peníze a majetek v protikladu k poctivosti, pravdivosti, čestnosti atd.). Mnoho bludů učí škola, přírodověda a sdělovací prostředky jak z historie, tak i “exaktních” věd. Některé z nich jsou postupně odhalovány, ale často dlouho drženy třeba z prestižních důvodů, jiné na svoje odhalení teprve čekají.

     Tolik vzdělaných lidí se přece nemůže mýlit

     Za Hitlerem šlo mnoho universitních profesorů a němečtí vědci stavěli na Rujáně lávku nad hladinou moře, aby dokázali Hitlerovu teorii, že žijeme ve vyduté Zemi. A co komunistický termín “vědecký světový názor”, který vyznávaly miliony, a který se učil na vysokých školách? Ředitel patentového úřadu ve Washingtonu prohlásil roku 1832: “Navrhuji zrušení patentového úřadu. Všechno už bylo objeveno a nového nic objevit nelze.” Ještě v roce 1894 americký vědec Albert Abraham Michelson prohlašuje o fyzice: “Všechny důležité základní zákony a fakta již byly objeveny a jsou již dnes tak pevně prokázány, že možnost, že by vůbec kdy byly nahrazeny v důsledku nových objevů, je nutno hledat na šestém desetinném místě.” (Eva Veselá: Co nám příroda nedovolí).

     V roce 1903 se výrobce automobilů Mercedes domníval, že maximální počet vozů, vyrobených za jeden rok, nemůže přesáhnout jeden milion, protože nebude možné vyškolit k řízení automobilu více lidí. Byl to však omyl. Výbor britského parlamentu zase dospěl k závěru, že žárovka, právě vynalezená Edisonem (1879), je exotickým artefaktem, vhodným pro lidi v USA, protože v tomto mladém státě si lidé velice potrpí na povrchní novinky, pro zbytek světa však žádný praktický význam nemá. (Universum 4/2000 str.19)

     Je známo, že vědci v 19.století dokazovali, že lidé nebudou mít nikdy možnost létat nebo jezdit vyššími rychlostmi, třeba vlakem, protože by se zalkli. Ve dvacátém století nás mnoho vědců přesvědčovalo, že neandertálci byli mezičlánky mezi člověkem a opicí, byli tupí, primitivní, shrbení, chlupatí a polozvířečtí. Dnes se považuje neandertálská rasa za téměř super moderní lidskou skupinu – byli to spíše supermani, dožívali se asi delšího věku než my, měli v průměru větší mozek než my i celkové rozměry těla. Piltdownský člověk byl vědci vydáván 40 let za mezičlánek mezi člověkem a opicí, až bylo v polovině dvacátého století zjištěno, že jde o podvrh. Celá evoluční teorie, věřená miliony lidí, je takovou ukázkou masově rozšířeného bludu o samoplození.

     Bolestný humor

     I náš, váš, tvůj nebo můj život může vypadat, že stojí na pevných základech. Člověk si může o sobě myslet, do určité chvíle, že je jako “nepotopitelný Titanic”, onen luxusní zaoceánský parník. Až do 14. dubna roku 1912 vše nasvědčovalo tomu, že je nepotopitelný. Pevný, oplátovaný, s nejmodernějšími bezpečnostními vymoženostmi a přeplavovými komorami. Potopil se během 160 minut a zahynulo 1503 lidí včetně kapitána J.Smitha. Titáni byli řečtí nadlidští bohové, mocní a silní – v mytologii. Titanic měl všechno možné pro zachování života – chyběly jen dvě maličkosti. Záchranné čluny a pokora. Nebyl postaven na pravdě, ale na lži!

     K ironickému, ale tragickému humoru patří historická událost, kdy pohanský římský císař Dioklecián dal r. 305 razit mince s nápisem, že křesťanství je definitivně vyvráceno. O osm let později bylo křesťanství uznáno státním římským náboženstvím. Také jedna z prvních mimobiblických zmínek o Izraeli (původně Božím národu) říká, že “Izrael už neexistuje, že byl nadobro vyvrácen.”

     Francouzský spisovatel, dramatik, filozof, historik a encyklopedista, vlivná osobnost francouzského a evropského osvícenství, Francois Voltaire (zemřel 1778) prohlásil, že za 150 let “neštěkne po křesťanství už ani pes”. Za 50 let po jeho smrti byla v jeho domě zřízena tiskárna Biblí!

     Mnoho lidí se v životě může mýlit a já patřím mezi ně. Na Titanicu chyběly záchranné čluny, protože jeho konstruktérům chyběla pokora. Mysleli si, že jsou “titáni”, nepřemožitelní. Každého lidského života, který je zmařen pro svoji pýchu a lež, je velká škoda. Stát Izrael se vynořil z “neexistence” po dvou tisících letech, tento historický fakt současné doby se rovná zázraku. A křesťanství je tu dodnes a k jeho mnoha milionům zázraků, které se staly během minulých tisíciletí, patří osobnost Ježíše Krista. Ten je záchranným člunem pro každý lidský život. Nabízí záchranu od omylů, pýchy, hříchu a smrti.